Scéna.cz 

Stavovské divadlo: Čaj u pana senátora

Slovenský autor Ivan Stodola byl autor s pohnutým životním osudem, ale také s odvážným satirickým perem. Z toho, že jeho hry, kriticky glosující podivný svět politiky, v této sezóně mají na repertoáru hned dvě velká divadla (vedle Stavovského divadla se na jevišti Divadlo v Dlouhé představí komedie JOŽKO PÚČIK A JEHO KARIÉRA), lze usuzovat, že je divadelní tvůrci považují za stále aktuální.

Hra Ivana Stodoly ČAJ U PANA SENÁTORA z roku 1928 je krokem dramaturgie Národního divadla vstříc obecnému diváckému vkusu. O to více, sleduje-li divák současné předvolební šarvátky mezi českými politiky. Komedie o intrikách a náhodách, delegujících do vysokých funkcí lidi, kterým nejde o blaho národa, ale o svůj vlastní prospěch, nám datem svého vzniku dává najevo, že poměry v politice se příliš nemění. Tato ve své době odvážná, ostrá satira na politické poměry v Československu v prvních desetiletích jeho existence podává obraz velmi přímočarý, ať už jde o jednoznačné pojmenování protagonistů – Slíva, Pyskuliak, Sekera, Motouz, Rypák či Potkan, tak i v situacích mapujících různá spiknutí, pomluvy, tak i obecnou nevzdělanost, kterou v soukromých hodinách etikety šikovně zabrušuje po ruském způsobu potěmkinovských vesnic bývalý gardový kapitán Lopuškin.

Ladislav Smoček je znám svou zálibou v režírování těchto starých her a jejich nenásilné aktualizaci. V tomto případě vznikla inscenace ve stylu skutečně lidové zábavy, hraničící s parafrází na ochotnické sousedské divadlo. Místo škrtů jsou situace rozvedeny do detailů, náznaky polopaticky dopovězeny tak, aby pochopil opravdu každý.

Příběh sám začíná romantickou scénou, ve které se doktor Hronec (Vladimír Javorský), idealistický vůdce politické strany „pravda“ společně se svou obdivovatelkou, blonďatou studentkou Elenou (Antonie Talacková) projíždějí na koloběžkách a přitom v blahém duševním souznění rozmlouvají o filozofických ideálech. Scénka jako vystřižená z meziválečného naivních retrofilmů kontrastuje s dalším obrazem v domě Eleniných rodičů. Zatímco majitel pohřebního ústavu Baltazar Slíva většinu času podřimuje na kanapi, jeho temperamentní žena (Eva Salzmannová) jej neustále ponouká k činorodosti. Tuto poměrně poklidnou, jen lehce hašteřivou atmosféru maloměstského domova rozvlní vstup ex-poslance Sekery (Alois Švehlík), řezníka se skutečně řeznickými mravy, který se nemůže smířit se svým vyhozením z funkce a hodlá spáchat sebevraždu. K té samozřejmě nakonec nedojde, naopak, Sekera inspiruje ctižádost Slívovu. A když pak dojde v tomto domě k tajné schůzce „strany“, které se účastní nejen maloměstská elita, ale také zástupce ústředí, neočekávaně se objeví možnost Slívovy politické kariéry.I když intriky nemají konce, Slíva – povzbuzován svou ctižádostivou družkou – jde vstříc závratné kariéře, korunované dýchánkem u senátora a audiencí u paní ministrové, která má ve věci hlavní slovo. Na konci jsou všichni spokojeni - kdo nezískal funkci, získal „trafiku“, nepohodlný idealistický oponent je šťastně oženěn a tím pádem nenápadně odsunut z politického pole.

V obsazení se dostala ke slovu především starší garnitura herců Národního divadla, kteří vytvářejí karikované postavičky provinčních politiků – vedle Františka Němce v poddajném Slívovi, který je schopen tváří v tvář možnosti netušené kariéry mobilizovat své skryté schopnosti je tu celá plejáda podivných týpků - Alois Švehlík v roli humpoláckého Sekery, Vladislav Beneš jako úlisný Pyskuliak, který dokáže vhodně zapůsobit jak na maloměstské křupany, tak na paní ministrovou, Milan Stehlík v roli trpělivého obchodníka Motouze, kterému nevadí být jen do počtu, Oldřich Vlček jako rétorický, o své nepostradatelnosti přesvědčený redaktor Rypák či pragmatický senátor Potkan Petra Pelzera. Václav Postránecký se doslova vyřádil v roli Rusa Lopuškina, který nic netušící elitu maloměsta manipuluje po svém a inscenuje si pro svou potěchu velkolepé představení jejich ubohosti. Také herečky Eva Salzmannová, Kateřina Burianová či Johanna Tesařová si vyzkoušely neobvyklou polohu razantního herectví v maloměstských paničkách, které beze studu míří výše, než jejich inteligence a schopnosti dovolují.

Tato přímočará tlustými tahy kreslená satira, opentlená dokonce i kouzly (Pyskuliakovo čarování s volebními lístky v klobouku či odjezd prázdných koloběžek na horizont scény) si sice nezíská kritiku, ale mnozí diváci si zde přijdou na své.