Scéna.cz 

„Koncert“ na úvod

Královský balet v Londýně zvolil pro vstup do letošní sezóny přenosů do kin 5. listopadu retrospektivní komponovaný večer sestávající z jednoho abstraktního moderního a dvou dějových kusů v klasickém stylu pod titulem Concerto.
První choreografii Concerto podle Šostakovičova klavírního koncertu složil Kenneth Macmillan za svého působení v Německu v roce 1966 pro Deutsche Oper v Berlíně. Skladba jako čisté vyjádření hudby je podle ní členěna do několika různě dynamických sekcí. Charakterizuje ji zdánlivá formální jednoduchost, korespondující s muzikalitou, avšak vyžadující pečlivost a přesnost. Tryská z ní energie a viditelný požitek tančících z pohybu.

Jejich jednoduché trikoty a šaty ve ztlumené červené, žluté a oranžové barvě, právě tak jako harmonizující světelné proměny scény (Jürgen Rose, John Read) ještě posilují jasnou a radostnou atmosféru celku. Menší skupiny, dvojice a jednotlivci se rychle přeskupují v diagonálách skoků, zaplňují scénu v propletencích kroků a opět mizí. Nejvýrazněji zaznívá hlavní motiv v duetech a sólech. Zvlášť střední lyrický duet vyniká „oblými“ formami figur a plynulými přechody a tvoří protiklad k předchozí či následné razancí a „geometričnosti“. Macmillanovo Concerto při tomto novém uvedení v Královského baletu neztratilo ani po více než půl století nic ze své svěžesti a půvabu.

Také druhá část programu Enigma Variations má ve svém rodném listě šedesátá léta. Na rozdíl od bezdějového Concerta se jedná o skici ze života anglického skladatele Edwarda Elgara (1857 - 1934). Frederick Ashton sestavil na základě jeho stejnojmenného hudebního díla, jež Elgar věnuje svým rodinným příslušníkům a přátelům, pásmo 14 minipříběhů. Charakterizuje v nich pohybově jednotlivé postavy a zachycuje jejich setkávání a střety se slavným skladatelem. Skladba má „staroanglickou“ scénickou podobu 19. století a jednotlivé postavy jsou v ní možná spíše herci než tanečníci. Jejich projev je velmi civilní, v každém sebemenším pohybu jsou však zkoncentrovány silné emoce a vše tak vyznívá velmi dramaticky. Tato choreografie vyžaduje velkou pozornost a soustředění a určitě i předchozí textový komentář v programu, aby byla lépe čitelná. Jako poslední zvolila dramaturgie třpytné třetí dějství z Glazunova baletu Raymonda v původní produkci Rudolfa Nurejeva s předními hvězdami Královského baletu Natalií Osipovou a Vladimírem Muntagirovem. Balet končí svatbou zachráněné Raymondy a jejího snoubence a osvoboditele Jeana de Brien, tedy okolnostmi, které nabízejí nejvhodnější prostředí pro velkolepou podívanou. Před diváky se skví s veškerou nádheru a přepychem královské sídlo, které skýtá dostatečný prostor pro předvedení brilantní techniky jak obou sólistů tak tanečnic ve variacích i celého souboru v maďarských tancích. Raymonda tak byla přívětivou tečkou za celým úvodním představením cyklu londýnských přenosů, jehož následujícím dílem bude 10. prosince 2019 balet Coppelie.