Scéna.cz 

Kolik podob má ženské duše?

Hořké slzy Petry von Kantové (Die bitteren Tränen der Petra von Kant) byly napsány původně jako divadelní hra a v roce 1972 autorem zfilmovány v hlavních rolích s Margit Carstensenovou a Hanou Schygullovou.
I když je tedy původní hra logicky více než třicet let stará, její téma – alespoň na našich jevištích – je zcela nové. Rozhodně v této hře – s podtitulem budoárové drama o ženách a dívkách – nejde jen o přiznaný lesbický vztah, ale především o přístup k životu a společnosti, zbavené starých jistot a stereotypů.
Petra von Kantová se prosadila ve světě mužů, je významnou módní návrhářkou, o jejíž návrhy se módní svět pere. V soukromém životě je zklamána muži, neboť se domnívá, že ženská tzv. pasivní role je ponižující. Odmítá používat rafinované zbraně „slabšího“ pohlaví.

Setkáváme se s ní v okamžiku, kdy žije ve společné domácnosti se svou „zaměstnankyní“ Marlene, s níž jedná s vyloženě mužsky pohrdlivým, rozkazovačným způsobem. Právě Marlene zosobňuje onu ženskou pasivitu, ale i další „ženské“ vlastnosti. Během krátké doby zjistíme, že uplatňuje vůči Petře právě onu agresivní pasivitu žen, které jsou v rodinách jakousi tichou „šedou eminencí“, která všechno řídí. Poslouchá jen to, co chce, chvílemi se nechá až sadomasochisticky ponižovat, ale žije s tichým vědomím, že je pro Petru nepostradatelná – a je vlastně se svým nešťastným údělem docela spokojená. Do hry vstupují další ženy – snobská přítelkyně Sidonie, smířená s rolí úspěšné manželky a mladičká modelka Karin. Petru tato „nevinná“ dívka zcela okouzlí. Přesně podle mužského vzoru jí nabídne kariéru i společné soužití, a hle, z nenápadné „husičky“ se vyklube sebevědomá bytost, schopná využívat všech výhod a nenechat se zneužívat… Pro Petru tak přichází hořké zklamání. Neopětovaná láska ji uvrhne v zoufalství a rozvrátí její psychiku i soukromý život.
Zcela bezohledně se pak chová ke všem ženám, které ji – každá svým způsobem – mají rády. Ať už je to elegantní, na první pohled studená, ale v důležitých chvílích chápající matka Valerie, či zanedbávaná, svobodomyslná dcera Gabriela. Snaha vykročit ze stínu ženskosti je marná, emocionalita se popřít nedá, vždycky zvítězí. Na konci příběhu Petra tzv. vystřízliví, ale je to hořký konec.
Šestice žen na jevišti ztvárňuje nejrůznější ženské charaktery, a jako by nastavovala zrcadlo době, zbavené starých pravidel bez možnosti nalézt nové.
Petra (Vanda Hybnerová) je živel, veškerou pozornost strhává na sebe – a právě svými přehnanými reakcemi, ať už panovačnými či hysterickými jako by sama sebe usvědčovala z neschopnosti vyrovnat se především sama se sebou. I další ženy příběhu si v sobě nesou vlastní traumata, vlastní komplexy, které tváří v tvář živočišné nátuře Petry mohou působit plošeji, ale není tomu tak. Každá z hereček si našla pro svou postavu zajímavé detaily a logicky ji začlenila do celku, který by se dal nadneseně nazval „tisíc podob ženské duše“.
Inscenace pozoruhodná, ale stejně jako většina dalších titulů divadla Komedie, sdělná jen pro úzký okruh diváků.

Rainer Werner Fassbinder: Hořké slzy Petry von Kantové
Překlad Vladislav Čejchan; režie David Jařab; hudba Petr Haas (variace na Sarabandu d moll G. F. Händela); scéna: Mambourg; kostýmy Sylva Zimula Hanáková.
Hrají: Vanda Hybnerová, Daniela Kolářová, Pavlína Štorková, Gabriela Míčová, Ivana Uhlířová, Dana Poláková. Cembalo Michaela Polášková/Martina Přibylová. Divadlo Komedie česká premiéra 23. září 2005.