Scéna.cz 

Radka Denemarková, Michal Lang: PENÍZE OD HITLERA

Švandovo divadlo na Smíchově uvedlo 17. prosince 2009 na Velkém sále v předpremiéře a 9. ledna 2010 jakožto v pořadí třetí premiéru sezóny 2009/2010 hru Radky Denemarkové a Michala Langa – Peníze od Hitlera.

V groteskně hořkém příběhu se setkáváme s Gitou Lauschmannovou, silnou hrdinkou s tajemnou minulostí, která se vrací do rodné vsi jménem Puklice, odkud ji kdysi odvezli do koncentračního tábora. Do Puklic se ale vrátila už jednou, před šedesáti lety – a v rodném domě ji čekalo nemilé překvapení. Teď je Gita znovu „doma“ a chce konečně dosáhnout spravedlnosti. Jenže v Puklicích jakoby se zastavil čas a o minulosti nechce nikdo slyšet, natožpak napravovat její křivdy. Gitin tragický příběh navíc místní rodáci znají z jiné perspektivy – z vyprávění svých otců a dědů. Existuje vůbec jedna historie a jedna spravedlnost anebo záleží jen na úhlu pohledu? A jde změnit myšlení lidí nebo do nekonečna opakujeme činy svých předků?

Radka Denemarková k titulu uvádí: „Literární postavy jsou vždy fiktivní a všechny mají zároveň reálný základ, protože vždycky zapracujete svou lidskou zkušenost, tomu se vyhnout nemůžete. V mých knihách se realita a fikce prolínají jakýmsi až magickým způsobem. Důležité je zachytit esenci doby. Když vyšly Peníze od Hitlera poprvé, obrátilo se na nakladatelství množství lidí, že jsem popsala příběh jejich babičky či tety. A přitom to byla čistá fikce a nepokrytá stylizace uměle stvořeného literárního světa. Dokonce jsem dostala dopis od jednoho právníka, který se chtěl sejít, protože byl přesvědčen, že moje kniha vznikla na základě vyprávění jeho matky. Prosil mne, abych mu o ní řekla víc, protože sám s maminkou za jejího života nestihl probrat spoustu věcí. Musela jsem ho zklamat. A takových případů bylo víc.
Titul jsem volila podle jedné z kapitol. Nic z minulosti se neztrácí, nic není zapomenuto. Román Peníze od Hitlera je příběhem paměti. Hlavní hrdinka Gita se vrací k dějům svého života v průběhu dvacátého století, couvá se zavázanýma očima. A když je otevře, zjistí, že příběhy se popírají: jeden vnímaný dítětem, druhý zasazený do historického kontextu. Pro dítě jsou maminka s tatínkem božstvem, Gita prožila idylické a láskyplné dětství. Co s tím vším však počít, když zpětně zjistíme, že rodič se zapletl s režimem... Vymažeme svou paměť, své životy vyretušujeme? V jednadvacátém století dostane Gita Lauschmannová finanční odškodnění z německé strany za léta strávená v koncentračním táboře. Pro ni to však stále jsou a budou peníze od Hitlera. Děj připomíná jakési groteskní panoptikum středoevropského prostoru, jde Čechům proti srsti, rozhodla jsem se vložit prsty do rány. Román otevírá témata, která se u nás zametají pod koberec. Gita se v roce 1945 vrací z koncentračního tábora, aby zjistila, že se nemá kam vrátit. Rodinný majetek byl podle zvrácené logiky doby zabrán, protože se u nich doma mluvilo německy. Po šedesáti letech se Gita rozhodne do rodné vsi Puklice vrátit znovu, dosáhnout smíření. Čeká ji mrazivé překvapení. Gita vzpomíná na všechny peripetie svého života, kupí se osudy lidí, s niž se setkala nebo jí bude dáno se setkat, děj je spletitý a napínavý, nechci ho prozrazovat, nechybí detektivní zápletka a druhá polovina příběhu je vystavěna na půdorysu antického dramatu, silné hrdinky a „vesnického“ chóru. Je to ale také modelový příběh života ženy v mužském světě. Ocitá se v situacích, kterým nerozumí. Ona netušila, že je Židovka (rodina byla asimilovaná), stejně tak nechápe, proč ji v roce 1945 bývalí sousedé umanutě předhazují, že je Němka. Totéž se opakuje v jednadvacátém století. Gita je vyjevené ptáče, které neví, kudy letět. Rozhodně není černobílou obětí, i ona umí být krutá ke své rodině, i ona přitahuje svou povahou situace, ze kterých mrazí. Ale je to žena, která přes veškerou temnotu, která jí byla dána prožít, si nikdy nenechala život zošklivit úplně. V tom je její síla.
Kdysi jsem četla knihu o Pol-Potovi, který nechal v Kambodži vyvraždit všechny intelektuály (a za intelektuála byl pro zjednodušení považován každý, kdo nosil brýle) a v Respektu článek o obci Puklice, kde židovské majitelce odmítli vrátit majetek. To mě zaujalo: proč ta žena otálela a žádala o majetek až nyní a proč jsme jí ho nevrátili. Souznělo mi to s příběhem Gity Lauschmannové, který jsem chystala, o tom, že člověk neustále musí značkovat slabší, ponižovat outsidery, trestat jinakost, vyvyšovat se, drát a šlapat po ostatních. Každý chce hrát divadlo jednoho herce, přitom hrajeme v souboru a každá, i ta sebemenší „role“, má být odehrána svědomitě, protože alternace za naše životy neexistují. Soucit, ten nám chybí. A empatie. Pracovní název textu, v němž jsem si chtěla propátrat středoevropský prostor, kde mi bylo dáno se narodit a kde žiju, byl Puklice, protož mě zajímají pukliny v životech, pukliny mezi tehdy a nyní, mezi dřívějším a nynějším, mezi já někdejším a dnešním, pukliny v čase, který plyne tam a zpátky, jen my si ho parcelujeme. Takto vznikal román, který se nakonec jmenuje Peníze od Hitlera.“

Režie: Michal Lang, scéna: Jaroslav Milfajt, kostýmy: Tomáš Kypta, hudba: Michal Lang, dramaturgie: Olga Šubrtová j. h. a Lucie Kolouchová.

Hrají: Marie Málková j. h., Šárka Vaculíková j. h., Jan Hofman j. h., Viktor Limr, Kristýna Frejová, Lenka Ouhrabková j. h., Ondřej Volejník j. h., Stanislav Šárský, Eva Leimbergerová, Věra Kubánková j. h., David Punčochář, Miroslav Hruška, Apolena Veldová, Pavel Juřica, Robert Jašków, Luboš P. Veselý, Karel Hlušička j. h. / Ladislav Trojan j. h., Milan Kačmarčík a Jiří Weiner j. h.