Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jakub Špalek: Zásadně neděláme střední proud, ale je to ode zdi ke zdi...

autor: archiv

V Divadle v Celetné ruch neutichá ani v parném létě. Dokonce se proslýchá, že je tu k dispozici bazén... Ten je tu ovšem jenom jako součást dekorace k novému kašparovskému letnímu speciálu Rozmarné léto, které režíroval Jakub Špalek.
V našem rozhovoru byla řeč jak o této inscenaci, tak i o plánech divadla na příští sezónu.

Léto v Kašparu tentokrát věnuje Rozmarnému létu. Jak jste na ten titul přišli?
Když jsme loni zjistili, že se Cyrano jako letní speciál chytnul a že to baví jak herce, tak diváky, tak jsme neváhali a hned začali plánovat další titul. Už v srpnu jsme se uradili ve vedení Kašparu, že si napřesrok otevřeme v Celetné říční lázně – tak vznikl nápad na Rozmarné léto.

Je to jiné než představení během roku?
Diváci jsou jiní – jsou odpočatější, víc v pohodě, asi se i víc těší, herci kupodivu nejsou unavení (nazkoušené to máme z června, tak mají přes den většinou volno) a hlavně se nemusí stavět a bourat – což se mi zalíbilo a téhle výhody jsme u Rozmarného léta využili vrchovatě. Stavba a napouštění bazénu, napínání provazu a plachet… - to vše nám zabírá asi 5 hodin. Takže je opravdu výhodné hrát to v seriálovém rytmu (Rozmarné léto se hraje vždy jeden celý týden v měsíci). A ta inscenace je zvláštní ještě něčím...

???
Herci se podíleli i na dramatizaci knihy a poprvé jsme dostali chuť napsat si pár písniček. Zjistili jsme, že každá postava má nějaké tajemství, které na sebe během písně prozradí. Bavilo nás přemýšlet o figurách - na co myslí, čím se trápí, na co se těší. Hudbu nám k tomu napsal Petr Malásek, a myslím, že nám to pomohlo, aby figury i situace držely víc pohromadě a byly plnokrevnější, protože Vančura nedoříkává všechno a o některé situace a postavy se prostě nestará – je to holt nedramatický text.

Mimochodem, jak jste se vyrovnávali s tím starodávným Vančurovým jazykem?
Zjistili jsme, že ta řeč není až tak složitá. Vančurovy přechodníky urychlují myšlení, myšlenkové oblouky jsou větší než v běžné mluvě a hraje se to tudíž rychleji. I proto mě Vančura překvapil, není to ukecané, šroubované, ale vlastně přirozené. Jen musíte na počátku překousnout tu zvláštní stylizaci.

Měla by to být taková letní pohoda...
To určitě. Nebudete věřit, ale největší práci nám dali komedianti. Zpočátku jsme vůbec netušili, jakou roli v příběhu vlastně budou hrát. Naštěstí jsme to zkoušeli v Kochánkách, kde máme dvě tři zkušebny vedle sebe. Tam jsme 3-4 hodiny denně „drtili“ komediantské výstupy (byl tam i trenažér na chůzi po laně). Nešlo o to ukázat, co umíme, ale aby diváci zůstali zírat v nějakém úžasu, byli překvapení jako malé děti, aby viděli kouzla, kouzelníka, jak chodí po laně a čaruje... A tak jsme pomalu, krok za krokem, dávali dohromady Vančuru s kouzly, ohni, písněmi a lanem… A muselo to působit i trošku naivně, protože se to odehrává v té idylické době první republiky.

Vy ale v létě nehrajete jen v Celetné, ale také na hradě...
...Kašperk. To bylo takové spojení na první dobrou: Kašpar – Kašperk. Před pár lety jsem si řekl, že bychom měli vyjít z baráku,vyzkoušet si nestandardní podmínky. Začali jsme na Kašperku s představením nevhodným pro venkovní hraní, za špatného počasí a v podstatě za nezájmu diváků. Ale jak jsme tam hráli, já si to místo úplně zamiloval a řekl jsme si: tady je mi dobře jako v Celetné! Tady chci hrát, dokud neumřu. A pak jsme přemýšleli, co a jak dál (další představení bylo už „hradní“ – Májový Shakespeare open air. Mezitím se na hradě vyměnil kastelán. Už tu hrajeme šest let a po celou dobu spolupracujeme na různých zlepšeních - už máme udělanou elevaci, závěsy na světla a kabely, hereckou šatnu a máme taky své pravidelné diváky. Je stále vyprodáno. Jsme tu víceméně domácí a dá se říci, že je to pro nás jeden ze zlatých hřebů sezóny. I letos tady hrajeme inscenaci Richard III. a to celkem pětkrát.

Hráli jste i na jiných hradech?
To ano, ale Kašperk cítíme jako naši letní scénu. Je to náš hrad, tam nikdo jiný nesmí hrát...:-) My bychom se kromě Kašperka měli v létě objevit ještě na Kosti a pak v parku v Prachaticích.

Ráda bych se zeptala i na nějaké obecnější věci kolem vašeho divadla. Zaznamenala jsem existenci dvou společností – Kašpar a Gaspar. Co to je?
Je to jednodušší, než se zdá. Divadlo v Celetné, kde sídlíme, má určitý program, za rok odehraje přes 400 představení a spolek Kašpar se jen podílí na programu. Takže musí být někdo, kdo obstarává celé divadlo, jeho nájem a následné pronájmy a hostovačky a zajišťuje i přísun dotací - a to je právě společnost Gaspar s r.o. Ale není zde žádná další umělecká ambice, Gaspar neprodukuje premiéry, nabízí jen ostatním možnost hraní. Tato společnost je reprezentována mou osobou.
Kašpar naopak umělecké ambice má, je to jeden ze souborů v Celetné, který se různě proměňuje, hraje na 350 představení ročně a to nejen v Celetné, ale i na zájezdech. Tomu dnes šéfuje Honza Potměšil. Toto rozdělení mj. vzniklo proto, že obě společnosti nabírají na objemu a jejich práce je rozdílná. Tenhle model dvou subjektů nám spousta lidí schvaluje, nevím, proč to není více rozšířené. Je to pro magistrát i další instituce nakonec i přehlednější – samozřejmě, pokud se v tom vyznat chtějí…

Před lety jste měli značné finanční problémy. Pamatuju se, že jste se částečně „samofinancovali“, tedy jeli tzv. za své. Jak je to dnes?
Máme finanční problémy, ale už to není tak beznadějné, jako kdysi. A pokud nějaké problémy vzniknou, je to spíše tím, že nejsme tak úplně opatrní, zvětšujeme se, pouštíme se do různých odvážných projektů.

Řeknete z hlavy, kolik s vámi spolupracuje herců?
Už v době triumvirátu Michal Dočekal- Petr Hruška - Jakub Špalek (to už je spoustu let, co jsme takhle vedli Kašpar) jsme mluvili o tom, že nechceme vlastnit herce, mít je v angažmá. Ale nabídnout jednotlivcům roli tak, aby měli šanci a právo ji odmítnout. Takže jsou tady lidé, kteří s námi pracují už hodně dlouho i úplní novicové. Dnes je jich kolem 30-35, ale stále se to mění. Dá se říci, že počet spolupracovníků kolísá mezi 30-40.

Kdo jsou nováčci?
Během loňské sezóny přišla například Eliška Boušková (která hraje zrovna v Rozmarném létě), stále častěji – a teď i režijně - spolupracujeme se Sašou Minajevem. V minulé sezóně udělal krásnou věc – Vertigo, a tak se spoluprací rozhodně počítáme i do budoucna.

Kterou hru hrajete nejdéle? A která je nejúspěšnější?
Nejstarší a dlouhodobě nejúspěšnější je Růže pro Algernon. Udělali jsme za ta léta remix scény a kostýmů, vystřídali se tam lidi. Uvažovali jsme i o derniéře, ale pořád nás to baví a je o ní zájem. Ale myslím, že tak během dvou let se tvář divadla trochu změní – přirozenou cestou – a že jednoho dne prostě zmizí i tahle inscenace.

Jak sestavujete repertoár?
Ve vedení Kašparu je teď Jan Potměšil, režisér Filip Nuckolls, produkční Pavel Bsonek a já – my dáváme dohromady dramaturgický plán tak, abychom nejméně osm měsíců dopředu věděli, kdy a co budeme zkoušet. Je to ze slušnosti k hercům, aby si včas pro nás mohli rezervovat čas.
Občas se setkávám s takovým škatulkováním, že my jsme ti, kdo nemají dramaturgii. Je to proto, že nemáme jednoho stálého dramaturga, ale je to nesmysl – jeden určitý by nám ani nevyhovoval – jsme tu nejméně dva režiséři a děláme dost rozličné kusy a tak stále spolupracujeme s různými dramaturgy.
Dnes se důsledně věnujeme současným dramatům (často je uvádíme v české premiéře), vlastním dramatizacím i klasice - střídáme to dost „natvrdo“. Zásadně neděláme střední proud, ale je to ode zdi ke zdi. No a to vše ještě občas okořeníme nějakým nárazovým speciálem…

Můžete prozradit alespoň něco, co na příští sezónu připravujete?
V rámci „volné trilogie“, do které patří Hamlet a Stoppardova hra Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi teď chystáme titul Claudius a Gertruda. Původně jsme měli na mysli dramatizaci Updikovy knížky, ale nakonec jsme od toho upustili a tak nám teď původní scénář píše Jiří Stránský. Spolupráce je to zajímavá, doslova vzrušující - hra by měla končit bodem, kdy začíná samotný Hamlet a je o smrti krále Hamleta a o tom, jak se dostal na trůn Claudius. Premiéra by měla být v prosinci. Dále můžu prozradit, že na repertoár se vrátí Fraynova hra Kodaň (jak jsme zjistili, ta hra má své skalní fanoušky). A pak chystáme dvě věci, které budou vstupem do zcela jiné řeky. Na březen chystáme klauniádu, na přípravě se podílí i clown Števo Capko. A Filip Nuckolls bude pracovat na Labyrintu světa podle Komenského, nové dramatizaci, kterou uvedeme na konci příští sezóny.

23.7.2007 10:07:20 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!