Scéna.cz 

Veselé paničky windsorské a Kouzelná flétna

Poslední dvě plzeňské premiéry spojuje několik společných daností. Pojďme srovnávat.
Dárek k narozeninám?
Proč plzeňští nasadili právě komickou operu Otto Nicolaie Veselé paničky windsorské? K dvoustému výročí narození skladatele, zní odpověď. Jenže je i tak kulaté jubileum autora dostatečným důvodem k uvedení jeho díla? V Plzni, ale i jinde na výročí stále dají, a nakonec někdy právem, ale podle mého soudu by měli dát spíš na pádnější důvody – jestli opera může obohatit náš život tématem či estetikou, jestli skýtá výrazné tvůrčí úkoly pro umělce, jestli se nějak vřazuje do širšího směřování divadla a společnosti. Obávám se, že ani na jedinou otázku nemohu odpovědět s jednoznačným souhlasem, na některé s výrazným nesouhlasem.

Vlastně formálně singspiel byl už v době svého prvního uvedení v Berlíně v roce 1849 anachronický, nejlepší léta měla tato lidová zábava půlstoletí za sebou. Co také s biedermeierovskou idylkou rok po vlně evropských revolucí! Srovnejme: Verdi v té době uvedl Luisu Millerovou a měl dva roky po Macbethovi a dva roky do Rigoletta, Wagner měl po Bludném Holanďanovi i Tannhäuserovi a těsně před premiérou Lohengrina a již rozepsal Prsten Nibelungův! I v Praze už František Škroup dávno nepsal Dráteníky, ale novoromantické opery a za pár let se blýskne stále nedoceněným Columbem. Toho kdyby si tak někde všimli! Ale jak obohatí plzeňskou a českou operní scénu naivně preromantické uchopení Shakespearovy komedie? Nijak – je to prostě pozůstatek insitně „vědecké“ dramaturgie, která přihlíží k výročím a hlídá vyrovnané zastoupení autorů či děl podle zemí původu a podobných nesmyslných hledisek.
Ondřej Nekvasil pořídil náležitě naivistickou dřevěnou scénu, jakýsi preromantický lokál či salon, v němž lze odehrát interiéry jako exteriéry v patřičně „obrozenských“ či možná operetně nažehlených kostýmech. Jakub Korčák k tomu přidal analogicky prostinkou podobu postav, kterou si plzeňští pěvci přeložili do stylu českých operetek typu Perly panny Serafínky – ostatně do tohoto kontextu Nicolaiovo dílko patří! Včetně použitého, byť upraveného archaického překladu. Takže se tu humorně tančí, gestikuluje, schovává, tleská, mává. A, s odpuštěním, „muckuje“. Nevím, co jiného si mohl režisér, dokonce činoherní, počít, ale je to na hraně dobrého vkusu, stejně jako celý Nicolaiův pohled na Shakespearovu komedii a především na přímočaře komický obraz sira Falstaffa, na hony vzdálený Shakespearovi i třeba pozdějšímu Verdimu nebo třeba Janu Werichovi. Jevhen Šokalo ovšem part i postavu Falstaffa v daném stylu zvládl bez problémů, stejně tak ostatní své postavy, kostýmově zařaditelné zčásti do Anglie a zčásti nejspíš do Tyrol: Jiří Kubík (alternuje Vladimír Zápražný) je tu coby Pan Brodský za nimroda, Ondřej Socha coby pan Sláma za bodrého německého hocha, Radka Sehnoutková (Anička) s Tomášem Kořínkem (Fenton) za tylovskou mileneckou dvojici. Paničky by zase dobře zapadly do českých filmových pohádek, Lucie Hájková (Paní Brodská) a Lucie Hilscherová (Paní Kloučková) se však svých postav zhostily nadmíru dobře. Snad jen s poněkud zvukově přebuzeným orchestrem měli všichni při interpretaci Nicolaiových písniček trochu potíže, ale pro samotné hráče byla partitura zřejmě snadnou záležitostí.
Operní a zčásti operetní komika inscenace jako by slavila výročí spolu s autorem, a jestli měla být sama estetickým tématem inscenace, jestli si na ni měli interpreti a inscenátoři vtipně hrát, poznat se to nedalo. Ani plzeňští věrní abonenti nejásali, slušně zatleskali a šli spořádaně domů. Pochybuji, že kvůli tomu se má hrát divadlo.

Plzeň, Divadlo J. K. Tyla – Otto Nicolai: Veselé paničky windsorské, komicko-fantastická opera o třech jednáních, libreto Salomon Hermann Mosenthal, český překlad V. J. Novotný a Milan Zuna, scénická úprava dialogů Jakub Korčák. Dirigent Jiří Štrunc, režie Jakub Korčák, scéna Ondřej Nekvasil, kostýmy Zuzana Ježková, sbormistr Zdeněk Vimr, choreografie Jana Hanušová, dramaturgie Zbyněk Brabec. Premiéra ve Velkém divadle 30. 1. 2010, psáno ze 7. představení 14. 3. 2010.

FLÉTNA BEZ KOUZLA
Stejně pochybuji i nad uvedením opery W. A. Mozarta Kouzelná flétna. Pozvali k ní režisérku Janu Kališovou, která však z partitury také nevydolovala nosné téma, tedy důvod, proč sice famózní, ale svým způsobem problémovou operu právě teď hrát. Kališovou nejspíš lákal styl lidového divadla, lhostejno, zda právě vídeňského, pro které dílo vzniklo, ale nechtěla zřejmě omezit ani humanistickou filozofickou rovinu díla, která se zpravidla spojuje se zednářskými aktivitami. Hovořila o pohádce, kam „patří romantický příběh lásky, humor, veselé špílce stejně jako zkoušky, tajemství i trocha strachu“. Jistě respektovatelný přístup k dílu fascinujícímu hudebně i kontextem Mozartova skonu, také ho vidím jako průnik až disparátních jednotlivostí, které se brání stranit jen jedné z nabízených možností. Zpívá se v německém originále, i když bylo, myslím, případnější zvolit, či ještě lépe nově pořídit český překlad, když už Kališová sama vymyslela nové české mluvené dialogy – a dobře, jenže utopené v obvyklém celku a ostře kontrastující s tuhými českými titulky Zbyňka Brabce. Co zbývá než podezírat divadlo z provozního přístupu k titulu, z něhož se vymykají nakonec jen drobnosti. Ostatně nad němčinou i češtinou třeba Jevhena Šokala coby Sarastra lze neméně pochybovat, třebaže se umí naučit, jak doložil výtečným Kecalem, což opět nesvědčí ve prospěch přípravy Kouzelné flétny ani obratnosti inscenátorů, neboť problém se jistě dal řešit koncepčně jinak.
Prostor, v základu opět obří místnost, tentokrát rokokový salon Mozartovy doby, však nic pohádkového nenavodí. Jestliže Korčákovi pěvci se alespoň vztahovali k nějaké jevištní estetice, Kališová ponechala leccos tak, jak se hrává, v aranžmá i v tuhém postávání a gestikulování pěvců. Vůbec mi to nejde k jejím dřívějším herecky naopak důsledně rozehraným režiím, vysvětlit si to z vlastní inscenace neumím a do zákulisí nevidím. Ale nemohu nevidět, že postavy si někteří přenášejí zdřívějška, třeba Jan Ježek coby Monostatos, který hereckou vervou a nešťastným propojením replik dokonce vyvolal nechtěný smích publika. Dá se říct, že inscenace nedosáhla na přirozenou komiku ani přirozenou důstojnost především pro neobratné prvoplánové ilustrování situací, tedy právě pro to, co dříve Kališová tak dobře a záslužně bořila.
Pochybuji také o hudebním nastudování. Plzeňský orchestr zahrál standardně, nic moc vytknout ani pochválit nelze, ale dirigent Ivan Pařík volil místy tak volná tempa, že pěvci party sotva udýchali, a rozhodně ani on jimi nepřispěl k proklamované pohádce. Ovšem obsazení také těžko považovat za ideální, nakonec ani spolehlivý Jevhen Šokalo není zrovna Sarastrem, Eva Müllerová pak ještě jakž takž zvládla koloratury partu Královny noci, postavu však nestvořila žádnou a intonací teprve neoslnila. Ještě hůře bylo se sladěním tří dam, nejvíc intonační čistotu tria ničila Ivana Veberová, trochu Jana Tetourová a Lucie Hilscherová všechno sama podržet nemohla. Podobně bylo i se třemi chlapci v podání Petry Tionové, Ivany Klimentové a Jany Tolašové. Nakonec největším přínosem inscenace byly nové tváře, k nimž připočítejme a pochvalme už osvědčeného Richarda Samka jako Tamina a Radku Sehnoutkovou jako rošťáckou Papagenu: Gabriela Ubavič má pro princeznu Paminu štíhlou, křehkou, pohlednou postavu, umírněné pohyby i gesta a menší, leč barevný a intonačně a technicky jistý soprán, Matěj Chadima je herecky obdivuhodně tvárný a pružný Papageno, part zvládl pěkným nosným hlasem suverénně a navíc postavě dodal nejen vnějškovou, ale i vnitřní logiku. Pomohla mu i pěkná, takřka činoherní dikce mluvených pasáží, které tu často jsou zase přehlídkou operáckého deklamování slabik a slov.
Jenže divadlo místo aby se novými tvářemi chlubilo a aby z nich od počátku tvořilo hvězdy, o nich mlčí. Bere je zřejmě za prosté zaměstnance! Něco lze vypátrat jen z divadelního časopisu, ale z programu k inscenaci nic! Ze čtyřiadvaceti stran je deset obrazových, dvě shrnují personalie a plnou polovinu popsal jako obvykle Zbyněk Brabec vědátorským výkladem o díle a skladateli! Nezapomněl divákům zadat studijní literaturu. Potvrzení výše zmíněné důvěry, že opera je věda, a kdo není ochoten se naučit, ať do divadla nechodí. No, v Plzni je zatím abonentů dost a dost, jen aby to při takovém přístupu k nim vydrželo.

Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Wolfgang Amadeus Mozart: Kouzelná flétna, opera o dvou jednáních na libreto Emanuela Schikanedera. Hudební čísla nastudována v německém originále, dramaturgická úprava a české dialogy Jana Kališová. Dirigent Ivan Pařík, režie Jana Kališová, scéna Ivo Žídek, kostýmy Jan Růžička, sbormistr Zdeněk Vimr, pohybová spolupráce Jaroslava Leufenová, choreografie Jiří Pokorný, dramaturgie Zbyněk Brabec. Premiéra ve Velkém divadle 3. 4. 2010.

Zdroj Hudební rozhledy 05/2010 - Josef Herman