Scéna.cz 

Zlozvyk umění z NT London

V přímém přenosu z londýnského Národního divadla mohli diváci v několika kinech České republiky, ale i na celém světě tentokrát vidět novou hru Alana Bennetta THE HABIT OF ART (v překladu Z. Joskové Zlozvyk umění).

Inscenace londýnského Národního divadla Zlozvyk umění, jejímž protagonisty jsou básník W.H. Auden a hudební skladatel Benjamin Britten, které spojuje nejen letité přátelství, ale také homosexuální orientace, je britskou kritikou vysoce hodnocena. Pro zahraničního diváka nejsou sice tito dva reální umělci minulosti prvoplánově atraktivní, nicméně příběh jejich fiktivního setkání po letech ve zdech starobylého Oxfordu lze vnímat v obecnější dramatické rovině, blízké Pirrandelovým hrám.

Hra má dvě dějová pásma - v reálném čase se v něm odehrává divadelní zkouška hry Kalibanův den, druhou linii vytváří příběh patrně fiktivního setkání W.H.Audena a Benjamina Brittena.
Zápletka hry se odehrává v roce 1972 v kulisách Audenova univerzitního pokoje, kdy za ním přichází se žádostí o rozhovor jeho budoucí životopisec Humphrey Carpenter. Auden si jej ale splete s prostitutem, kterého si objednal. Carpenter ovšem jen rámuje příběh, vzápětí je odsunut do role pouhého přihlížejícího svědka setkání s dávným přítelem Benjaminem Brittenem. Vůlí autora hry, zkoušené na jevišti, je tedy stále přítomen, ale do děje nezasahuje, jen jej občas glosuje.
Bennett si zajímavě pohrává s časem a prostorem, a nabízí divákům dva paralelně se odehrávající příběhy, které se chvílemi střetávají a prolínají. Jedním je už výše zmíněná dvou a půl hodinová zkouška, které se účastní nešťastný autor, jenž musí čelit někdy až agresivním poznámkám a připomínkám herců. Druhým je odpoledne, ve kterém se setkávají Auden, Britten a bezejmenný chlapec živící se příležitostnou prostitucí.
Vzájemná konfrontace obou rovin, v nichž jsou herci na zkoušce zároveň postavami, resp. záskokáři za nepřítomné herce (jak už to tak na zkouškách bývá), způsobuje komické i trapné situace. Díky postavám, které ztvárňují ve hře, se však o tvůrčím týmu inscenace nenásilně dozvídáme leccos z jejich osobního života.
Bennettova hra tak mapuje tvůrčí proces a inspirace k němu ze dvou různých pohledů, a ukazuje, do jaké míry jej ovlivňují lidské vášně, ctižádost, rozdílné pohledy na život, momentální kondice a zájmy. Právě tato dvojkolejnost dává podnět k obecnějším úvahám nad motivacemi tvorby jako takové, jejím smyslu (Auden několikrát podotýká, že jediným důvodem, proč ještě píše, je prostě „návyk“, či zlozvyk umění – odtud název hry).
Konkrétně pak oba tvůrci ve zkoušené hře rozmlouvají o připravovaném Brittenově díle Smrt v Benátkách, na jehož libretu by Auden rád spolupracoval.
V režii Nicholase Hytnera se v hlavních rolích představil Richard Griffiths jako W.H.Auden (korpulentní herec není básníkovi fyzicky podobný, což způsobuje komické situace, když je tlačen k tomu, aby hrál v nepadnoucí vrásčité masce, jež mu brání v mluvení a kterou vzápětí rozhorleně strhává). Griffiths vytváří zajímavou paralelu mezi hercem v civilu a postavou Audena, s nímž má společnou břitkost vyjadřování, nesnášenlivost a hvězdné manýry. Alex Jennings jako Britten je narozdíl od poživačeného Audena elegantní, lehce škrobenou figurou, která lpí na své image s až puntičkářskou důsledností. Adrian Scarborough jako herec ztvárňující Carpentera bojuje zapáleně (např. transvestitní show o přestávce mezi zkoušením), nicméně neúspěšně o více pozornosti pro svou postavu. Pozoruhodnou roli v druhé linii ztvárnila Frances de la Tour. Její kreace asistentky nepřítomného režiséra, která pohřbila své někdejší herecké ambice, oddaně slouží myšlence uměleckého díla a trpělivě uklidňuje a povzbuzuje celou tu smečku emocemi bobtnajícího hereckého ansámblu, má v sobě autenticitu a zvláštní magičnost.
Nicméně, důraz na slovo, i na souvislosti rezonující především v britské společnosti, byla pro diváky přece jen o něco méně scénicky atraktivní než předchozí přenosy NT Live, a mohla chvílemi až ukolébat k mikrospánku. Nicméně v mozaice dosavadních ukázek repertoáru National Theatre ukázala tato inscenace další zajímavou barvu britského divadla.