Scéna.cz 

Rusalka opět trochu jinak

S premiérami nejznámější opery Antonína Dvořáka se v posledních letech roztrhl pytel (Olomouc, Praha SOP, Brno, Opava, Ostrava). Premiéra ostravské Rusalky se uskutečnila 1. října 2005 v Divadle Antonína Dvořáka. Ostravské uvedení je zajímavé z několika pohledů: nastudoval je italský dirigent Paolo Gatto a účinkuje v něm mnoho pěvců s vynikajícím hlasovým fondem. Očekávání nového pohledu na operu se ale bohužel nekonalo. Inscenace je napolo tradiční, napolo utvářená postupy typickými pro začátek minulého století, napolo moderní, napolo zpívaná cizinci, diváky napolo přijímaná, napolo odsuzovaná.

Ihned po zvednutí opony vidíme scénu prof. Jaroslava Maliny, která tentokrát v kontextu s kostýmy i režií moc nekoresponduje. Symbolizuje přírodní scenérii, jakousi skalní soutěsku, v níž teče říčka, která vodopádem stéká na plochu jeviště. Po obou stranách vodopádu je umístěno schodiště. Řeku na jevišti lemují nepravidelné břehy se třemi nemožně kašírovanými plochými kameny. Soutěska je překryta plátnem, jehož zadním „protlačením“ vznikne plastická lidská tvář. Scéna je však mnohdy překážkou pro rozehrání děje a svádí víceméně ke statičnosti jednajících postav.

Režisérem představení je Luděk Golat. Ten se plně zaměřil na Kvapilovo libreto a uvedl na scénu plno dalších postav, které samy o sobě pro děj opery tolik neznamenají a spíše děj znepřehlednily (Vánek, stará Háta, Vodníkova žena, Měsíček). Vodník se svou ženou obývají jakýsi neurčitý prostor za vodopádem, jen o „patro“ výš asi žije ve své sluji Ježibaba...mimochodem ze stejného místa jako ona pak vycházejí i živí lidé ze zámku! Ježibaba, která vypadá s černou nakadeřenou parukou a oranžovým kostýmem spíše jako Španělka, je neustále doprovázena na svých toulkách lesem Divnými brachy. Vysloveně trapně pak působí výstup lovce - ten vystoupí z levého portálu, sejme klobouk na prsa a zazpívá:“ Jel mladý lovec...“, nasadí si klobouk a zacouvá opět do portálu (silně na mne působil jako profesionální řečník na pohřbech).

Druhé jednání se odehrává v nezměněné dekoraci, obohacené pouze o lávku přes řeku (snad zámecký park). A jeví se mi jako inscenačně velmi problematické. V úvodu přichází v doprovodu dětí jakoby v mátohách (nebo zhypnotizovaná, či v náboženském vytržení) Háta, která klesne na konci mostku a takto setrvává celý první obraz – nabízí se otázka: proč? V zápětí přiběhne hajný s malým kuchtíkem, jež je posléze nahrazen Kuchtíkem zpívajícím. Nejvíce odlišnou částí ostravského uvedení Rusalky od tradičních inscenačních postupů je zámecká slavnost. Nejenže chybí zámek, ale netančí se ani polonéza - to samozřejmě není nic proti ničemu. Při jejích tónech však sestupují po schodišti k princi dámy (snad dvorní), které mu bez jakéhokoli studu vyjadřují lásku (a on jim). Cizí kněžna tomu blahosklonně přihlíží. Opět se vnucuje několik otázek: Jsou-li ony ženy pouze dvorními dámami, jak si mohou dovolit se k Princi takto chovat? Jsou-li však jeho dřívějšími láskami, proč Rusalka ani Cizí kněžna nezasáhnou? Anebo všichni prostě vědí, jak je Princ promiskuitní?

Úlohy Rusalky se při představení 14. ledna 2006 velmi dobře zhostila Jitka Burgetová, Princem byl Ital Luciano Mastro. Ten má barevně velmi pěkný a znělý tenor s dobrou českou výslovností. Bohužel díky tomu, aby výslovnost netrpěla, musel dirigent ve všech pasážích zpívaných Princem zvolnit tempa. Ježibabu zpívala Agnieszka Zwierko. Tatiana Teslia se představila v úloze Cizí Kněžny. Osobně si myslím, že tato role se k jejímu lyrickému sopránu vůbec nehodí. Ovšem vynikající výkon podal Martin Gurbaľ jako Vodník. Zpíval přesně, jistě a jemu bych opravdu věřil, že s Rusalkou soucítí. Z baletních představitelů drobných rolí se nejvíce dařilo Marku Svobodníkovi a Robertsi Skujenieksovi v úloze Divných brachů. Orchestr řídil Paolo Gatto, který dokázal, že má cit i pro českou operu.

Závěrem lze napsat jediné – ostravská Rusalka je sice oproštěna od zbytečného patosu a sentimentality, ale chybí ji celková dotaženost původního režijního nápadu do všech detailů. Ve stavbě inscenace se najde plno velmi dobrých míst, která bohužel sousedí s místy v dnešní době snad již nepřijatelnými. Výkony pěvců byly až na výjimky výborné. Nesmíme však zapomínat ani na to, že Rusalka vznikala v nejistotě za situace, která tvůrčí atmosféře moc neprospívá – viz medializovaná kauza odvolání ředitele NDM.

Antonín Dvořák: Rusalka. Dirigent: Paolo Gatto, režie: Luděk Golat, scéna: Jaroslav Malina, kostýmy: Helena Anýžová. Premiéra 1. 10. 2005, psáno z reprízy 14.1.2006