zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Alena a Jan Pixovi: Jak vydržet s manželem/manželkou

Martina Pártlová (Kapeska)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Manželé Alena a Jan Pixovi, úspěšní autoři a producenti, se v poslední době věnují především rodinným muzikálům. V Divadle Hybernia se hrají jejich tři muzikály Kapka medu pro Verunku, a Sněhová královna a Alenka v kraji zázraků na motivy příběhů Lewise Carrolla o Alence v říši divů a v říši za zrcadlem. Na letošní březen připravili volné pokračování Kapky medu pro VerunkuKrálovnu Kapesku. Premiéra muzikálu se uskuteční 7. března 2018 od 18:00 hod v Divadle Hybernia. Ryze původní námět i scénář.
V poslední době bývá za „rodinný“ označováno dost divadelních i filmových projektů, ale u manželů slovo rodinný má ještě jedno opodstatnění navíc.

Jejich představení jsou rodinná nejen proto, že jsou určena pro celou rodinu, ale i proto, že na jejich realizaci se podílí celý rodinný klan. Alena a Jan, jejich dvě dcery Lenka a Kristýna a v poslední době i vnučka Kateřina a vnuci Dominik a Radek. Lenka má na starost produkci, Kristýna píše texty k písním a Kateřina, Dominik a Radek se objevují na jevišti v dětských rolích. Protože manželé Pixovi spolu žijí a tvoří již přes čtyřicet let, což v dnešní době rozvodů není tak zcela obvyklé, chtěli jsme se nenápadně dozvědět něco o jejich tajemství či receptu na dlouhodobý vztah. A také, jestli se opravdu ve všem tak shodují. Položili jsme jim tedy oběma stejné otázky, na které odpovídali tajně a samostatně, aby druhý nevěděl.

  • Který muzikál se vám líbí?
    Jan: Líbí se mi a oceňuji všechny původní české muzikály – Starci na chmelu, Noc na Karlštejně, Drakula. A pochopitelně ten od Webera a Riceho Jezus Christ Superstar, který u nás odstartoval novou oblibu muzikálů.
    Alena: Ten, který mě dokáže nadchnout, strhnout, dojmout a tím pádem povzbudit a motivovat k nějaké další tvůrčí práci. Asi na první místo bych dala Jezus Christ Superstar a West Side Story.
  • Vaše oblíbené místo?
    Jan: Teď chata a pak místa, kam jsem jezdil jako dítě – Kazín na Berounce a hrad Valečov v Českém ráji.
    Alena: Momentálně na chatě, kde se dá skvěle tvořit, ale také těšit z každého krásného nového rána a z přírody vůbec. Také se ráda občas znovu podívám na místa, kam jsem jezdila jako dítě. Do Orlických hor a na Dobříš.
  • Kam nejraději jezdíte na dovolenou?
    Jan: K moři.
    Alena: K moři a do nějakých romantických měst a vesniček po celé Evropě.
  • Váš oblíbený autor?
    Jan: Z klasiků Čapek, a teď momentálně Vlastimil Vondruška, Jiří Bílek a Jan Bauer.
    Alena: Nemám žádného nejoblíbenějšího autora. Jako dítě a jako mladá jsem přečetla všechno, co se dalo, to byla asi doba, kdy jsem na čtení měla úplně nejvíc času. Velmi mě zasáhla kniha Sofiina volba, která spojila filozofickou úvahu o podstatě zla a neuvěřitelně silné vyprávění osudu ženy poznamenané útrapami druhé světové války. Teď, pokud si vůbec čas najdu, ráda se k některým starším titulům opět vracím. Nyní čtu např. knihu Zelená kobyla od francouzského autora Marcela Aymého.
  • Jak relaxujete?
    Jan: Nevím. Buď relaxuji pořád, nebo nerelaxuji vůbec. Nějak u sebe nevidím rozdíl mezi relaxací a nerelaxací. Jedině možná když spím.
    Alena: Vlastně hlavně fyzickou prací. Momentálně nejvíc prací na zahradě. Pak také miluji procházky po lesích, rozlehlých loukách, nejlépe po takových, které nemají konce…Anebo mám moc ráda krátké výlety po republice. Baví mě, jak se to všude krásně mění a jak se lidé všude snaží , aby to jejich místo k žití bylo krásné a zajímavé nejen pro ně, ale také pro nás, zvědavé návštěvníky.
  • Na který pořad se v televizi nejraději díváte?
    Jan: Na zprávy.
    Alena: Nejraději na nějaký hezký film, kde se nestřílí, nebo na historické filmy, anebo na zajímavé dokumenty. Na zprávy nemám moc nervy, to přenechávám manželovi a ten mě v případě potřeby informuje…
  • Hádáte se někdy?
    Jan: Někdy. Jenom když jde o zásadní pracovní věci. Jako například jestli Houseňák bude kouřit fajfku nebo vodní dýmku, nebo jestli Plh bude sameček nebo samička.
    Alena: Vlastně jenom pracovně. Tam se naše emoce vybouří a v běžném životě už pak nemáme ani potřebu se hádat.
  • Co je potřeba k tomu, aby spolu partneři dokázali vycházet tak dlouho? Máte na to recept?
    Jan: Tomu se každý dost diví. Kolegové říkají, že kdyby měli pracovat s manželkou, pravděpodobně by se za týden zabili. Já to nechápu. Přece když si někoho zvolím za životního partnera, tak bych měl předpokládat, že s ním můžu nejen bydlet, ale i řešit všechny problémy včetně těch pracovních. Ale recept na to nemám. Když se mě někdo ptá, tak říkám, že alespoň jeden z té dvojice musí mít rozum. Nevím proč, ale manželka vždycky protestuje. Nejspíš si myslí, že já si myslím, že ten rozum mám já, což jsem ale nikdy neřekl. Říkám jen, že alespoň jeden ten rozum musí mít. A možná je to lepší, než kdyby ho měli oba, protože dva chytráci, to taky nejde moc dohromady. O dvou bez rozumu ani nemluvím.
    Alena: Na to opravdu není asi žádný recept. Spíš, beru to podle nás, je to tak trochu náhoda. Zaprvé, když jsme nemohli dělat, co jsme chtěli, museli jsme se postarat sami o sebe. A tak jsme vlastně z nouze začali vymýšlet co. Napřed jsme něco spolu vymysleli, pak jsme to začali spolu realizovat a nakonec nám ta spolupráce zůstala celý život. Vždycky šlo o nějakou novou výzvu a bylo s ní tolik práce, že už ani nešlo přestat. A navíc myslím, že se docela dobře doplňujeme jak v dovednostech, tak v odlišných povahách.
  • Co se vám na manželce / manželovi líbí?
    Jan: Ona.
    Alena: Jeho klid a nadhled a taky to, že si nikdy nestěžuje a že se snaží, i když to nebylo vždycky lehké, vidět všechno pozitivně.
  • Co se vám naopak nelíbí?
    Jan: To, co chybí mně. Pečlivost, pedantství, puntičkářství. Odborně se tomu říká chorobný perfekcionalizmus. Ale jak říkám, protože ho nemám já, oceňuji to (ji) a potřebuji to (ji).
    Alena: Jeho klid. Například: Já uklidím, vyžehlím, uvařím, vypleju, zasadím, vyřídím maily, napíšu, zorganizuji co je potřeba, pomůžu s vnoučaty, celá „uhňahňaná“ si na pět minut sednu, že bych si třeba přečetla noviny a nade mnou se ozve pomalu, potichu, klidně a láskyplně: „Co budeš dneska dělat, miláčku?“ Tak to bych vyletěla z kůže.
  • Co říkáte konkurenci?
    Jan: Bude to znít divně a neupřímně, ale opravdu nemám v poslední době radost, když se někomu nějaký muzikál nepovede. Špatný muzikál totiž snižuje hodnotu tohoto žánru, a když se divákovi představení nelíbí, řekne si, příště mě už nikdo na další muzikál nedostane. A naopak, když je nadšen, rád pak jde na muzikály další. Proto mám upřímnou radost z každého podařeného muzikálu.
    Alena: Dobrá konkurence mě motivuje k další činnosti. Špatná mě otráví a mám pak chuť se vším praštit.
  • Proč jste si vybrali jako námět pro svůj další muzikál právě pohádku Alenka v říši divů?
    Jan: Protože manželka je Alena a protože to nechtěla. Že prý se to pro divadlo nehodí, že to není dostatečně dramatické. A také, že to, co je právě na Alence kouzelné, ty její úvahy, postřehy a myšlenkové pochody se dost dobře nedají na jevišti sdělit. Což je sice pravda, ale zároveň je možné se příběhem Alenky nechat inspirovat a najít v něm mnoho současného. Alenka, Bílý králík, Kloboučník, Houseňák, Valibuk, Srdcová královna, dvojčata a další mají se současností víc společného, než se na první pohled zdá. A v tom je právě více než stopadesátiletá obliba a přitažlivost Carrollovy knížky.
    Alena: Abychom se mohli hádat! (smích…) Já tvrdím, že se tento námět nedá pro divadlo dobře zpracovat, manžel, že ano.
    Tak uvidíme, kdo měl pravdu….

    www.pixapro.cz

    19.2.2018 10:02:40 Redakce | rubrika - Rozhovory
  •