Scéna.cz 

Ohlédnutí za shakespearovským létem na Pražském hradě

Úspěšnost letních produkcí je (chtě nechtě) posuzována nejen podle kvality inscenací, ale také podle počasí. Začněme tedy od něj. Tak tedy, letos v létě jsem nezažila vymrznutí, nicméně jinak jsem si vyzkoušela vše. Jedna premiéra jemně propršela, při druhé nás to spláchlo v půli představení, při třetí byl krásný teplý večer.

Shodou okolností se v programu letos sešly všechny shakespearovské žánry – komedie (VESELÉ PANIČKY WINDSORSKÉ), tragédie (MACBETH), historická hra (ANTONIUS A KLEOPATRA) i romance (BOUŘE) – přenesená letos z Nejvyššího purkrabství na nádvoří Lichtenštejnského paláce. Vzhledem k hostování dalších souborů – ostravského a britského se ocitly komedie v převaze. Jak říkal režisér British Shakespeare Company, letos vsadili – vzhledem k tomu, že je krize a lidé chodí do divadla méně - na jistotu, tedy na komedie. Nicméně, Shakespearovské slavnosti na Pražském hradě nedostatkem návštěvnosti rozhodně netrpí. Je pozitivní, že si lidé zvykli zařadit i v létě do svých aktivit divadlo, a chodí nejen na komedie.

Posuzovat kvalitu těchto kousků je ovšem poněkud ošemetné. Více než kdy jindy tu totiž hrají roli aspekty, které nemají příliš co dělat s kvalitou představení. Z tohoto hlediska byly právě VESELÉ PANIČKY WINDSORSKÉ zářným příkladem. Přivedly sice na jeviště hvězdy jako Bolek Polívka či Simona Stašová, výsledný dojem z představení ale byl lehce rozpačitý. Košilatá komedie o rytíři Janu Falstaffovi a jeho milostným dobrodružstvích (dá-li se to tak vůbec nazvat) při premiéře neměla ten správný tah, některé kousky (především v závěru - blikající parohy na rytířově hlavě a hejno motajících se dítek) vzbuzovaly až pocit trapna. Nicméně diváci si na své přišli. Bolek Polívka v roli Falstaffa spíše než milovníka zhýralého života a všech jeho požitků připomínal rytíře smutné postavy (s nepříliš vyvedeným vycpaným bříškem, které se na jeho vyčouhlé postavě vyjímalo jako podivný nádor), v mnohých scénách předvedl polohy humoru, důvěrně známé ze zábavných televizních pořadů. Ženy – Simona Stašová a Eva Režnarová – byly půvabné, leč lehce jednostrunné. A příležitostí k zasmání bylo na komedii přece jen dosti málo.

ANTONIUS A KLEOPATRA ve slovensko-českém provedení (to bylo ono představení, kdy nás v polovině zahnal déšť), mělo dobře našlápnuto, nejvýrazněji na sebe upozornit lehce komiksově pojatý Caesar Luboše Kostelného, který přinesl do hry napětí i humor.

MACBETH s Milanem Ondríkem a Veronikou Freimannovou v hlavních rolích a režii Ondreje Spišáka byl zajímavou studií vzestupu a pádu tyranů v běhu staletí. Scéna se čtyřmi koncentráčnickými sprchami zářila výhružnou červení. Sem a tam procházeli jejich lítacími dvířky všichni protagonisté, aby se tu očistili od špíny a krve a znovu se vrhali do zvrhlých dobrodružství vraždění ve jménu slávy a moci. Všechny zločiny se odehrávaly jen ve stínohře za průsvitným plátnem umístěným uprostřed scény. V psychologii hlavních postav byla naznačena zajímavá motivace činů (Macbeth podléhá své starší krásné ženě, která jej ovládá svou mateřskou láskou a ctižádostí, u Lady Macbeth je zase naznačeno, že snad před tímto manželstvím měla vztah se samotným králem, a tak její nabádání Macbetha k prvnímu krvavému činu je možná pomstou zhrzené milenky). Zajímavé je rovněž pojetí čarodějnic – jsou to dva muži a jedna žena, osoby v hadrech podobné bezdomovcům, které slouží nejen jako zvěstovatelé budoucích neštěstí, ale také „uklízeči“. Jejich společné vaření jedovatého nápoje je korunováno projekcemi tváří známých diktátorů napříč stoletími na plátno, které vytahují z kotle.

Jiného Shakespeara přivezla do Prahy British Shakespeare Company v čele s Robertem J.Williamsonem. Hlavním znakem obou jejich představení – MNOHO POVYKU PRO NIC a SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ – byla úspornost. Minimalizovaná (či spíše žádná) scéna, víceméně prázdný prostor, kostýmy jako by z fundusu starodávné kočovné společnosti, maximální soustředěnost na shakespearovský text, odehraný prakticky bez škrtů. Ten pro mnohé mohl znít až příliš rétoricky, nicméně jsme si opravdu mohli užít způsob, jakým se interpretuje velký alžbětinský klasik v zemi svého původu. Mezi herci vynikali především Steven Blakeley a Martha Swannová, ústřední dvojice z Mnoho povyku pro nic – Benedick a Beatrice. Zajímaví byli i v druhé hře. Martha Swannová jako rázná, lehce komická Helena, Steven Blakeley jako Puk, nikoli rarášek či filozof, jak jej známe z českých interpretací, ale jako venkovský chasníček – popleta, trochu takový hloupý Honza. Půvabná mladičká Louisa Lyttonová, hvězda britských seriálů, zaskočila na turné na poslední chvíli za zraněnou kolegyni. Její Hero z Mnoho povyku pro nic rozhodně nebyla pouhou trpící obětí, jak to obvykle bývá, ale temperamentní odhodlanou dívkou, která se dostala bez vlastního přičinění do nesnází. Její víla ze Snu zvláštní skřetovskou bytostí, která svými pohyby nepřipomínala nic lidského. Hvězdou, která nalákala do Prahy na své představení i manžela Bena Kingsleyho, Daniela Lavanderová, působila příjemně, nicméně spíše nežli herectví ukázala svou exoticky jemnou krásu.

Je rozhodně dobrou tradicí, jsou-li na Pražský hrad zváni i zahraniční hosté. Je to přínosné už kvůli srovnání. Nejde přitom o to, abychom posuzovali podle stupnice- dobře x špatně, ale spíše o to, abychom si uvědomili, jak různě lze vnímat v různých zemích stejného autora.

Shakespearovské léto na Pražském hradě má své lepší i horší ročníky. Tento stojí někde uprostřed. V představeních, která jsme letos měli možnost vidět, se neobjevil vyložený propadák (na rozdíl od loňského roku), ale bohužel ani zážitek, který bychom si pamatovali po léta. Věřme, že v příštích letech se bude dařit lépe.