Scéna.cz 

Budař, Geislerová a další četli v podzemí Senovážného náměstí

Česká centra prezentují naši republiku v oblasti kultury, cestovního ruchu, obchodu a vzdělání. Právě v těchto dnech bylo otevřeno nové České centrum Praha v Rytířské ulici v Praze 1. Na tento den Česká centra připravila projekt Noc literatury. Devět českých osobností četlo osmnáct světových autorů na devíti místech staré Prahy.
Již jste někdy byli třicet metrů pod úrovní Senovážného náměstí? Již jste někdy jeli výtahem do hlubin kolektorů, které v Praze měří téměř devadesát km? Již Vám někdo někdy před poslechem prózy nasadil ochrannou přilbu? Že ne? To se vám všechno mohlo při této akci přihodit.

Jedno z míst, kde se četlo bylo na Senovážném náměstí. Desítky lidí tu spěchají za prací, nákupem, dětmi či zábavou. A málokdo z nich tuší, co očekává hlouček lidí před domem s označením Kolektory. Ve služební místnosti se diváků ujal generální ředitel Čapek. Na několika monitorech sledujeme situaci pod úrovní pražských silnic a náměstí. Zde jsou ukryty inženýrské sítě, veškeré kabely, potrubní pošta, plyn a elektřina. Jelikož se jedná o nejmoderněji vybudované kolektory, na které se jezdí dívat odborníci z Toronta a Dubaje, zanecháváme strach v prachu ulice a nebojácně se vydáváme moderním výtahem do nově vybudovaného čistého podzemí. Pro jistotu dostáváme přilby na hlavu. Ale to už z hlubin dlouhého kolektoru slyšíme hlas. Hlas herce Radka Valenty. Ze Sebraných povídek Bernarda Malamuda jsme si vyslechli Stříbrnou korunu a Nenapísaný román Stanislava Rakúse.

O několik metrů výš, přesto v podzemí, je přichystáno druhé zastavení. Ve vestibulu metra Můstek, přímo u vzácné historické památky - gotického můstku, je připraven Jaroslav Rudiš, aby nám přednesl ukázku z Divadelníka Thomase Bernharda a Rekreaci od Jurije Andruchovyce.

V Galerii Oliva měla prostředí pro čtení svého kusu docela jistě klidnější Petra Špalková. Prostora naplněná k prasknutí a milá nálada vládla při přednesu povídky Pápěrka v restauraci Henriho Michauxe a povídky Kozel Jordana Radičkova.

Polský institut je dnes v prostorách na Malém náměstí, kde se kdysi říkalo V Ráji. Se svým přednesem si Petr Nikl vylezl na štaflích až do větví stromů, aby demonstroval rošťárny hrdinů Dětí z Bullerbynu Astrid Lindgrenové. Drátěný brouček a hromada písku dotvářely kulisu ukázce z Deníku Witolda Gombrowicze. A moc se líbilo, i oranžová paruka.

Poměrně jako doma se mohla cítit Bára Kodetová. Na prknech studentského divadla Disk to jistě zná, a proto byla profesionální, jistá a přesvědčivá, při přednesu Kreutzerovy sonáty Margriet de Moor a Citů Alessandra Bariccoa.

Ljuba Fuchsová s hudebním doprovodem Alana Vitouše nás přivítala v Rotundě svatého Kříže. Milujeme se a žijeme Jacquese Préverta - to jsme dnes opravdu potřebovali slyšet. Zastavit se v tom tak dlouho očekávaném jarním čase a popřát klidnou mysl všemu, co si ji zaslouží.

Kde jinde bychom hledali Jaroslava Duška, než na Novotného Lávce. Dnes měl na programu ukázku z knihy Věda a akášické pole Ervina Laszlo a Moc přítomného okamžiku Eckharda Tollea. Myšlenky myslitele, jež se zabývá otázkou hledání vnitřního klidu a životního naplnění. Jak tato slova patřila do této doby. Za okny divadla hučela Vltava. Co přinesla, mohla přinést a co ještě nám přichystá? Jak citlivé v těchto dnech. Jak do zorané půdy klíčky zapadala Duškova slova o Moci přítomného okamžiku. Žij teď, teď právě, tento okamžik. A za hučení Vltavy nás určitě Jaroslav přinutil k zamyšlení. K tak silnému, že víc jsme snad dnes již slyšet nemohli.

Ale ano ještě Jan Budař a Aňa Geislerová. Jenže čas je neúprosný. Zvony na staroměstských věžích odbíjejí hodinu před půlnocí a dveře našich dnešních scén se zavírají. Jeviště, hlediště, portál a oponu jsme dnes nehledali v divadlech. Byli jsme v pražských uličkách a zákoutích, kde by prózu málokdo hledal. Ale kdo hledá, nalézá. Kdo se dívá, vidí a kdo chce slyšet, slyší.