Scéna.cz 

Martina Hajdyla Lacová: Rodin je absolutně geniální a pro tanec vynikající inspirační zdroj…

Martina Hajdyla Lacová, tanečnice, pedagožka a nově i nadějná choreografka, je autorkou nového duetu Metamorphic, který uvede Pražský komorní balet 5. října 2017 od 20 hodin v Divadle Ponec. Pro nové dílo se autorka inspirovala tvorbou francouzského sochaře Augusta Rodina.

Co tě přivedlo k tanci? Kudy vedla tvá cesta?
K tanci mě přivedli jednoduše rodiče. V šesti letech mě přihlásili na soukromou základní uměleckou školu a tu jsem pak intenzivně navštěvovala. Jednoznačnou výhodou této školy byl fakt, že byla soukromá a vedli ji na tu dobu vynikající pedagogové. Výuka byla velmi eklektická, měli jsme současný tanec, lidový tanec, balet a do toho i hudební přípravu. Později, když mi bylo čtrnáct let, tak jsem začala koketovat s myšlenkou věnovat se tanci víc. Z iniciativy vedoucích školy jsem zkusila přijímací zkoušky na taneční konzervatoř. Vyšlo to, na konzervatoř mě tehdy přijali a po dalších čtyřech letech a úspěšně ukončeném studiu jsem se dostala na Hudební a taneční fakultu Akademie múzických umění sem do Prahy. Tady jsem vystudovala pedagogiku tance.

Zajímalo by mě, proč jsi pak šla zrovna do Prahy?
Zvažovala jsem Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, další možnost pak byla právě HAMU. V tu dobu to byly jediné dvě školy kolem, které se zabývaly tancem na vysokoškolském stupni. Dnes je takových škol a možností daleko víc, samozřejmě lze jít studovat i někam do zahraničí. Praha mi každopádně už tehdy maličko připomínala Západ a představa studií v tomhle městě měla jeho příchuť. Chtěla jsem odejít ze Slovenska a nadýchat se jiného vzduchu...

...který dýcháš dodnes, protože jsi tu vlastně od té doby zůstala, viď? (úsměv) Jak je to dlouho, co jsi školu dokončila?
V roce 2004 jsem na HAMU nastoupila a školu jsem absolvovala v roce 2010. Usadila jsem se v Praze natrvalo, vdala jsem se tu, a byť hodně cestuji, je pro mě tato metropole takovou mou základnou.

Jak vznikl nápad na spolupráci s Pražským komorním baletem?
Z Pražského komorního baletu mě sami oslovili. Někdy během dubna mi zavolal Igor Vejsada, setkala jsem se s vedením souboru a dostala od nich nabídku ke spolupráci, které jsem se ráda otevřela. Brala jsem ji jako novou výzvu, kterou jsem ale vzala zodpovědně, protože v té době jsem pracovala víc jako pedagožka a interpretka a choreografická sféra mi byla tak trochu neznámou.

Měla jsi už od počátku dané téma?
Téma pro dvanáctiminutovou choreografii jsem si vybírala sama, vedení souboru mi ponechalo svobodu. Poté, co jsme si schválili princip a téma, jsme také dostatečně dopředu určili předlohu a obsazení. Když jsem pak přišla na sál, věděla jsem už, s kým a čím pracuji a kolem čeho se pohybuji.

A co ti bylo pro tvůj nový duet, který jsi nazvala Metamorphic, inspirací?
Inspirovala jsem se slavným francouzským sochařem Augustem Rodinem a jeho tvorbou, kterou jsem donedávna nějak víc neznala a nezkoumala. Díky kamarádovi dramaturgovi, který mi dal knihu Nahý jsem přišel na svět, která je Rodinovým životopisným románem, jsem začala sledovat jeho dílo - sochy, napětí, dynamiku, kterou zachytil... Je to absolutně geniální a pro tanec vynikající inspirační zdroj. Nešlo mi ale o žádný děj, je to čistě tělesná taneční skica.

Koho jsi obsadila a jak se ti s tanečníky pracuje?
První obsazení duetu je Jitka Tůmová a Patrik Čermák, druhé Aurora Fradella a Florent Operto. Pracuje se mi s nimi výborně. Jsou to dva velmi kontrastní páry, ať už co se fyzikality či přístupu k tématu týče. Musím říci, že to, jak se ke společné práci postavili, mne velmi baví a inspiruje.

Vycházela jsi při stavbě choreografie také z toho, jací tanečníci jsou, z jejich individualit, nebo jsi jim předkládala spíš vlastní pohybový materiál?
Tvůrčí proces probíhal ve dvou fázích. V červnu, během té první, jsem s tanečníky udělala workshop. Na začátku jsem je nechala improvizovat, nestavěla jsem nic dopředu, spíš jsem si vytyčila, jaká fyzická kvalita by mě zajímala. Pak jsme hledali a experimentovali. Druhá část procesu se odehrála v srpnu, kdy jsme se vraceli k nahrávkám, které jsem pořídila na začátku, k materiálu, který jsem získala během workshopu, a hráli jsme si s ním.

Jakou jsi použila hudbu? Co kostýmy?
Hudba je od současného slovenského skladatele Jozefa Vlka, který nedávno vydal hudební album Recycled. Známe se už nějakou dobu, pracovala jsem pro jeho skupinu Debris Company v Bratislavě. Z Jozefova nového alba jsme vybrali dvě skladby a bylo vyřešeno. Kostýmy navrhla Petra Lebdušková, právě nyní vznikají, tak se na ně moc těším. I s ní byla velmi příjemná spolupráce.

Supervizi ti dělá Andrej Petrovič. Kdy on vstoupil do tvůrčího procesu? Funguje jako pomocné oko, režijní a pohybový dohled, nebo jak velkou měrou se na představení podílí?
Andreje jsem oslovila na základě mých počátečních pochybností, zda to všechno dobře zvládnu, v pro mě do té doby neznámém týmu jsem chtěla mít parťáka. Známe se už od dob konzervatoře, sledujeme vzájemně svou tvorbu. Dlouhá léta byl asistentem choreografa a tanečníkem v Akram Khan Company, před rokem a půl jsme spolu připravovali mé sólové představení v Ponci (L/One of The Seven, pozn.aut.). Spoléhala jsem na Andrejovu energii, vášeň, kterou dává do každého tvůrčího procesu, a od počátku jsem cítila, že by bylo skvělé mít ho coby partnera. Hodně mi pomohl.

Říkala jsi, že jsi vystudovala pedagogiku. Věnuješ se tedy občas i pedagogické práci?
Já sama tanec ráda učím, nyní sice jen nárazově, workshopově, chybí tomu hlubší řád a pravidelnost. Hodně času mi donedávna bralo jeviště a práce na projektech, hodně také cestuji... z časových důvodů to zkrátka nešlo zpravidelnit.

A co choreografie, s tou bys chtěla pokračovat dál do budoucna? Jak se cítíš coby choreografka? A jaké jsou tvoje další plány?
Uvědomila jsem si při této práci především to, jak mnoho zodpovědnosti a hodně energie vyžaduje. To jsem si z té druhé strany coby interpretka dřív neuvědomovala. Nejen po této stránce je to tedy velmi obohacující zkušenost a do budoucna se jí vůbec nebráním, naopak. Uvědomuji si ale, že na podobné věci potřebuji čas, nejsem takový ten rychloběžec. Všechno ve mně zraje a sbírá se s časem, rozhodnutí dělám postupně. V tomto případě to byla velká výzva, byli jsme časově limitovaní a musela jsem se proto velmi dobře připravit. A plány do budoucna? Mám rozjednaný jeden projekt, který jsem načala letos v létě. Pokud příští rok rodina dovolí a seženu na něj peníze, chtěla bych ho dokončit. Uvidíme. (úsměv)

Martina Hajdyla Lacová
Vystudovala Konzervatoř J. L. Belly v Banské Bystrici a Akademii múzických umění v Praze, obor Pedagogika tance. V roce 2008 absolvovala šestiměsíční studijní program na Institutu Hoger Instituut voor Dans v Antverpách, kde spolupracovala s přední belgickou choreografkou Ann van den Broek. Od roku 2006 spolupracuje s význačnými umělci, jako jsou Marta Poláková (SVK), Mirka Eliášová (CZE), Maya M. Carroll (ISR), Ji-Eun Lee (KOR), Šárka Ondrišová (SVK), Helene Weinzierl (AUT), Irina Andreeva (RUS), Rasmus Ölme (SWE), Renan Martins (BRA), Andrej Petrovič (SVK), Jiří Havelka (CZE). Je zakládající členkou taneční skupiny ME-SA (2008), se kterou vystupovala na festivalu Fringe v Edinburghu, na festivalu Spring
Forward / Aerowaves 2016 a řadě dalších akcích. Od roku 2009 spolupracuje se slovenskou divadelní společností Debris a s norskou choreografkou Karen Foss, od roku 2011 se švýcarským souborem DA MOTUS! a českou taneční skupinou VerTeDance. V roli hostující učitelky spolupracuje také s různými tanečními školami a studii v České republice a na Slovensku. V roce 2015 získala českou cenu „Tanečnice roku“ za výkon v představení SuperNaturals. Za vynikající výkon v sólovém projektu L/One of the Seven byla nominována na prestižní cenu Herecké asociace „Thálie 2016“.

Zadáno pro Pražský komorní balet.