Scéna.cz 

Pomocník - hostování SND Bratislava v Praze

Na scéně Stavovského divadla v Praze hostovalo v sobotu 13. dubna 2002 Slovenské národní divadlo s původní slovenskou inscenací Pomocník. Na scénáři se podílel autor knižní předlohy Ladislav Ballek spolu s Ondrejom Šulajom. V hlavních rolích se představili Božidara Turzonovová (Riečanová) a Michal Dočolomanský (Riečan), dále Tomáš Maštalír (Lančarič) a Gabriela Dzuríková (Eva Riečanová) a další.

Rodina Riečanových přichází do fiktivního příhraničního městečka Palánk, krátce po skončení dějinné katastrofy – druhé světové války, ve chvíli, kdy ze Slovenska byli vyhnáni Maďaři, Němci a kolaboranti. Látka nadmíru aktuální v době, kdy se vede diskuse o Benešových dekretech. Název Pomocník se zároveň přibližuje k podobné látce zpracované režisérem Hřebekem ve filmu Musíme si pomáhat. Osobně jsem byl na představení velmi zvědavý a to hned z několika důvodů: jak vypadají herci, které jsme vídali díky pravidelným slovenským pondělkům v televizi, které známe i ze zajímavých filmových rolí (Michal Dočolomanský – Adéla ještě nevečeřela; Božidara Turzonovová – Čekanka). Do třetice se otázka vysídlení Maďarů dotkla i našeho rodu, který byl po válce vyhnán ze Slovenska na Moravu. Rovněž mě zaujala otázka, zda je možné být zásadový a dobrý ve světě, kde se postupně nositelé pozitiva stávají negativními.

K Ballekově typologii postav. Autor velmi dobře vystavěl charaktery a typy jednotlivých postav. Celé hře dominuje rodina Riečana. Otec Riečan – pravdomluvný, s hlavním životním krédem „aby lidé kolem mě věděli, že jsem dobrý člověk“. Jeho manželka, která postupně propadá vlivu majetku a peněz, představuje typickou ženskou postavu slovenských rodin, v nichž jakoby silní muži, hlavy rodin, nechávají důležitá rozhodování a tíhu rodiny na ženách. Třetí členkou rodiny je dcera Eva, nositelka pokroku. Začíná rodičům tykat a postupně více a více považuje otcovu dobrotu za slabost, pro níž ho nenávidí.
Rovnováhu, ale také motor k nabytí bohatství, představuje Pomocník. Přežívá každý režim a pro své obohacení potřebuje pány ať už Čehúny nebo Maďary, či Švédy. Dokáže těžit legálně či nezákonně z každé situace, postupně si své pány, rodinu Riečana, podmaňuje, ale naprosto nenápadně. Nedá se tvrdit, že s nekalými úmysly, prostě je to takové dobrotisko. Do místního koloritu zapadá snad lékarník, Filadelfi, který nejenže je velkým proutníkem, ale tak trochu i obecním bláznem. I ty jsou potřeba v každé době, neboť jí nastavují správné a nestranné zrcadlo, každý dvůr potřebuje šaška. Zbývá místní učitel, člen rudých, advokát, příznivce modrých, kterého jeho stavovští kolegové neuznávají, díky metodám, jež používá, klienti jsou naopak navýsost spokojeni.

Celý příběh je epicky vyprávěný prostřednictvím každodenního života hlavních postav. Od prvotních obav, kdy rodina zavítá do Palánku, až po její rozkvět, rozpad a zcelování. Nejvíce utrpí vztah mezi Riečanem a Riečanovou. Sexuální absence mezi nimi dožene Riečanovou až k nevěře s advokátem i s Lančarovičem. Tento moment je trochu podružný na celém příběhu, podtrhuje povahu a rozkolísanost Riečana. Na druhou stranu lze ocenit opětovné usmíření otce a dcery, kdy si Eva, po svém rozchodu s Kukim, začne otce více vážit. Otázky volební kampaně, patří také k velmi zajímavým, typickým a aktuálním. Dokonce i dramatická zápletka, kdy Lančarovič poruší zákon, a Riečanová se ho snaží zachránit, což se jí díky konexím podaří.
Závěr inscenace patří k velmi zajímavým a krystalizujícím. V momentě, kdy už si myslíme, že opět zvítězilo zlo, a dobrý člověk jím končí uštván, vystoupí Riečan v závěrečném monologu, v němž objasní své další osudy a konání. Dokázal od své ženy utéci, postavit se na vlastní nohy a být šťastný na rozdíl od ní, která skončila v zatracení. Dobro, zaplať Bůh, zvítězilo, a když vám bude někdo radit „hoďte si mašli“ jako Filadelfi Riečanovi, tak ho raději neposlouchejte a věřte, že vše dobře dopadne.

Režisér Lubomír Vajdička vytvořil dokonalou iluzi maloměsta. Poradil si s přechody mezi interiéry a exteriéry, které docílil světelnými změnami. Dominantu scény tvoří průčelí řeznického krámu a dále nábytek – v prvním dějství pouze rozkládací postel a prostý stůl se židlemi, v druhém pak drahý kredenc, gauč a velký jídelní stůl. Hudba Petra Mankovského přesně vystihuje rozkol mezi starodávnými kořeny slovenského folklóru a novou dobou, myslím, že tangem.
Každý z protagonistů svoji roli zvládl, nejpřesvědčivější a velmi živočišný byl právě titulní Pomocník v podání Tomáše Maštalíra, rovněž vpředu stáli Božidara Turzonovová i Michal Dočolomanský, taktéž jednotliví představitelé epizodních rolí.

Diváci tohoto představení v Praze ocenili jejich výkony několikerým potleskem v průběhu hry. Škoda, že se nehrálo alespoň dvakrát. Vedení Národního divadla v Praze patří velký dík, že dovezlo právě tuto hru, která se aktuálně dotýká současných vztahů mezi Čechy, Slováky a Evropou.

Ladislav Ballek, Ondrej Šulaj Pomocník Režie Ĺubomír Vajdička, dramaturgie Peter Pavlac, scéna Jozef Ciller, kostýmy Milan Čorba a hudba Peter Mankovecký.
Osoby a obsazení: Riečanová (Božidara Turzonovová), Riečan (Michal Dočolomanský), Lančarič (Tomáš Maštalír/ Marek Igonda), Eva Riečanová (Gabriela Dzuríková/ Lucia Lapišáková), Filadelfi (Stano Dančiak), a další.
Premiéra 20. a 21. 10. 2000 v Divadle P.O. Hviezdoslava Bratislava. Psáno z reprízy 13.4. 2002 Stavovské divadlo Praha.