Scéna.cz 

Martin Bárta: Lohengrin v Národním divadle - to bude můj první „opravdový“ Wagner…

Barytonista Martin Bárta je interpretem vskutku širokého záběru: vedle smetanovského repertoáru (Přemysl, Tausendmark, Vok, Kalina, Vladislav) je vyhledávaným interpretem postav v operách Giuseppe Verdiho na mnoha našich operních scénách, zejména v Praze, Brně, Ostravě, Plzni či Liberci. S úspěchem vystupuje jako Nabucco, Rigoletto, Macbeth, Germont, Amonasro. Blízký je mu i ruský repertoár – například Evžen Oněgin, Jeleckij. Za roli Ruprechta v Prokofjevově Ohnivém andělovi byl nominován na Ceny Thálie. Široký záběr doplňují mozartovské postavy, jako je Don Giovanni, kterého zpíval více než 200krát, nebo Hrabě Almaviva, na druhé straně i Straussův Jochanaan nebo Wagnerův Telramund. Jeho srdeční záležitostí je také dílo Leoše Janáčka. Však o zahraničních hostováních v Janáčkových operách bude ještě řeč. V této i dalších sezonách ho čeká řada zajímavých úkolů. Nejen na domácích scénách, ale i v zahraničí.

Doslova za dveřmi je premiéra opery Lohengrin v Národním divadle Praha…
To je pro mě jeden z mezníků v mé kariéře. Role Telramunda v novém nastudování Lohengrina v Národním divadle. Na tu operu se velmi těším z několika důvodů. Hlavně to bude můj první „opravdový“ Wagner, což je přirozeně obrovská výzva a velký úkol. Inscenaci bude připravovat zahraniční tým a Lohengrin mě potká znovu přesně po dvaceti letech od mého nástupu do Prahy. Tenkrát byl mou první rolí na scéně Státní opery Královský hlasatel. Zároveň v době premiéry budu slavit své životní jubileum.

Když je tým, který připravuje inscenaci, nějakou dobu pohromadě, nelezete si už tzv. na nervy?
Musím říci, že se mi to ještě nikdy nestalo! Všem jde o společnou věc a snaží se ze sebe vydat maximum. Zajímavé je, že jsem nikdy nezažil řevnivost a soupeření, na což občas narazíte v tuzemsku. Vše funguje na kamarádské, leč profesionální bázi. Od začátku víte, že jste tam na tu, či onu roli. Vše je jasné a dané. Vzájemně se podporujeme, pomáháme, fandíme si! A to platí ve velké většině případů i mezi „štymkolegy“. Ta přítomnost vzájemného respektu a podpory je úžasná...

Jak dlouho to vlastně trvá a co se přesně děje?
Zkušební proces je většinou šestitýdenní a probíhá podobně jako v repertoárovém systému. Jen je na vše více času a prostoru tím, že na své roli pracuje pěvec sám, bez alternace. Zkouší se dvoufázově a před závěrečnými orchestrálními zkouškami je podoba celé inscenace zcela hotová, takže se můžete opravdu soustředit na detaily a vložit se plně do hudby, zpívaného textu a hereckého ztvárnění. Mám též pocit, že tím, jak všichni včetně statistů, tanečníků a technických složek tvoří společné dílo, jež se nazkouší a pětkrát až osmkrát odehraje a pak vlastně nenávratně skončí, cítí, že inscenace je jejich vlastní dítě, chovají se i k ní i k sobě tím pádem velmi citlivě, s úctou a láskyplně.

Velmi často zpíváte v zahraničí. Jaký je hlavní rozdíl práce u nás a v zahraničí?
Především v systému! V zahraničí se pracuje většinou formou tzv. „stagionového divadla“. Obsazení je jenom jedno a všichni jsou od začátku až do premiéry plně k dispozici pro zkoušky hudební, jevištní i závěrečné. Má to své zjevné výhody, neboť se soustředíte na jednu roli s jedním týmem na jednom jevišti. Práce může být tím pádem velmi detailní a intenzivní. Samozřejmě i výsledek je potom vysoce profesionální a můžete si své působení na jevišti užívat bez nervů a dávat do svého výkonu maximální emoce.

Tento způsob práce je u nás velkým snem…
V našem systému repertoárových divadel se často stává, že jeden den zpíváte Verdiho v Praze, druhý den zkoušíte třeba Smetanu v Ostravě a další den Pucciniho v Brně… Ta variabilita je svým způsobem zajímavá a pestrost způsobuje, že se nikdy nenudíte. Ale stojí to o mnoho více sil a koncentrace. Na druhou stranu pokud se chcete v našich podmínkách slušně uživit, musíte jezdit i mimo domovskou scénu. V dobrých divadlech v zahraničí jsou honoráře několikanásobně vyšší, takže vám nevadí takříkajíc „sedět“ na jednom místě, protože ekonomický efekt to mnohonásobně vyváží.

Co je důležité pro zpěváka, který se chce prosadit v zahraničí?
Především je důležité být velmi dobrý ve svém oboru, zkrátka umět řemeslo! Pak je nutné mít štěstí, nemít strach a obavy, zdravě si věřit, umět komunikovat, být fyzicky i psychicky odolný a ovládat aspoň dva světové jazyky! Samozřejmě nebudu připomínat dokonalou znalost svých partů, potažmo celého díla včetně libreta a předlohy. Režiséři v zahraničí se často ptají, jak si pěvec svou roli představuje, co cítí, proč v ten či onen moment říká (zpívá) konkrétní větu, frázi atd. Důležitá je i flexibilita. Také musíme být vnímaví ke svým kolegům a všem lidem kolem divadla. Každá nová inscenace je společné dílo, které může fungovat, jen když budou všichni pracovat na sto procent! A nikdy nesmíme zapomínat na to, že jsme v tom složitém divadelním mechanismu jen hosty. Dle mého je správné se chovat uctivě i k vrátným, uklízečkám či technikům, bez jejichž každodenního snažení bychom my umělci na jeviště ani nemohli vstoupit...

Co považujete za svou nejtěžší roli?
V každém období vývoje máme nějakou nejobtížnější, nejnáročnější a záludnou roli. Pak jsou party, které nám připadají těžké stále. U nás je vše podmíněno mnoha aspekty. Pokud je pěvec zdravý, technicky zdatný a v dobré fyzické i psychické pohodě, může si svou roli a své působení na jevišti velmi užívat. Jakmile však přijde třeba nachlazení, únava, či jiné problémy, je to mnohdy velký boj, abychom svůj úkol zvládli na požadované úrovni a tak, aby, pokud možno, co nejméně lidí okolo nás něco zaregistrovalo… V současné době je pro mě nejnáročnější rolí Macbeth ve Verdiho skvělé opeře. Poprvé jsem ho zpíval před dvěma lety ve Státní opeře v Praze a poté i v Plzni. Macbeth je snová role, je nesmírně náročná jak vokálně, tak psychologicky. Nabízí takřka všechny výrazové polohy, hlas i celé tělo jsou stále v permanenci, jsou zde pasáže zpívané tlumeným registrem, záhy je předepsán dynamický výbuch, plochy lyrické, mystické i výsostně dramatické. Je zrádná svou mnohoznačností. Jsou zde místa, kdy je pološílený, úplně šílený, v polobdělém stavu…

A nejoblíbenější rolí?
Tou je patrně Rigoletto. Je to též složitá postava, velká vokální prověrka, kde je možnost a prostor ukázat hlas v plném záběru a kráse. Ale Macbeth je, dle mého, ještě o kousek dál. Jednak je dramatičtější, hlas je zde využíván v daleko širším výrazovém spektru, čímž klade na pěvce i herce maximální nároky. Verdi ji napsal tak, že musíte někde šeptat, někde zpívat přitlumeně, pak zase plným hlasem a největší „zradou“ od skladatele je, když pěvci napíše velké, vypjaté dramatické plochy, jako je například scéna s čarodějnicemi, a pak ho v závěru „přinutí“ zazpívat lyrickou, belcantovou, vyklenutou árii. To je, alespoň pro mě, opravdový oříšek.

Jak tohle zpěvák zvládá? V hlavě si může nařídit: teď střih a změna rejstříku, ale co tomu říkají ty drobné svaly v krku?
V případě Macbetha je třeba k celému představení přistupovat tak, že na konci musíme být schopní zazpívat tu lyrickou árii. Jednoduše se to řekne, většinou hůře provádí… Ale ta kontrola, sebeovládání a často i brzda by měla „někde vzadu“ stále fungovat. A co se týče kondice, tu budujeme dnes a denně po celý život. Je to jako u vrcholových sportovců. Svaly musí být vycvičené na určitý druh zátěže a v konečném výsledku jsou ty procesy víceméně naučené a automatické. Jistota, dobrý pocit a určitý nadhled přicházejí až s pravidelnými reprízami, kdy se vám každý konkrétní part dostává takříkajíc pod kůži. Teprve zhruba po dvacátém provedení se dá říci, že se s rolí sžijete a je vám v ní dobře.

Zmínil jste také plzeňskou operu, kam se často a rád vracíte...
Když zmiňujete Plzeň, Divadlo J. K. Tyla, tak nemohu zapomenout na Novákovu Lucernu, Straussovu Salome a hlavně Ponchielliho Giocondu – krásná práce a skvělá role! Barnaba, to je asi největší padouch, jakého jsem kdy na jevištích ztvárnil. Kam se hrabe Scarpia! To je snad ještě horší „lotr“ než Jago. Ten koná zlo pro své ambice, kdežto Barnaba zabíjí jen pro potěšení. Ovšem hrát a zpívat tuto roli, to je zase skutečná radost. Padouši se prostě dělají dobře! V Plzni se mi moc líbí spolupráce s ředitelem a režisérem Martinem Otavou. Je to velmi dobrý muzikant i zkušený divadelník a umí vystavět operní představení logicky, zajímavě a s velkým citem pro dramatismus. Navíc rozumí zpěvu, takže nás v nejvypjatějších áriích nestaví na hlavu nebo nepokládá do lehu. Díky své zkušenosti a divadelnímu instinktu dbá na pravdivost vztahů, logické jednání a chování postav a pracuje v přátelském duchu a velmi efektivně. Vzájemná spolupráce při Macbethovi fungovala výborně.

Mozartova Dona Giovanniho jste zpíval v osmi inscenacích, máte za sebou přes dvě stě dvacet repríz. Dokonce jste prý na HAMU vedl Adamu Plachetkovi i diplomovou práci na téma interpretace této role. K čemu jste dospěli?
Především k něčemu dospěl Adam. Byla to jeho práce, pohled skvělého mladého umělce, v níž vyložil svůj názor na interpretaci této role. Přirozeně se náš přístup k tomuto tématu trochu lišil, protože každý jsme jiného věku a máme v některých ohledech trochu odlišný náhled na pojetí role a jiný typ hlasu. Don Giovanni podle mého vidění vůbec není záporná figura, je to muž v pravém slova smyslu, přesvědčený o tom, že se chová jako silný chlap a osobnost tak, jak má a jak svobodně a přirozeně cítí. Nikdy se nepřetvařuje. Ženy byly jeho život, nebere je jen jako trofeje, on nebyl jen čistě poživačný, investoval do těch vztahů, byť by to mělo být jenom na chvíli. Vždyť každý z nás touží lásku dávat i přijímat. On přímo říká, že jeho chování a jednání je řízeno láskou, touhou rozdávat náklonnost a široké srdce a že kdyby byl oddán pouze jedné, zklame a zarmoutí ty ostatní. Samozřejmě je to třeba brát s určitou nadsázkou, ale nemůžeme zpochybnit, že je to velmi silný a výjimečný charakter. Raději volí na konci zánik, než by se podvolil Komturově a potažmo i Boží vůli. A takové typy jsou zajímavé a pro ženy atraktivní… Don Giovanni mě neustále baví, nezevšední mi a při každé další repríze v té opeře nacházím něco nového. A nevím, v čem to vězí. Patrně v tom, že je to fascinující, nadčasové a geniální dílo.

Právě tak, jako je fascinující žánr opery…
A víte proč? Protože nositelem emoce je lidské tělo a hlas, výraz, gesto, mimika. A to lidi přitahuje a fascinuje už více než čtyři sta let! Donese se k nim zvukový a vizuální vjem jen a pouze prostřednictvím těla, není tam žádný prostředník v podobě nástroje nebo umělé technické pomoci, jen zvuk a emoce jako prapodstata… A každý hlas je jedinečný. Už nikdy se nenarodí druhá Callasová, druhý del Monaco, druhý Pavarotti, druhý Bastianini…

A co podíl štěstí při získání nějaké role?
To se mi zrovna přihodilo v té Libuši. Docházelo totiž ke generační obměně. Václav Zítek bohužel zemřel, René Tuček už také nezpívá a já jsem převzal štafetu po Vratislavu Křížovi. Možná kdybych žil o třicet let dřív, Přemysla bych si vůbec nezazpíval, protože tu byl Václav Zítek. A kdybychom šli v čase ještě dále, neměl bych už vůbec šanci, protože v té roli exceloval Václav Bednář, náš barytonový Bůh.

Kdy se před vámi otevřely dveře zahraničního angažmá?
V roce 2006 byl vypsán konkurz na obsazení inscenace Z mrtvého domu, kterou uváděla opera ve Vídni a již dirigoval Pierre Boulez a režíroval Patrice Chéreau. V Brně se konalo velké předzpívání. Vlastní práce a nastudování bylo úžasnou zkušeností – zkoušet s Pierrem Boulezem! Byla to proslulá produkce, která se pak dávala v Miláně, v New Yorku, v Berlíně… a stále pokračuje, v roce 2017 ji budeme hrát v Paříži v opeře Bastille.

A co bylo pro vaši zahraniční dráhu rozhodující?
V roce 2008 jsem zpíval v Národním divadle v inscenaci Věci Makropulos amerického režiséra Christophera Aldena, dirigoval Tomáš Hanus. To bylo poprvé, co jsem se setkal s rolí barona Pruse. Po nějaké době mi zazvonil telefon a z něj se ozval hlas tehdejšího ředitele Státní opery Radima Dolanského, zda bych neměl po následující dva měsíce čas, že jim ve Štrasburku vypadl Prus, navíc v Carsenově inscenaci. Ani jsem ho nenechal domluvit a okamžitě jsem souhlasil. Štrasburský intendant byl shodou okolností na pražské premiéře Aldenovy inscenace, a tak mě okamžitě angažoval, ani jsem nemusel předzpívávat.

Jak jste tuhle nenadálou situaci řešil ve zdejších divadlech? Musel jste přece mít nějaké závazky?
To je pravda! Zde musím vyzdvihnout osobnost Roberta Jindry, tehdejšího šéfa opery NDM. Představte si, že v té době jsem už měl podepsanou smlouvu na Falstaffa v Ostravě, který se měl hrát na jedno obsazení. Přišel jsem trochu zkroušený za Robertem a vysvětlil mu situaci. Ten se chytal za hlavu, říkal, že mu to přece nemohu teď narychlo odříci. Ale pak se zeptal: „Kdo že to tam má dělat? Carsen? Sice mě hrozně štveš, ale jeď!“ Za tohle jsem mu neskutečně vděčný. Prokázal svou velikost a na naši další spolupráci to nemělo žádný negativní vliv.

Jaké je vaše hudební motto?
Když slyším tuto otázku, vždy si vzpomenu na svou profesorku z konzervatoře, paní Svatavu Šubrtovou. Nejen, že měla úžasnou schopnost pro estetiku zvuku a frází, ale vždy nám vštěpovala, že v každém našem tónu musí být život! Byť by to byly jen dva tóny ve cvičení, nikdy by neměly znít bez emoce. Dodnes slyším její slova, že „Zpěv je obrazem duše!“ A tímto se snažím řídit celý svůj umělecký život a vštěpuji to i svým studentům.

Děkuji za rozhovor!

(Ptala se Alena Sojková)

Martin Bárta
Zpěv vystudoval na pardubické konzervatoři u prof. Svatavy Šubrtové (1990) a na Akademii múzických umění u prof. René Tučka (2006) a soukromě u Jacka Straucha. Po dvouletém pedagogickém působení v oblasti vokální teorie i praxe se v roce 1995 stal sólistou Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Vedle operních rolí (např Germont, Sharpless, Ottokar, Jeleckij) rozšířil svůj repertoár i o operetu a muzikál (např. Freddy v My fair lady).
V roce 1997 přijal angažmá ve Státní opeře Praha, kde debutoval jako Hlasatel v Lohengrinu R. Wagnera. Zde vytvořil celou řadu rolí svého kmenového repertoáru (Oněgin, Valentin, Germont, Papageno, Escamillo, Guglielmo, Don Giovanni, Marcello, Amonasro, Nabucco, Rigoletto, Scarpia, Šujskij, Mathis v Polském židovi od K. Weise a další).
Pravidelně hostuje na scénách ND v Praze (Macbeth, Nabucco, Rigoletto, Přemysl, Revírník, Hrabě Kapulet, Don Giovanni, Almaviva, Fotis, Kalina, Přemysl, Prus, Ďábel, Robert Cecil, Absalon, nově Telramun), ND v Brně (Don Giovanni, Escamillo, Nabucco, Germont, Amonasro), SND v Bratislavě (Don Giovanni, Silvio) DJKT v Plzni (Macbeth) a v NDM Ostrava: Ruprecht v Ohnivém andělovi, Lord Nottingham v opeře Robert Devereux, Germont v La traviatě, Tausendmark v opeře Braniboři v Čechách a nejnověji Kalina v opeře Tajemství.
Zahraniční angažmá jej zavedla do Německa, Rakouska, Itálie, Francie, Švýcarska, Anglie, Nizozemí, Japonska, Jižní Koreje a do USA. V roce 2007 účinkoval v úspěšné produkci Janáčkovy opery Z mrtvého domu v rámci „Wiener Festwochen“, „Holland Festival“ v Amsterdamu a Festivalu v Aix-en-Provence v režii Patrice Chéreau a pod taktovkou Pierre Bouleze. V roce 2009 účinkoval na Festivalu v Salzburgu jako Amonasro (Aida), v roce 2011 vystoupil jako Baron Prus (Věc Makropulos) a v roce 2013 jako Harašta (Příhody lišky Bystroušky) a Šiškov (Z mrtvého domu) v National opera du Rhin ve Strasbourgu v režii Roberta Carsena.
V roce 2012 ztvárnil Scarpiu (Tosca) a v roce 2013 Germonta (Traviata) na Mezinárodním operním festivalu v Miškolci. V roce 2013 zpíval Barona Pruse v Teatro La Fenice v Benátkách, Amonasra v rámci Letního operního festivalu v tureckém Aspendos a Germonta. V roce 2014 hostoval jako Marcello (Bohéma) ve Státní opeře v Budapešti pod taktovkou Paola Carignaniho. Dále Escamilla na Mezinárodním festivalu v Regensburgu Turn und Taxis Festspiele (2016).
V roce 2015 se vrátil do National opera du Rhin ve Strasbourgu v roli Barona Pruse (Věc Makropulos) v režii Roberta Carsena a v roce 2016 v roli Harašty v Příhodách lišky Bystroušky.
Na podzim 2017 ho čeká angažmá v Opéra Bastille v Paříži v Janáčkově opeře Z mrtvého domu.
Spolupracoval s významnými dirigenty (např. Leopold Hager, Pierre Boulez, Asher Fish, Jiří Kout, Jiří Bělohlávek, Enrico Dovico, Hilary Griffiths, Ondrej Lenárd) i režiséry (Robert Carsen, Giancarlo del Monaco, Patrice Chéreau, Johannes Felsenstein, Jozef Bednárik).
Jako sólista se podílel na CD nahrávkách Mozartovy Korunovační mše a Faurého Requiem.V roce 2013 nahrál v Českém rozhlase árie z oper Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany.
V roce 2005 byl odměněn cenou českých divadelních kritiků za nejlepší interpretační výkon v roli Mlynáře v Novákově Lucerně. V roce 2012 získal širší nominaci na Ceny Thálie za ztvárnění role Barnaby (Gioconda) v plzeňském divadle J.K. Tyla, do širší nominace se opět dostal i při udělování Cen Thálie 2015 za roli Ruprechta v opeře Ohnivý anděl (Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě).
Od roku 2006 vyučuje Martin Bárta sólový zpěv na AMU v Praze.