Scéna.cz 

Lohengrin ve vídeňské Státní opeře

Státní opera ve Vídni se odkazu Richarda Wagnera věnuje soustavně už od svého znovuotevření před 50 lety. V současné době je zde na repertoáru kompletní tetralogie Prsten Niebelungův, Tristan a Isolda, Bludný Holanďan a Parsifal, k nimž 3. prosince loňského roku přibyla nová inscenace Lohengrina. První vídeňská scéna si k realizaci pozvala australského režiséra Barrie Koskyho, který se po opeře v Sydney stále více uplatňuje také v Evropě.
V jednom z rozhovorů se Kosky ještě před premiérou vyjádřil, že Wagnerovy opery, především Lohengrin a jeho postavy, mu připadají jako vyloženě snící a snové – svého času také Götz Friedrich inscenoval Lohengrina jako Elsin sen (1979 v Bayreuthu).

Ve Vídni se však jedná spíše o zlý sen. Celé představení je velmi statické, např. v 1. jednání, kdy se lid chystá do boje, sedí sbor na židlích – a židle jsou pro představení málem rekvizitou číslo jedna. I v průběhu dalších dějství se sbor zjevuje převážně s židlemi, které si přináší, na židlích málem bez hnutí vedle sebe sedí i Lohengrin s Elsou ve velkém milostném duetu. Kupodivu na zemi, zato málem na jakémsi dětském hřišti, sedí a pikle před Elsinými dveřmi kují Friedrich s Ortrudou. Elsin hrad je prezentován jako žlutozelený domeček, s velkou žlutozelenou kytkou a jezírkem – samozřejmě s labutí, opět žlutozelenou. Téměř celé představení je na scéně i opuštěné dětské nákladní autíčko – snad symbol Elsina ztraceného bratra. Abych ony žlutozelené zkrátila: tuto ošklivou barvu umělých hmot 50. let zde nese vše, co režisér (Kosky) a scénárista (Klaus Grünberg) považovali za vhodné zdůraznit proti jinak tmavému až černému pozadí, vyzdobenému jakýmisi „transformátory“, jejichž tvar připomínají i fantaskní kostýmy Elsina svatebního průvodu. Potemnělou atmosféru tedy rozráží i budova kostela a v závěrečném dějství bůhví proč nad pódiem zavěšená vzducholoď s dětskými obrázky domků a stromů. Režisérova představivost si vykládá Lohengrina jako volání všech po lásce: říká, že voláme tehdy, když druhého nevidíme. Proto se rozhodl, že Elsa bude slepá. Budiž, tato licence by se snad snesla, kdyby chvílemi nepůsobila nejen nepatřičně, ale až směšně. Přitom skvělá Elsa Soile Isokoski se světlým jasným hlasem a dokonalou artikulací by jistě dokázala působit přesvědčivě jak v momentech bezbrannosti, tak v momentech odhodlání i bez tohoto postižení. Jejím protějškem byla Janina Baechle, vášněmi a „mocichtivostí“ smýkaná a přitom jako kámen chladná Ortruda, která na sebe poutala pozornost díky svému skutečně dramatickému pěveckému a výraznému hereckému projevu. Manžel této „Lady Macbeth“, Friedrich, ztvárněný Falkem Struckmannem, s úžasným wagnerovským hlasem a pěveckým projevem, vytvořil herecky dokonale rozpolcenou postavu brabantského hraběte, kterému jde sice o vládu v zemi, ale netroufl by si za svým cílem jít bez ohledu na všechno, nebýt ambiciózní a dominantní manželky. Německého krále Heinricha představoval poněkud nevýrazný Kwangchul Youn. Titulní role Lohengrina, syna rytíře svatého grálu Parsifala, patřila vídeňským obecenstvem oblíbenému Johanu Bothovi, jehož jasný tenor a vynikající schopnost vtělit do hlasu výrazový prožitek jsou pro tuto náročnou roli jako stvořené. Orchestr, vedený Semjonem Byčkovem, hrál skvěle – i když jsem si chvílemi vzpomínala na jasnou artikulaci frází a vyvážení každého tónu, jak to v Praze před nedávnem předvedl ve Wagnerově tetralogii dirigent John Fiore. Původně měla zpívat Otrudu slavná Agnes Baltsa – myslím, že nezpívala ani premiéru, a důvod bych si troufla uhodnout. Po inscenační stránce je představení Lohengrina vyloženě ošklivé, navíc, když Wagner začíná být sentimentální, stává se režisér bezradným a režie nudnou. Myslím, že by bylo v tomto skvělém pěveckém a hudebním nastudování lepší koncertní provedení – konec konců měla většina kostýmů stejně civilní charakter (návrhy Alfred Mayerhofer), a alespoň by scéna, v závěru ještě žlutozeleně nasvícená, nikoho nerušila. Takto lidé o přestávkách z divadla i odcházeli.

Staatsoper Wien – Richard Wagner: Lohengrin. Dirigent Semjon Byčkov, režie Barrie Kosky, scéna Klaus Grünberg, kostýmy Alfred Mayerhofer. Premiéra 3. 12. 2005, psáno z reprízy 15. 12. 2005, tzn. ze čtvrtého představení.