Scéna.cz 

Praha – veřejné výstaviště

Prostranství a ulice centra Prahy se s nástupem přívětivějšího počasí proměňují ve veřejné výstavní síně. V horní části Václavského náměstí jsou v současnosti k vidění vítězné snímky z 9. ročníku fotografické soutěže Dvojí tvář Prahy, jejímž tématem bylo letos „přátelský“ vztah k „Václaváku“ . Autoři si vybírali různé časové a meteorologické podmínky – náměstí za deště, za sněhu, při východu nebo západu slunce, humorné situace - nové a ošlapané boty, odpočívající turistky a proti to mu spícího bezdomovce, ale i pouliční umělce, policisty hasící hořící odpadkový koš nebo skrytá zákoutí kdesi v Lucerně.

Soutěž i výstavu pořádá Sdružení Nového Města Pražského, které zaměřuje své aktivity na to, aby se moderní centrum města proměnilo ve skutečně bezpečnou a pohodlnou zónu pro Pražany i turisty. Jedním z úspěšných podniků jsou např. vánoční a velikonoční trhy, sázení květin nebo umístění laviček opatřených povzbudivými citáty.

Na druhém břehu Vltavy je zvlášť vhodným výstavním prostorem ostrov Kampa. Hned při vstupu ze Smíchova vlevo při cestě podél Čertovky si kolemjdoucí mohou prohlédnout velkoformátové fotografie míst, kde se právě nacházejí, jak vypadala někdy na konci devatenáctého století. Historické snímky zapůjčil Národní památkový ústav a Národní památkový ústav v Praze společně s dalšími partnery je pořadatelem i další outdoorové výstavy přímo na náměstíčku v centru Kampy. Její název zní Praha světová – 25 let v UNESCO a je věnována 25. výročí zařazení „Historického centra Prahy“ do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Na devatenácti stojanech s oboustrannými panely je neotřelým způsobem popsána historie Pražské památkové rezervace rozprostírající se na 895 hektarech. V úvodu jsou uvedeny důvody pro zapsání do seznamu UMESCO formulované odborníky, architekty, kunsthistoriky, historiky nebo památkáři, které vysvětlují historické, umělecké a estetické kvality města, kompozici, všeobecné hodnoty, kterými přispěla Praha světové kultuře, s nimiž jistě souhlasí každý, kdo Prahu poznal. Citáty významných zahraničních návštěvníků je ještě rozmnožují o emocionální či filozofická obdivná hlediska. Tak se lze např. dočíst, jak se Praha jevila Mozartovi v roce 1787, Goethemu v roce 1827, Rodinovy v roce 1902, básníku Apollinairovi v roce 1912, filozofu Paulu Valerymu v roce 1926, případně mírně ironickému italskému humanistovi ve 14. století.

O to více přebíhá takřka mráz po zádech při pohledu na megalomanské plány válečných nacistických architektů, s nimiž si nezadali socialističtí projektanti padesátých i šedesátých let. Němci měli v úmyslu např. přetvořit Náměstí Republiky, zbourat Obecní dům a vystavět tam koncertní síň ve stylu nacistického neoklasicismu. V padesátých letech se objevovaly návrhy na velká prostranství pro shromáždění lidu a v tomto smyslu mělo být proměněno staroměstské nábřeží (projekt architekta Kouly z roku 1953). Ohromující je jistě i projekt na Malostranský tunel ústící na Klárově z &sca ron;edesátých let. Praha ale měla štěstí a patrně úsilím všech těch stovek světců, jejichž sochy, reliéfy a malby se nacházejí na pražských památkách, přežila válečné ataky i ideologická třeštění s relativně nevelkými škodami, dokonce i pomstu nacistů za pražského povstání v květnu 1945, jak dokazují snímky poničeného orloje a hořící radnice z knihy Srdce Prahy v plamenech fotografa Oldřicha Smoly.

Historii města dokládají grafiky a mapy, plány a nákresy, z nichž některé se ocitly na veřejnosti poprvé. Jedním z pozoruhodných děl je pražská mapa stabilního katastru z let 1840 až 1842, která není jen podrobným geodetickým dílem ale i uměleckým výtvorem, s nejrůznějšími detaily, ozdobnými stavbami, stromy, opevněním. Vzhled Prahy v různých dobách zobrazují veduty – od té nejstarší - norimberského dřevořezu z roku 1493, přes rudolfinský Sadelerův prospekt, korunovaci Marie Terezie v roce 1743 od Jana Josefa Dietzlera, veduty Vincence Morstadta nebo příjezd prvního vlaku z Olomouce na dnešní Masarykovo nádraží v roce 1845.

Krása města se projevuje i v detailech - na několika panelech se na pozorovatele šklebí různé masky – od secesních obličejů po gotické netvory, na jiných se skví malá díla kovotepeckého a kovoliteckého řemesla, ukázky renezanční omítky, domovní znamení nebo přehlídka pražských znaků.

Přestože původ Prahy zůstává stále v temnotách a dokážou si s ním poradit jen legendy, jedno je jisté – na počátku bylo moře. Musí se tomu věřit, protože to tvrdí sám ředitel NPÚ v Praze Ondřej Šefců, autor výstavy. Nevymyslel si to, svědčí o tom paleontologické nálezy spjaté hlavně s Jáchymem Barrandem, podle nichž toto moře také nakreslil.

K „Historickému centru Prahy“ byl v roce 2010 připojen Průhonický park a o jeho vzniku a podobě pojednává závěrečná část netradiční výstavy o dějinách Prahy, která nenásilně poučuje a zároveň potěší i zrak. Návštěvníci Kampy ji mohou shlédnout do 4. června 2017 (pokud se organizátoři nerozhodnou ji prodloužit, na nezájem si rozhodně nemohou stěžovat).