Scéna.cz 

Undo, redo, repeat - výlet do historie německého moderního tance

V rámci akce Tanec Praha studentům měli mladí adepti tanečního umění a jejich pedagogové možnost nahlédnout 7. června 2017 v Divadle Ponec do dějin německého moderního tance. Právě pro ně bylo určeno druhé pražské představení Christiny Ciupke a Anny Till s názvem undo, redo and repeat.

Obě německé choreografky a tanečnice pracují v projektu Tanzfonds Erbe – Taneční dědictví s odkazem pěti významných osobností, které ve dvacátém století zasáhly do vývoje tance a snaží se zjistit, jak a kým je tato „pozůstalost“ přijímána a přenášena.
Zaměřily se na žáky těchto protagonistů, pokračovatele ve vedení souborů, tanečníky i obecenstvo. Oslovení svědci jim poskytly své vzpomínky, také doporučili, co považují za nejdůležitější, aby bylo zachováno a předáno a navrhli, jak vytvořit „modelové“ choreografie.
Do svého seznamu průkopníků moderního tance zařadily autorky Mary Wigman (1886 – 1973), tanečnici, choreografku ale především tančení pedagožku a zakladatelku německého centra pro výuku výrazového tance. Svědectví o její výukové metodě podala její studentka Irene Siehen, která ji už neviděla tančit, ale jen vyučovat. První choreografie byla tedy jakousi etudou pohybu dvou tanečnic v kruhu. Postupovaly cyklicky stejnými kroky, rozevíraly paže a prováděly mírné úklony, zpočátku synchronně, pak zrcadlově, chvílemi se kroužící postavy rozpojily, vydaly se opačným směrem a vytvářely osmičky, nakonec se rychle otáčely kolem své osy, s různě drženými pažemi a současně postupovaly v kruhu jako oběžnice. Monotónností, opakováním vznikla nakonec z rutinního cvičení docela zajímavá minimalistická choreografie.
Na Kurta Joose, (1901- 1979), který velmi usiloval o to, aby expresivní tanec byl propojen s klasickým baletem, vzpomíná jeho studentka a později vedoucí jeho souboru Reinhild Hoffmann. Dílo, které inspirovala, je již skutečnou choreografií nebo spíše choreografickou hříčkou. Obě tanečnice se z civilního oděvu převlékly za dámy v bílých polodlouhých šatech a vydaly se za sportem.
Na obvodu křídou vykresleného kruhu se nacházejí artefakty, s nimiž se baví. Na jedné straně medicinbal, naproti koloběžka. S oběma si všelijak pohrávají, tančí kolem nich a pozastavují se v jakoby v živých obrazech, předvádějí, jak esteticky může vypadat takové sportování. Doplňuje je třetí virtuální tanečnice na plátně, přes něž také občas přeletí medicinbal. Snaží se zmást pozorovatele – má sice černé šaty a boty, ale stejně není hned jasné, kdo je kdo a matoucí je také, že vše je zabíráno zhora.
O sólové tanečnici Dore Hoyer (1911- 1967), velké individualistce, která byla buď příliš inovativní nebo příliš „těžká“, vypovídá Martin Nachbar. Na rozdíl od svých předchůdců, jejichž dílo je zachytitelné jen ve vzpomínkách, zaznamenala choreografii Dore Hoyer z šedesátých let televize. Jde o cyklus zabývající se lidskými emocemi Affectos Humanos, o jehož rekonstrukci se v současnosti Martin Nachbar pokouší. Pro badatelky vybral kratičký, ale silný okamžik – závěrečný výjev z díla Angst – Strach. Svůj strach a bezmoc vyjadřuje tanečnice převalováním přes plochu, povstání m, třesem a vztažením paží s třesoucími se prsty. Druhá ji sleduje a vyzývá stále k opakování.
Pina Bausch (1940- 2009) byla jako nejvýznamnější německá choreografka nutnou volbou. Přestože se Anna a Christina pokoušely nalézt asistenty nebo dramaturgy, nikdo ze souboru s nimi nechtěl komunikovat, a tak se nakonec rozhodly pro publikum. Na základě různých výpovědí pak sestavili scénu s mikrofonem, kde obě přecházejí šikmo přes plochu na vysokých podpatcích, zatímco na stěnu jsou promítány dojmy těch, kdo zažili nějaké představení Piny Bausch.
S Williamem Forsythem to bylo jednoduché. Je stále naživu a sám se o svůj odkaz stará. Z tanečníků, kteří prošli jeho souborem, získalo deset oprávnění studovat Forsythovy choreografie s jinými soubory a vyučovat jeho metodu. Jedním z nich je Thomas McManus, který tančil u Forsytha třináct let. Jeho schéma je přímou ukázkou Forsythovy metody. Anna a Christina dostaly za úkol najít obrázky s lidským tělem nebo pohybem, něčím propojené a jejich téma rozvíjet do pohybového příběhu. Tanečnice komentovaly a popisovaly obrázky (např. pohyb koně) i svůj postup od jednotlivých pohybů k opakování v plynulém příběhu. Dokumentovaly některé př&iacut e;značné „forsythovské“ prvky, které Forsythe získává dekonstrukcí klasického baletu- např. zlomení linie, prostorové převracení a mnoho dalšího.
V diskuzi se studenty, která následovala po představení, padly dotazy nejen na způsob práce obou tvůrkyň, ale hovořilo se i obecně o metodách uchovávání tanečních děl, o tanečních archívech atd.. V této souvislosti je příkladem hodným následování právě William Forsythe. Nejen, že natočil DVD, podle nějž si může jeho styl osvojit a přetransformovat každý, ale také zavedl na internetu pohybovou banku – „motion bank“ a postaral se o počítačový program, kterým se pohyb převádí na grafické znázornění.
Představení Christiny Ciupke a Anny Till, které názorně seznámilo (nejen) mladé obecenstvo s osobnostmi německého tance a podnítilo je k obecným úvahám o tanečním odkazu, není jediným výsledkem projektu. Diváci obdrželi informace o zmíněných osobnostech i účastnících projektu a přeložené texty, které sloužily jako podklad choreografií. Při výzkumu nashromáždily a zdokumentovaly autorky mnoho materiálu, který je nyní umístěn na webu pod titulem představení zde a je dostupný každému.