zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Bouře na Pražském hradě

Jan Tříska - Bouře (LSS 2007)

autor: archiv divadla   

Stalo se už tradicí, že představení na Letních shakespearovských slavnostech na Nejvyšším purkrabství pražského hradu jsou mezinárodní. Vznikají ve spolupráci českých a slovenských herců. Jen málokterá role není alternována. Nejinak tomu je i u Bouře – hlavního titulu letošní sezóny. Vzhledem k tomu, že letošní divadelní nabídka v Praze je poměrně široká, málokdo asi zatouží vidět všechny alternace, a tak záleží na tom, koho si zrovna „vylosujete.“
V mém obsazení figurovali Martin Huba jako Prospero, v rolích mladé dvojice se objevili Antonie Talacková a Filip Čapka, v rozdvojené roli ducha Ariela Adrian Jastraban a Bára Poláková, komické duo opilců ztvárnili Tomáš Pavelka a Pavel Kikinčuk, královskou družinu Stanislav Šárský, Miloš Kopečný, Zdeněk Dolanský, Oldřich Navrátil. Kalibána bez alternace hraje Jan Tříska.

Zvláštní šmrnc dává představení to, že hlavní postava mluví slovensky, ostatní česky (v překladu Martina Hlinského a Lubomíra Feldeka). Právě tento prvek pokládám za poměrně důležitý – protože je to jedno z témat této koncepce Shakespearovy hry. Všichni mluví, stále – a možná až přespříliš, rádi poslouchají sami sebe a prostřednictvím slov, kterými se doslova opájejí, se prezentují nejen ostatním, ale jako by se předváděli i před svým JÁ. S tím úzce souvisí téma divadla, tedy neustálého předvádění se . Vždyť na počátku, když je rozpoutána pohádková bouře a Prospero ji se zděšenou Mirandou pozoruje, upozorňuje svou dceru: JE TO JEN DIVADLO!

A právě tato kombinace mnohomluvnosti a zdivadelňování sebe sama se táhne jako červená nit celou inscenací v režii Jakuba Korčáka. Proto se nám mohou ti hrdinové velkých gest a velkých slov zdát chvílemi směšní, byť se snaží být důstojní. Prospero jako moudrý stařec? Kdepak. Jeho velká rozmáchlá gesta, úvodní zdlouhavé líčení nešťastného osudu, který jej uvrhnul s malou dcerkou na ostrov, jako by napovídaly tomu, že nejdůležitější je pro něj v životě (byť se schovává za studium knih) dokazovat svou sílu, manipulovat ostatními. Jako by někdejší vědec, ukřivděný vyhnanstvím, dozrál do intrikánské role. Těší jej manipulovat osudem své dcery, duchy, které si podrobil, i trosečníky.

A v průběhu děje se ukazuje, že civilizační nátěr nebrání tomu, aby se lidé v určitých chvílích chovali jako divoši. Stačí jen správný spouštěč – vášeň, hamižnost, touha po moci, a hned vám ukážou svou odvrácenou - a tedy mnohdy směšnou - tvář. Jak moc se pak liší od divocha Kalibána?

Jan Tříska jako Kalibán je vlastně první, koho na scéně uvidíme – v otrhaných šatech,ale s lidskými rysy, pokojně uklízí a se zaujatostí si prohlíží každou věc, která jej obklopuje. Teprve ve styku s lidmi si nalíčí tvář na krvavo – po vzoru divochů, kteří chtějí vystrašit nepřítele (protože se sami bojí). Je to jen maska. Ti civilizovaní se dokážou maskovat „slovy“. Ale jsou to právě slova, která přinášejí nejvíc nedorozumění. Každý si vede svou, bez ohledu na ostatní, každý sleduje svůj vlastní cíl. U těch mladých – Mirandy a Ferdinanda, je to roztomilé, jak se jeden před druhým naparují, zakrývají tím rozpaky a předvádějí cosi jako tanec samce a samičky v přírodě. Je v tom láska, dychtivost, objevování nepoznaného.U těch starších nacházíme jen faleš a pragmatismus. Jejich trapné intriky, malé zištné cíle, přízemní chytráctví je nestaví výše než Kalibána, kterým pohrdají.

Původní rozdělení na komické a vážné figury se tedy rozplývá. Diváci se často zasmějí spíše postavám, které v mnoha předcházejících interpretacích komické prvky postrádaly. Prospero, Miranda, či Ariel. Ale do toho smíchu se vkrádá i hořkost… Naopak Trinkulo a Stefano, pojímaní většinou jako duo klaunů, jsou najednou jen trapní ožralkové. A Kalibán jedna z nejvážnějších postav hry.

Bouře na Hradě tedy nakonec není ani tak moc o proklamovaném smíření se Prospera (potažmo Shakespeara) se světem, ale spíše ukázkou toho, že lidstvo jako takové je nepoučitelné. Tak nevím – Je to jen divadlo?

31.7.2007 00:07:55 Jana Soprová | rubrika - Recenze