Scéna.cz 

Film Psi Páně sleduje bratry dominikány

Jediným velkým „kázáním“ je nový film režiséra Jonáše Vacka
Psi Páně natočený v tomto roce a věnovaný osmisetletému výročí založení řádu dominikánů. Nikdo tam ale nepostává, aby kázal od ambonu natož pak z kazatelny. Kázáním, hlavní oblastí činnosti dominikánů, se totiž míní, jak bylo při diskuzi po premiéře filmu 31. května 2017 vysvětleno, daleko více – vlastně jakákoliv aktivita pro veřejnost.

Režisér sleduje bratry dominikány z pražské komunity u sv. Jiljí při nejrůznějších „kázáních“ – křtech, svatbách a následných oslav, setkáních, přednáškách a debatách pro veřejnost, návštěvách v domácnostech nebo neformálních duchovních rozhovorech v hospodě u piva. Zabírá i všednodenní život uvnitř komunity, modlitby, pracovní porady, ale i problematické záležitosti – např. nedorozumění se sestrami dominikánkami ve Znojmě.
Formálně je film postaven na protikladu mnicha v akci – bratra Jindřicha - průvodce děním a mnicha, který celé dny a noci tráví v knihovně, studuje a předčítá si moudrosti dominikánských světců a učenců. Jak se ukazuje, jsou někdy velmi aktuální. Divák nahlíží se studujícím mnichem do potemnělého prostoru historické dominikánské knihovny a s bratrem Jindřichem do zmodernizovaných a pěkně zařízených místností, ambitů a rajské zahrady pražského kláštera, kde bratři žijí a kam běžně veřejnost nepřichází. Dalším principem je film ve filmu – „herci“ i diváci jsou místy upomínáni, že se natáčí, což se ukazuje být dobrým zdrojem humoru, o který ve filmu vůbec není nouze.

Bratr Jindřich i ostatní jsou velmi otevření, pokud jde o jejich osobní život, jejich setkání s Bohem. K podobné upřímnosti se nechaly strhnout i sestry, které se starají v Praze o ubytování dívek a které se podle pohledu zvnějška vzdaly své ženské role. Přesto s nimi jejich pubertální klientky vycházejí a považují je za „normální“.
Výpovědi řeholníků a řeholnic doplňují zkušenosti laiků, těch, kteří byli pokřtěni v dospělosti, kteří byli dominikány oddáni, nechali pokřtít dítě, a kteří se stali jejich skutečnými přáteli.
Zvlášť účinný způsob používají dominikáni při rozhovorech o víře s mladými lidmi v Olomouci. Před posluchači je jich vždy několik, vedou hovory, vyptávají se navzájem – o Bohu, o svátostech, o církvi, mentorsky nepoučují, nečiní si monopol na pravdu, neskrývají nejasnosti a pochybnosti, mluví pro mladé srozumitelným jazykem, přitom užívají silná slova a argumenty, které se nezapomínají. Tak by se dal ale asi popsat všeobecně jejich způsob jednání a vystupování.
Nebylo vidět zachmuřené nebo utrápené tváře, které by si ještě podle lidových nebo literárních klišé mohl někdo s klášterem spojovat, zato radost, jasnost, dobrou náladu.
Žádné zaprášené figurky, ale zcela moderní lidi, kteří ovládají dnešní technologie, jezdí autem, ale především musí vědět, co trápí jejich současníky a pomáhat jim na to hledat ve víře lék.

Dokumentární film Jonáše Vacka Psi Páně se nepouštěl do historických rozprav o tom, jak a kdy k nám dominikáni přišli, o tom se již hovořilo dosti jinde, ale pokud jde o jejich denní život a metody „kázání“ evangelia, vydal by za encyklopedii nebo za celý kurs katechismu.
Pro úspěch získal režisér další objednávku a sice sestry klarisky ze Šternberka si prý objednali dokument Kočky Páně...