Scéna.cz 

Vyšší principy Jiřího Krejčíka

Vyšší principy Jiřího Krejčíka
Autobiografický dokument o neustávajících životních a tvůrčích zápasech jednoho z našich nejosobitějších filmových režisérů, který by v těchto dnech oslavil 100. narozeniny. Jeho filmy jako Vyšší princip či Božská Ema jsou navždy zapsány do zlatého fondu naší kinematografie (1998). Režie D. Zborník. Režisér Jiří Krejčík (26. 6. 1918 – 9. 8. 2013) se stal legendou naší kinematografie v řadě ohledů. Koluje o něm tolik zaručených historek a mýtů, že skutečně objektivní portrét musel být zadán jemu samému. V roce 1998 tak vznikla osobitá výpověď o české kinematografii i české povaze, o konkrétních dílech i lidských charakterech, jež je na hony vzdálena oslavnému medailonu kdysi "zasloužilého umělce".

Krejčíkův nahořklý příběh je neustávajícím bojem se všudypřítomnými poklesky jeho okolí, záští i neustálými snahami o likvidaci jeho nekompromisní tvůrčí cesty. Začíná se v období protektorátu, kdy přesvědčil o svých kvalitách jako adept filmové režie, a ještě před únorem 1948 natočil dva dobře přijaté celovečerní snímky v čele s vydařenou adaptací Nerudovy povídky Týden v tichém domě (1947). Ihned po únorovém převratu se však setkal s nepřízní režimu kvůli psychologickému snímku Svědomí (1948), jenž neodpovídal představám o kinematografii v područí socialistického realismu. Jedná se však o vůbec nejpozoruhodnější snímek z daného období, který si dodnes zachoval svou působivost. Průšvihy dále pokračovaly – Krejčík odmítal schematické scénáře a ocital se v konfliktu s Otakarem Vávrou, byl odvolán z natáčení dvoudílné veselohry Císařův pekař a Pekařův císař a nakonec byl zrušen i jeho životopisný snímek o Boženě Němcové. Krejčík byl ocejchován jako nepřizpůsobivý a problematický režisér, což nakonec vedlo k jeho dvouletému odstavení od filmové činnosti. I po návratu do ateliéru ideově narazil jeho snímek Probuzení (1959) o nonkonformní mládeži a až jeho tvorba v šedesátých letech v čele se snímky Vyšší princip (1960), Čintamani a podvodník (1965) a Svatba jako řemen (1967) jej dostala opět díky liberalizaci poměrů na režisérské výsluní. Těžké časy pro něj nastaly v období normalizace, kdy vzhledem k podpoře reforem v roce 1968 se svým kádrovým profilem neustále narážel. V dvacetiletém období natočil pouze čtyři snímky do kin, z nichž pouze odvážně alegorická Božská Ema (1978) unikla kompromisům, a několik televizních realizací včetně půvabného návratu k Nerudovi v Povídce malostranské (1981). Od poloviny 80. let se jeho tvorba omezila na příležitostnou režii televizních inscenací a dokumentárních snímků, nových úspěchů však dosáhl v divadle, především jako hostující režisér v Helsinkách, kde vytvořil uznávanou inscenaci hry Arthura Millera Čarodějky ze Salemu. I v pokročilém věku ze svého morálně neústupného hlediska neúprosně komentoval dění v kinematografii i ve společnosti, nicméně k odrazu svých názorů na filmovém plátně bohužel již příležitost nezískal.
Vysílání: 25.6., 20.20 hod., ČT art