Scéna.cz 

NOC TRIBÁDEK: Intimita jako bitevní pole

Divadlo pod Palmovkou uvedlo v premiéře hru švédského dramatika Per Olova Enquista NOC TRIBÁDEK. V režii Michala Langa se na jevišti setkávají Tereza Dočkalová, Jan Teplý, Michal Lurie a Pavla Gajdošíková. Noc tribádek patří k nejhranějším dramatům Enquistovy tvorby a představuje osobitý návrat k postavě Augusta Strindberga – nikoli jako k nedotknutelné ikoně, ale jako k člověku sevřenému ve vlastních vášních, vině a rozpadajícím se vztahu. Česká premiéra se uskutečnila v roce 1993 v Divadle Dagmar v Karlových Varech a od té doby se hra opakovaně vrací na domácí jeviště. Není to náhoda – Enquistův „fiktivní dokument“ o střetu mužského a ženského principu zůstává znepokojivě aktuální.

Divadlo jako mechanismus vztahů

Režisér Michal Lang staví inscenaci na otevřené scéně, která odhaluje samotné zákulisí divadelního provozu. Jeviště není iluzí, ale konstrukcí – prostorem, kde se vztahy nejen odehrávají, ale kde se postavy navzájem manipulují, ať už skrze divadelní text, nebo skrze vlastní život. V pravém portálu je přítomen inspicientský pult, symbol řízení, které se však ve skutečnosti odehrává jinde. Tento zdánlivě banální prvek se postupně proměňuje v klíč k výkladu celé inscenace: kdo vlastně řídí situaci?
Scénografické řešení pracuje s výraznými symboly. Dominantní objekt v pozadí evokuje ženský princip – tělesnost, jeskyni, útroby –, zatímco naproti stojí dělo na lafetě jako zřetelný znak mužské agrese a moci. Lang tuto polaritu neobaluje do metaforické jemnosti, naopak ji vystavuje napřímo. Výsledkem je napětí, které není estetické, ale existenciální.
Enquistova hra pracuje s pojmem „tribádky“ – historickým označením pro ženy milující ženy. V kontextu inscenace však nejde o dobový detail, ale o zásadní posun perspektivy: ženský hlas, ženská zkušenost a ženská autonomie se zde stávají protiváhou mužského narativu, který se pokouší situaci interpretovat a ovládnout.

Herecké výkony na hraně expozice

Tereza Dočkalová jako Siri von Essen vytváří postavu, která se pohybuje mezi křehkostí a drsností. Její projev je fyzický, přesný a zároveň vědomě stylizovaný – včetně dikce s náznakem cizího přízvuku, která postavu odcizuje a činí ji obtížně uchopitelnou. Siri není obětí, ale aktérkou, která odmítá přijmout roli, již jí přisuzuje její okolí.
Jan Teplý v roli Augusta Strindberga působí jako člověk v permanentním vnitřním zápasu. Jeho výkon je založen na energii, výbušnosti i zranitelnosti. Strindberg zde není jen génius, ale i muž, který nedokáže unést vlastní životní situaci a pokouší se ji přetvořit skrze divadlo.
Teplý přesně vystihuje jeho sklon k unáhleným a často krutým soudům, které vzápětí koriguje – někdy pod tlakem okolí, jindy z vlastního vnitřního pnutí. Právě v těchto zvratech se nejzřetelněji odhaluje mechanismus manipulace, a to jak směrem k druhým, tak i k sobě samému. Výrazným prostředkem je přitom i práce v kontaktu: přesná, místy až tvrdá gesta rukou, která míří na partnera s nečekanou razancí.
Michal Lurie jako Viggo Schiwe přináší do inscenace prvek ironie a stylizované exhibice. Jeho přesná, až přehnaně artikulovaná dikce a výrazný kostým vytvářejí postavu, která se neustále snaží zaujmout a prosadit, aniž by k tomu měla skutečné oprávnění.
Pavla Gajdošíková v roli Marie Davidové pracuje s minimem prostředků, o to silněji však její výstupy působí. Její altově posazený hlas a klidná, soustředěná přítomnost kontrastují s emocionalitou ostatních postav a dávají její postavě zvláštní vnitřní autoritu.

Kde končí role a začíná realita

Ve druhé části inscenace vstupuje do prostoru velkoformátová malba, která svým expresivním rukopisem evokuje estetiku Edvarda Muncha. Nejde o konkrétní citaci, ale o vizuální rezonanci – obraz vnáší do dění vnitřní neklid a rozkládá realitu do psychologického prostoru. Temná, až depresivní barevnost přitom nechává vystoupit siluety dvou ženských postav, jejich vztah se stává těžištěm celé inscenace. Langova inscenace postupně rozvolňuje hranice mezi zkouškou, představením a osobním životem postav. Divák sleduje situaci, v níž se role přelévají do reality a realita zpět do role. Tento proces není vždy jednoznačný, ale právě v této nejasnosti spočívá jeho síla.
V závěrečných obrazech se inscenace posouvá směrem k civilnosti, která může působit jako rozpad struktury, ale zároveň jako její logické vyústění. Postavy se zbavují divadelních masek – otázkou však zůstává, zda tím odhalují pravdu, nebo jen další vrstvu interpretace.
Enquistův text i Langova inscenace směřují k tématu, které je nepříjemně aktuální: kdo má právo vyprávět příběh vztahu? Kdo určuje jeho význam? A je vůbec možné dojít k jednoznačné odpovědi?

Noc tribádek v Divadle pod Palmovkou není inscenací, která by nabízela uklidňující závěr. Naopak. Otevírá prostor, v němž se intimita proměňuje v konflikt, vztah v boj a divadlo v nástroj interpretace. Intimita zde skutečně není útočištěm – ale bitevním polem.

🎭 Per Olov Enquist: Noc Tribádek
Překlad František Fröhlich; režie a hudba Michal Lang; dramaturgie Daria Ullrichová; výprava Ján Tereba a Anna Scheffel-Brotánková; produkce Markéta Benčová a hlasová spolupráce Regina Szymiková.
Osoby a obsazení
Siri von Essen–Strindbergová (Tereza Dočkalová); August Strindberg (Jan Teplý); Marie Karolína Davidová (Pavla Gajdošíková) a Viggo Schiwe (Michal Lurie).

Divadlo pod Palmovkou, premiéra 24. dubna 2026

📘 www.podpalmovkou.cz