Scéna.cz 

Člověka hořce mám rád...

Malinkej člověk padá zas a zas.
Ta země matička,
jak ta s ním nakládá!
Von padá na nosík
von padá na záda
von padá o stýblo,
von padá kaluže.
Kterýmžto padáním
se proměňuje v muže.

Jaký to s ním bylo (Ze sbírky Lazar a píseň, 1960)

Básník, který ve vzpomínkách svých současníků figuruje jako „papučář“, tedy člověk, který byl rád doma, svými texty zaujal celou generaci zpěváků – zpíval jej Vladimír Mišík, Michal Prokop, Eva Olmerová a další. Kromě textů, které lákaly k zhudebnění, psal také např. Rozhlásky, krátké humorné, satirické příběhy, které reagují na současné události a vtipně kritizují nedostatky, lidské slabosti, lhostejnost a vše, co by mělo společnost zajímat (tyto své drobničky sám autor i ilustroval). Je zároveň autorem několika satiricky laděných divadelních her.

Jeho celé jméno zní – JOSEF FRANTIŠEK KAINAR. Narodil se 29. června 1917 v Přerově v železničářské rodině. Rodiče se na konci června 1927 rozvedli a matka s dcerou Irenou, které bylo již 19 let, odjely na Slovensko. Josef zůstal s otcem, který se znovu oženil. Zatímco na obecné škole patřil Josef Kainar k premiantům, ale na gymnáziu byl už jen průměrným , ba podprůměrným studentem. Tehdy však už vykazoval nadprůměrné nadání umělecké. Byl dobrý muzikant, hrál na koncertní úrovni nejen na klavír, ale i na housle a kytaru.

V r. 1933 otiskli v časopise jeho první karikatury, v květnu 19 34 se z nešťastné lásky pokusil o sebevraždu, když si prostřelil břicho revolverem svého spolužáka. Po maturitě začal v roce 1938 na FF UK studovat češtinu a francouzštinu, ale zavření vysokých škol jeho studia přerušilo a on se k nim už po válce nevrátil. V listopadu 1939 se přestěhoval k otci do Řepiště u Ostravy, pracoval na pile v Ostravici a do roku 1945 na nádraží Ostrava-Přívoz, kde byl pochůzkářem i kancelářskou sílou a působil jako instruktor železniční protiletecké ochrany. V sezóně vystupoval také jako kytarista a houslista Doležalova tanečního orchestru v ostravské kavárně Savoy a také ve zlínském Společenském domě.

Po válce se Josef Kainar usadil v Brně, kde pracoval v redakci Rovnosti, a poté spolupracoval s Lidovými novinami. Byl člen „Skupiny 42“ a kromě psaní se zabýval také fotografováním, kreslením a muzikou. Překládal texty jazzových písní, psal texty k hudbě, používal černý humor, zobrazoval tragické pozadí života. Zpočátku psal v duchu filosofického existencionalismu, později přešel k méně subjektivní problematice lidského bytí. Po Únoru se zapojil do angažované tvorby, jeho vzorem byl v tomto směru Vladimír Majakovský. V sebeironických básnických sbírkách hledal očistnou katarzi a porozumění v pohledu na zkušenost bytí a obecný lidský úděl.

Vedle básnické tvorby úzce spolupracoval s rozhlasem (viz výše uvedené Rozhlásky) a divadlem. Tím divadlem bylo pražské Divadla satiry, které spoluzakládal a jehož kmenovým autorem byl po celou dobu jeho trvání, tedy až do roku 1949. Jako libretista a textař spolupracoval na první tady uvedené protinacistické satiře Cirkus plechový (1945) a na dalších dvou hrách: Akce Aibiš (1946) a Ubu se vrací aneb Drštky nebudou (1949). Nicméně, z jeho dosud hraných her jsou nejznámější Nebožtík Nasredin a pohádka Zlatovláska.

Od roku 1947 se Kainar stal tzv. spisovatelem z povolání. Po rozpadu prvního manželství odešel v roce 1956 do Čech a podruhé se oženil. Praha jej lákala i odpuzovala, proto se tu natrvalo vlastně nikdy pořádně neusadil. Raději pobýval ve spisovatelských domovech, kde vytvořil velkou část svého díla - nejprve v Budislavi, pak v Dobříši a vůbec nejraději ve Ždáni na Slapské přehradě. V 50. letech se pokusil nevyčnívat, ale příliš se nezavděčil ani čtenářům, ani komunistům.V 60. letech se s nastupujícím táním opět „našel“, vrátil se k osobitým zdrojům imaginace a výsledkem jsou sbírky, které nelze přehlédnout.
Nejvíce dnes utkvívá v povědomí Kainar jako autor textů, které známe v interpretaci šansoniérů, ale i rockerů. Připomeňme, že mnoho jeho textů dosáhlo brzy po válce, a zvláště mezi studentskou mládeží takřka masové obliby, byly opisovány a zpívaly se s kytarou i v rámci amatérských jazzových skupin. Kainar jako jejich autor však zůstával po dlouhá léta v anonymitě. Později se více zaměřoval na psaní písniček k různým divadelním hrám a příležitostně také k filmům. V 2. polovině 60. let se sblížil s šansoniéry A. Havlíčkovou, R. Pellarem a jejich skladateli J. Jakoubkem a M. Jírou, pro jejichž pořady napsal řadu pozoruhodných šansonů. Projevil však pochopení i pro nově se prosazující rock a svými texty doplnil několik skladeb rockové generace (Vladimír Mišík, Michal Prokop, skupiny Flamengo a Framus Five). Teprve po smrti začal být plně doceňován Kainarův význam pro českou hudbu. Dodnes patří jeho texty k základním v české hudbě ovlivněné jazzem.

Z jeho tvorby: Příběhy a menší básně, Nové mýty, Osudy, Veliká láska, Český sen, Člověka hořce mám rád, Lazar a píseň, Moje blues, Miss Otis lituje, Třináct kytar. Posmrtně vyšly výbory Včela na sněhu, Bláznův kabát, Královský večer, Básně a blues