zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Roky a kroky (opravdu pomalé toky…)

Roky a kroky (NdB)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Současných her je jako šafránu. Tituly, které se ohlížejí k nedávné minulosti, je ještě méně. Proto je dobře, že Národní divadlo Brno začalo uvádět původní inscenace Braňa Holička. Ten se na jeviště Reduty nyní navrátil s inscenací Roky a kroky, kterou volně navazuje na dvě předchozí – Černá labuť a Kmeny. Takže, tím se uzavřela volná trilogie původních her. Časy nedávno minulé se v Redutě objevily potřetí. I tentokrát pracoval Holiček v tandemu se zkušenou a skvělou dramaturgyní Ilonou Smejkalovou.

Autor i režisér v jedné osobě využívá při zkoušení svých původních textů kolektivní improvizaci. Roky a kroky se zaměřují na showbusiness od 60. let po současnost. Pro mě osobně bylo velmi milé, že začátek inscenace odstartoval rokem 1966. Ovšem, zda k tomu autora vedly dvě symbolické šestky, není jasné.
Braňo Holiček v této inscenaci pracuje i nepracuje s postavami, text nám interpretují figury, jejich identifikace s postavou je možná buď na základě oslovení mezi sebou, nebo odvozením z charakteristických hlášek. Aktéry oblékla kostymérka Lenka Odvárková do stejnokroje bílých košil, černých společenských obleků, a jako doplněk zvolila černého motýlka. Tento uniformní přístup navozuje šedost, jednotvárnost oné doby, kdy ke koupi byla pouze jednotná konfekce. Pokud došlo k tomu, že se objevily odlišné oděvní modely, byla za tím německá Burda a šití podomácku… Scénu pojal Nikola Tempír jako jednoduchou konstrukci koncertního pódia, v jejímž středu nechybí řečnický pultík. Konstrukci doplňuje přiznaný světelný park, horizont patří k šedivé projekční ploše, kde se objevují jednotlivé letopočty.
Uniformita v kostýmech podmiňuje herecké výkony. Text inscenace tvoří dobové repliky, novinové citace, vtipné i hořké. Vše se točí kolem ankety Zlatý slavík, jediného hlasování, kdy mohl každý vyjádřit svůj názor, a to skutečně na základě svobodného projevu bez jakéhokoliv postihu a perzekuce. V toku gagů a citací si najednou uvědomíte absurditu doby, jste svědky různých praktik mezi umělci.
Holiček a spol. zabředávají do náznaků napojení umělců na politiky, a to zejména v současné době. Parafrázují ikony a stálice hudební branže. To vše je odděleno společnou znělkou mezi jednotlivými roky. Divák se setká v někdy až přehnané klauniádě s Gottem, Zagorovou, Vondráčkovou, Kubišovou, Davidem, Ortelem ad. Z politiků nelítostné parodii neujde Husák, Jakeš, Zeman, Klaus, Babiš.

Herecký kolektiv – Isabela Smečková Bencová, Milada Vyhnálková j.h., Roman Blumaier, Tomáš David, Jakub Šafránek a Martin Veselý v maskách klaunů, nebo spíš s obličejem Voskovce a Wericha, s punčochou na hlavě pro nasazení paruky, s výrazným vlnkovitým obočím, - si vede bravurně, ať v pěveckých nebo charakterových improvizacích. Herci divákům nabízejí bohaté pohybové divadlo, místy obohacené náročným žonglováním. Velmi vtipné je tlumočení do znakové řeči pro neslyšící. Inscenace celkově vyznívá jako tvůrčí hraní zejména pro pamětníky. Diváctvo věkově mladší možná pobere jakýsi tok klauniády, ale nakolik správně rozklíčuje dobové narážky, toť otázka. Pravda je, že podobnému ataku byli vystaveni samotní inscenátoři. Nakolik se text v průběhu repríz promění, není jasné. Pokud se hra dočká dobových oslav třeba po sto letech od svého vzniku, to už my nebudeme posuzovat. Pro mě je ale škoda, že autoři do textu nezařadili Rytmickou skupinu Antonína Švehly, která budila diváky rozhlasu po drátě po šesté hodině ranní, a lákala k pravidelnému tělocviku….

www.ndbrno.cz

27.5.2019 10:05:43 Josef Meszáros | rubrika - Recenze