Scéna.cz 

CYRANOMISE v Celetné

Snad jen neúprosný ženský parlament by hrdinům polské komedie Sexmise Stuhrovi a Łukasiewiczowi (Max a Albert) mohl vysvětlit, že Edmund Rostand, autor nesmrtelného Cyrana de Begerac, byl žena. Oba pozdě rozmrazení samci, by přesto dokázali v těchto hyperemancipovaných ženách rozeznít tu nejcitlivější strunu originálním vyznáním lásky a happy end filmu by nebyl ohrožen.
Jak známo, gaskoňské kadetky, s nimiž Cyrano bojovala, se skvěly odvahou, hrdostí a temperamentem. V inscenaci Cyrana, kterou už druhé léto v Praze uvádí divadelní spolek Kašpar v překladu Jindřicha Pokorného, se mezi kadety zaskvěla „herečka pěti rolí“ Zuzana Onufráková, jež kromě Kadeta velkolepě vystřihla i výstupy herce Montfleuryho. Ostatní herci, jí také stačili vtipem, elegancí, verši košatě se pnoucími po významech, gradujícími v soubojích na skromné scéně, zdobené jen dvěma svícny a Jitkou Čvančarovou v roli Roxany.

Nikdo z diváků by ani na vteřinu nezpochybnil její půvab, jenž na ni, společně s důvtipem a dvorskou koketérii, přišpendlil šerpu krásy. Zato Jan Jankovský jako srdcový kluk Kristián, byť vysoký modrooký blonďák, mi hlasem i zjevem spíš připomínal ublíženého synovce ze Znojma, který pořád chtěl po někom „ kokino“. Když si ho vydupal, pocumlal a vyplivl, tak začal škemrat o další. Nejen já jsem si v duchu kladla otázku, jak vlastně vypadá krásný muž? Není to protimluv?
Byla jsem sice 19. července 2007 v divadle na Cyranovi poprvé, ale v útlém dětství jsem milovala nosáče – staršího bratrance (taky ze Znojma), který pro děti vymýšlel hry, říkanky a písničky (Pavouk Petr splétá nitě, uplete si svetr hbitě…aj.), které se jevily úžasnými, stejně jako on – vysokoškolský fanfaron. Představení mne o pauze přimělo k zamyšlení, jak moc mne v životě ovlivnilo vyrůstat s vědomím, že velký nos, velkého ducha značí.

Martin Hofmann mi zde ukázal Cyrana zasněného, dynamického, provokujícího a odvážného. Složitou povahu, která v boji s větrnými mlýny světa vede ve skutečnosti boj sama se sebou. Ironický, ostrý jazyk a stejně pohotový břit kordu zoufale brání jeho silně romantické, zraněné a snově bláhové nitro. A ubrání – vlastním obětováním. Cyranovo moudré lidství, zkušenost a mravnost, nemilosrdně podsekává pokřivený obraz jeho tváře. Tváře, která svému nositeli připadá tisíckrát ohyzdnější, než jeho sokům v lásce.. Touha po dokonalém muži, s andělskou tváří kristianovskou a šarmem cyranovským dohnala už do pasti nejednoho nešťastníka. Není snad hry, která by to předvedla obecenstvu přesněji. S láskou hrajeme vabank a nejsme schopni analýzy, co a proč na tom druhém milujeme. Roxana vyjadřuje požadavky na rytíře svého srdce tak, jak si je snila možná už od dětství stráveném v centru Cyranovy pozornosti. Toužit po neznámém pohledném vojákovi, a nevšimnout si vedle sebe oddaně milujícího bratrance, je běžné. Kromě citu mohl Cyrano díky zásahu do vztahu Roxana-Kristián upustit ventil svým literárním ambicím, které nedokázal realizovat diplomatickou cestou pro nechuť ke kulturním mocnářům.

Strhující závěr inscenace, mi také objasnil, že se stává, že současná žena řeší otázky jako Hamlet, Lear, Don Quijote, nebo dokonce Don Juan, avšak nejpalčivěji si klade cyranovskou otázku vlastního vzhledu v souvislosti s láskou. Některá se narodí, a jako krásnou ji okolí vnímá. Některá se snaží být místo toho chytrá, i když si není jistá, jestli chytrost lze na ženě milovat. A proto, aby žena byla milovaná, je někdy ochotná položit hlavu na Špalek. Tohoto režiséra chválím mj. za hraní v létě, neboť léto bývá pro lidi závislé na divadle, obdobím těžkého půstu. Mohou se procházet po malebných pražských zákoutích, ale ze starých domů, ani od svatých sousoší, neuslyší teplé lidské slovo. Cyrano vás, kromě toho, jak a kam odhodit svůj širák (ideální cvičení do přeplněné čekárny u lékaře, tam bývá optimální věšák), svým tragickým příkladem, třeba navede na cestu, jak sebrat odvahu a vyznat svoje city, dokud je čas, nebo i zpětně. Jestli si to nosatý bratranec za oceánem přečte, určitě bude rád.