zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Sólo pro nás dva hned dvojnásobný zážitek

Ondřej Vinklát a Mária Dorková (Sólo pro nás dva)

autor: Martin Divíšek  

zvětšit obrázek

Petr Zuska odchází s koncem této sezóny z pozice šéfa baletu Národního divadla jak je všeobecně známo. Své dílo v této funkci završil a svou „labutí píseň“ zazpíval společně s Jaromírem Nohavicou a Beatou Bocek, jejichž songy si zvolil jako hudební podklad pro sérii tanečních mikropříběhů s názvem Sólo pro nás dva.
Poetikou písní se nechal Petr Zuska inspirovat již několikrát, dokazuje to celá řada choreografií s velmi pozitivním ohlasem. Je mezi nimi i jedna z nejúspěšnějších tanečních inscenací Národního divadla Sólo pro tři věnovaná zpívajícím poetům Vysockému, Brelovi a Krylovi, která se udržela v repertoáru po deset let. Právě letošní desetileté výročí od premiéry stálo za myšlenkou, že by bylo dobré nějakým způsobem na ni navázat.

Našeho nejpopulárnějšího folkaře si nevybral Petr Zuska náhodou. Je to jeho oblíbenec a jeho písně jej provázejí od dětství. Osobnost Jaromíra Nohavicy vtiskla představení „domácký“ ráz. Ale nejen v Nohavicových písních jsme doma – kdo jiný by mohl lépe chápat jejich smysl, jejich poetiku a humor? Doma se můžeme cítit také v prostředí scény - jsou tam důvěrně známé věci, mezi nimiž se odehrává život - stůl, židle, postel, skříň nebo jako lehká ironická grimasa záchodová mísa. Tento domov může být zároveň zcela soukromý – Petr Zuska věnoval dílo své ženě...
Jako každý velký i malý svět je i tento domov zabydlen protiklady. Do kontrastu k Jaromíru Nohavicovi je postavena o generaci mladší polská zpěvačka Beata Bocek, která s ním má přesto mnoho společného – mimo jiné pochází „tam od nás“ jak říká Jarek - tedy z česko polského pohraničí – shodo okolností se tam narodil i Petr Zuska. První sólo mají tedy muž a žena jako základní dvojice protikladů, které se dále násobí, může to být člověk a společnost, člověk a příroda ale třeba i čeština a polština.
Po dlouhotrvajícím obtížném výběru se dostalo do inscenačního finále 25 písní Jaromíra Nohavicy a 12 písní Beaty Bocek. Jsou nejrůznějšího citového zabarvení i tematického zaměření, podněcují k širokému choreografickému rozptylu avšak lze je propojit do určité smysluplné linie. Choreografie k nim jsou krátkými tanečními ilustracemi a komentáři obsahu, vyjádřením nálad nebo muzikality, mohou jít proti námětu písní, jsou to příběhy ze života lidí i zvířat, duševní stavy, jsou více vyprávěcí nebo lyrické, prokládané pravidelně řádnými dávkami humoru, které rytmizují a oživují průběh dění.
Choreografie má až encyklopedický charakter. Tolik různorodých částí dovoluje, aby se zde objevilo snad trochu ode všeho, co Petr Zuska používá v té nejpestřejší směsici, ozvláštněné a obměněné, v nových variacích. Pohyb je poměrně „zahuštěný“, „vytančena je každá nota“ a dalo by se říci, že i několikrát, s četnými velmi propracovanými tanečními dekoracemi. Režie si vypomáhá prvky pantomimy nebo mluveným slovem - výroky z nahrávek živých představení, které tu ale v jiném kontextu slouží jako další zdroj groteskna.

Zatímco první úsek je laděn převážně do epiky a příběhy zahrnují více postav, je druhá kratší část vyplněna krásnými lyrickými sóly s působivými novátorskými figurami, kde Petr Zuska uplatnil své choreografické mistrovství a mistrovský výkon podávají i jejich interpreti (Matěj Šust, Štěpán Pechar a další).
Petr Zuska připravil divákům v jednom programu hned dvojnásobný zážitek. Hudební, když přivedl písně Jaromíra Nohavicy na Novou scénu (a o premiéře i jeho samotného) a taneční svou choreografií. Dopad Nohavicových textů nebo zaměření pozornosti na překlad sice mohly na okamžik ochromit přímé vnímání pohybu, ale tanec měl i tak poslední slovo. Účastníci takového večírku na rozloučenou mohli odcházet spíše než se smutkem, že něco končí, s pocitem lehkosti a radosti.

www.narodni-divadlo.cz

26.6.2017 09:06:55 Helena Kozlová | rubrika - Recenze