Scéna.cz 

Lenka Skopalová: V divadle se trápíte když nehrajete, pak zase když hrajete…

Natáčení seriálu Rodinných pout, divadelní večery strávené na domovské scéně v Činoherním klubu, zkoušky, cestování a mnoho dalších činností naplňuje čas herečky Lenky Skopalové. V Činoherním klubu ji můžeme vidět v inscenacích Sex noci svatojánské, Vodní družstvo, Pan Polštář a nejnověji ve hře Rodinná slavnost. Všechny mají jedno společné - jsou svým způsobem bizarní. Ať už Pan Polštář - o bratrech, kdy jeden realizuje vražedné příběhy druhého, či derniérovaný titul Jak se bavil pan Sloane, ve které mladík zneužívá bratra i sestru a je ochotný jít i přes mrtvoly. Podobně je tomu i ve hře Thomase Vinterberga Rodinná slavnost. Při oslavě narozenin hlavy rodiny dojde k odhalení jeho bisexuální incestní pederastie…

Herečka Lenka Skopalová vzpomíná nejraději na dvě inscenace – Romeo a Julie a Povídky z Vídeňského lesa. V prvé z nich se jako Julie místo do Romea zamilovala do Tybalta, kterého ztvárnil její současný muž Svatopluk Skopal. Druhá inscenace byla též osudová – díky ní vstoupila roku 1981 do ulice Ve Smečkách a poté po schodech do Činoherního klubu.
I když to byl jen záskok za onemocnělou Libuši Šafránkovou, nikdy nelitovala. Poprvé spolupracovala s panem režisérem Ladislavem Smočkem, poznávala dobrou hereckou partu, setkávala se se zdejšími bardy - Jaroslavem Vostrým, Petrem Čepkem, Leošem Suchařípou, Josefem Abrhámem, Jiřím Kodetem a mnoha dalšími. Dnes už hovoří o některých hereckých kolezích jako „ti mladí jsou také výborní“.
O herecké práci říká, že je to řehole, která neposkytuje moc velkou svobodu, ale přesto něčím láká. Začíná sledovat první herecké kroky svého syna Františka, který se upsal studiu herectví na brněnské JAMU.
„Dělat divadlo není moc šťastný osud. Trápíte se, když nehrajete, pak zase, když hrajete. Moc si nevyberete. Dělat divadlo je skutečně práce strašná. Musíte ji dělat pečlivě a poctivě a pokud k tomu máte ctižádost. Praha vás hodně zahlcuje – tlak diváků, k tomu další práce kolem.“

O herectví a divadle
Hodně záleží na tom, kdo vám dá jakou práci. Když děláte léta jeden typ rolí a všichni vás v této poloze znají, tak pak se to může stát protiúkolem. Samozřejmě je tam nebezpečí, že si vás někam zařadí a už vás nevnímají. V okamžiku, kdy je role efektní a dobře napsaná, pak si vás někdo všimne. Opravdu jsme nástroj v rukou autorů a režisérů, my sami můžeme dost málo, jen splňovat požadavky druhých.
Herectví je strašně nesvobodné povolání. Jsme omezováni velkými mantinely – dramatikem, hrou, scénou …
Na herectví je také těžké, hrát jednu roli několik let. Když je představení, které se líbí a hraje se dlouho, už jste v životě trochu jinde, ale stále se v té roli musíte zařazovat do předepsaného věku. To je pak velký problém. toto hrát. Herectví je v tomto ošidné.
Ale stejně nakonec dojdete k tomu, že herectví je pouze dvojí – dobré a špatné.

Setkání s panem Sloanem
Po přečtení hry Jak se bavil pan Sloane jsem si říkala, zda jsem se náhodou nezbláznila. Jak říká Petr Nárožný – v tomto divadle se nehrají hry, tady se většinou uchopí nějaký strašidelný problém, do kterého se herci nacpou a ono to nějak vyleze. V mém případě opět krásná hra, s kterou by si poradila i jiná herečka.
Kath už nebyla holka, ale paní ve středních letech. Velmi smutný člověk. Žila s otcem a bratrem. Jejich vztahy byly podivné, ale jí přišli jako normální, protože žádnou jinou rodinu neznala. Do všech vztahů se vešla se svým rozumem, protože jí to nepřipadalo divné. Podobně tomu bylo i v případě, kdy se dělila se svým bratrem o milence. Hlavně mi ho neber, užít si můžeš také, budeme ho mít na půl. Co by normálnímu člověku připadalo jako šílené a neřešitelné, ona z hlediska morálky neřešila. Prostě potřebovala být chvíli šťastná a to za každou cenu. Sloane je prostě model, který se dá aplikovat na velké množství lidí. Každý si chce urvat z toho koše pouze to své, a to za každou cenu. Každý si tam najde svou malou pravdu. Podle mě ta hra má obrovský přesah.

Činoherní klub
Tady se zabydlíte opravdu rychle. Máme tu takové zvláštní prostředí, které na člověka dýchne hned, jak sem přijde. Zakladatelé ho vybrali se šťastnou rukou. Něco se tady stalo, protože v těch zdech je to pořád. Nějak se to přenáší z generace na generaci. Vidím to na mladých, kteří dneska přicházejí. Také jsou odjinud, ale pořád platí, že atmosféra v Činoherním klubu je úžasná a soudržná. Samozřejmě, že jsou také problémy, ale kde nejsou… Hlavně, že tu máme dobrý divadelní klub. Sezení po představení tady, to je tmel divadla. Když se v divadle daří a herci drží spolu, každý má potřebu se tam aspoň na chvíli ukázat.
Většina našeho repertoáru je o problémech. Pan Polštář - tam hraji dobrou maminku, jen své dítě mučím. Rodinná slavnost to je totéž – hraji matku Elsu, která dvacet let kouká na to, jak její muž znásilňuje její robátka. Představa toho všeho je pro mě skutečně příšerná.
Některé inscenace se stále drží. Takový Sex noci svatojánské jsem začala zkoušet ve 39 letech. Dnes je mi o trochu víc a stále to hraji. Ve hře řeším situaci, aby se to manželovi se mnou líbilo v posteli. Připadá mi to hodně legrační. Jestli se z hlediště ozve – Ježíš, tak to nepůjde, asi se rozpláču a uteču. Vodní družstvo má za sebou přes tři sta repríz. V každém vykouřím dva doutníky. Už jich mám na kontě kolem sedmi set, to už je na pracovní úraz…

Lenka Skopalová
Vystudovala brněnskou JAMU. Už 23 let je členkou Činoherního klubu, v současné době ji můžeme vidět v titulech Rodinná slavnost, Pan Polštář, Vodní družstvo a Sex noci svatojánské. Zahrála si mj. ve filmech Zrcadlo pro Kristýnu, Motýlí čas, Papilio, Této noci v tomto vlaku (tv), a v seriálech Rodinná pouta na Primě a v Návsi na ČT (zde se potkala se svým manželem Svatoplukem Skopalem). Vyučovala na VOŠ herecké v Michli.
Motto:Líbí se mi věta: „Napsala jsem paměti, sakra, kam jsem je dala.“