zvláštní poděkování
Volný.cz

Zrcadlení vzpomínek krkonošských rodáků…

Krkonoští rodáci vzpomínají

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Dovolím si vás tak trochu netradičně seznámit se čtenářskou genezí knihy Krkonoští rodáci vzpomínají Libora Duška, k níž jsem se náhodou dostal o prázdninách. Kniha zachycuje dramatické příběhy z válečných i poválečných let z regionu Krkonoš a Podkrkonoší. Ale vezmu to od začátku. Prozradím, jak jsem ke knize přišel…

Každý z nás zažil situaci, která ho dovedla k důležitému rozhodnutí, nebo k nějakému zajímavému objevu. Nejsem žádnou výjimkou, a tak i mně v jeden červencový den zastihla náhoda, jak tomu říkají jedni, nebo Boží vůle, podle názoru druhých. Sedíme na lavičce na farní cestě uprostřed luk, pozorujeme panorama zalesněných kopců na severní straně obce Dolní Kalná a tu k nám přibyl starší pán. I dali jsme se do řeči a kromě počasí došlo i na místní rodáky. A to už jsme se ocitli ve válečných letech. V Dolní Kalné u hostince zabili dva zajatce, kteří sebrali z pekařského vozu skývu chleba. A tu se pán zeptal, zda už máme knihu s příběhem pana Šrajera, místního rodáka? Vůbec jsem netušil, o co se jedná. Druhý den jsem se vypravil do nedalekého Vrchlabí, kde jsem v místním knihkupectví vznesl dotaz, zda mají knihu o místních rodácích. Prodavačka pohotově ukázala na místo, kde jsem knihu Krkonoští rodáci vzpomínají Libora Duška poprvé vzal do ruky.
Doma se jí hned chopila máma, která pro povinnosti na zahrádce nikdy v létě nečte. Dychtivě přečetla jednu kapitolu denně, každou chvíli jsem zaslechl – „Ti bydleli ve Studenci vedle tety. O tom mi vyprávěl tatínek…“ To všechno bylo důkazem, že kniha má každému v regionu co říci. Po týdnu jsem se dostal ke knize i já. Divte se nebo ne, celá kniha mě natolik zaujala, že jsem ji hltal do dvou do rána.

Autor Libor Dušek se nevydal cestou bádání historických událostí, ale vypravil se za místními rodáky osobně. Krkonoše a Podkrkonoší jsou skutečně krásný, ale zároveň drsný kraj. Do druhé světové války to byla pohraniční oblast se smíšeným etnikem českým i německým. V úvodu knihy autor odhaluje, jak postupoval při tvorbě předloženého textu. Vsadil na prožitky lidí, kteří dané dějinné události, zvraty vzestupů a pádů zažili na vlastní kůži. Coby vědecký pracovník a vystudovaný antropolog vycházel z řízených rozhovorů, které probíhaly v rámci dlouhodobého etnologického výzkumu v regionu. Zachycené autentické prožitky respondentů konfrontoval se soukromými i jinými archivními prameny a tematickou literaturou. V závěru proběhla autorizace rozhovorů.
Jak takový řízený rozhovor probíhá? O tom už sám autor: „To v praxi znamená, že jsem se ptal na konkrétní časová období a události ze života krkonošských rodáků nebo lidí do Krkonoš po válce přistěhovaných, vše zaznamenával na diktafon, přepsal, porovnal s objektivně prokazatelnými historickými fakty, literárně „učesal“ a poté pamětníka navštívil opakovaně a celý text s ním prošel…“
Díky této metodě se ke čtenáři dostává autentický živý text, který obsahuje postoje, zážitky, ale tím pádem i subjektivní hodnocení daných historických událostí. Oproti vědecké historické publikaci nebo oproti historickému románu, kdy jeden se drží strohých faktů a u druhého může dojít k fabulaci a velkému zkreslení při interpretaci, máme před sebou svědectví. Ta sice díky porovnání a ověření faktů, mohou být částečně strohá, ale díky autofabulaci a paměťovému zkreslení při interpretaci jsou zachycená autenticky. Právě tím je tato publikace velmi cenná. Dané skutečnosti může každý, byť generačně vzdálený, hodnotit z úhlu pohledu tady a teď v té době. Pamětníci líčí okolnosti tak, jak si je pamatují z doby, kdy chodili např. do měšťanky, z doby svého dospívání. O to víc jsou zachycené vzpomínky cenné. Jak jsem zmínil, místní region byl historicky obydlen smíšeným etnikem, takže se autorovi podařilo zachytit výpovědi lidí různých národností.
Například, vzpomínání rodáka Aloise Zierise, který se narodil ve vesnici Glasdorf – Sklenářovice. Tato obec už neexistuje. Samotný Aloise Zieris je k svému rodišti vázán vnitřním poutem, byť patří mezi odsunuté Němce po roce 1945. Další příběh zachycuje vzpomínky Josefa Malkovského, syna kulaka z Čisté v Krkonoších (vesnice Čistá sousedí s Dolní Kalnou, oba názvy odvozené od čistoty vody v místním potoce – pozn. red.). Jeho příběh je převážně o tvrdé práci, která k tomuto kraji neodmyslitelně patří. Alžběta Rusová z Maršova je jasným dokladem toho, jak někdy „velká“ rozhodnutí zamotají osudy „obyčejných“ lidí. V příběhu prozrazuje: „My jsme nikdy nehajlovali.“ „Nebojácný chlapík“ Josef Burda ze Staré Paky nás ve svém vyprávění zavede nejen do Trutnova, ale také na Grenzbauden, tedy na chatu na Pomezkách. Neudiví nás tedy, že v roce 1945 zakládal Horskou službu v Jánských Lázních. Stranou nelze ponechat ani příběh vášnivého včelaře Gustava Sturma z Kunčic v Podkrkonoší. Coby nemanželský syn neměl život lehký, jeho maminka pracovala v Praze, a pak přišel rok 1938. Gustav se stal členem Hitlerjugend krátce před válkou… „No to víte, dostali jsme uniformy, kudlu…,“ vzpomíná na svou klukovskou motivaci. Marie Zedníčková pochází z Velké Úpy, dnes žije v Javořím Dole, kam se s manželem uchýlili z rušné Prahy. Paní Zedníčková ráda vzpomíná na druhou babičku, které říkala většinou maminko. Byla porodní asistentkou. „Vždycky měla radost, když se narodilo dítě.“ Rodák z Dolní Kalné – Václav Šrajer, je s touto obcí spjatý již devadesát let (!). Vedle aktivní sportovní činnosti byl sběratelem a brusičem polodrahokamů, a rovněž se zajímal o místní i obecnou historii. Jak sám říká, pochází z „českého pytle“. „Po Heydrichovi byl obrovskej strach, to bylo tvrdý. Když jsem se učil, tak se jednou za tejden jezdilo do odborný školy, my jezdili do Nový Paky. Buď českým autobusem, nebo německým autobusem, ale to už musela bejt propustka,“ líčí Václav Šrajer (kráceno – pozn. red.). Alois Tippelt patří k přímým potomkům rakouských odborníků, kteří přišli v 16. století do Krkonoš těžit dřevo a po staletí se věnovali budnímu hospodářství (převážně pastevectví a zemědělská činnost kolem bud, salaší – pozn. red.). Rodinná tradice zůstává díky synovi i vnukovi zachována. Paní Božena Machová z Mrklova podává svědectví o minulosti i současnosti nekompromisně. Její postoje jsou ovlivněné osobním prožitkem. Díky jejímu vyprávění se můžeme seznámit také se zdejší tradicí ochotnického divadla… Vysídlený sudetský Němec Egon Lahr dokáže o vlastní trpké zkušenosti mluvit otevřeně. Ve Svatém Petru stojí ještě dům jeho prarodičů. Jeho předci žili, hospodařili a pracovali v Krkonoších déle než tři staletí. Poslední příběh patří Boženě Kavánové, dceře roudnických perlařů. Její rodná obec je Poniklá. Turistický ruch zde nikdy nekvetl. Místní, tradičně čeští horalé, se věnovali převážně domácím pracím: „foukání a navlíkání korálků“, tkalcování a drobnému hospodaření. Zkrátka, co příběh, to poutavý osud!

Kniha Krkonoští rodáci vzpomínají přináší zajímavý vhled do období první republiky, druhé světové války i do doby prvních let po válce. Čtenář si jistě vytvoří k vypravěčům různý vztah. Někdo zaujme okamžitě, při vyprávění jiného zajiskří, u dalšího si řekneme, že tohle nemusím. Ale takový je život. Lidé se podobně jako atomy zapojují do různých skupin, spolků, sdružení. Ať už formálně (třída ve škole) nebo neformálně (rodina, ochotnický spolek…). Zážitky z knihy nechť vstoupí do každého z nás dle nejlepšího vědomí a svědomí. Dějiny jsou věčný koloběh zrození a umírání na pozadí událostí těch „nahoře“, ale daleko více těch „dole“. Takové je zrcadlení vzpomínek.

11.9.2017 22:09:18 Josef Meszáros | rubrika - Recenze