Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Kateřina Veselá: Británie žije současným dramatem

autor: Z webu

Jiný kraj, jiný mrav, říká se. O tom, zda a jak to platí u divadla, jsme si povídali s asistentkou uměleckého šéfa činohry Národního divadla v Praze Kateřinou Veselou. Ta spolu s osmi dalšími kolegy, díky grantu z evropského programu Leonardo určeného mladým zaměstnancům, měla možnost odjet na dva měsíce sbírat zkušenosti do zahraničí. A protože Kateřina mluví velmi dobře anglicky, sbalila kufry a odcestovala do Velké Británie, aby se tak důkladněji seznámila s provozem londýnského Národního divadla a divadla Travers ve skotském Edinburghu.

Strávila jste dva měsíce Ve Velké Británii. Když byste měla tuto svoji „misi“ zhodnotit, co Vám přinesla?
Za prvé, byl to obrovský zážitek a nová zkušenost. Dva měsíce jsem měla možnost pobývat v cizím prostředí, chodit tam do divadla, sledovat, co kde hrají a jak. Mimo to mě nechali nahlédnout do svojí „kuchyně“ a stala jsem se součástí jejich týmu. A to především v Edinburghu, kde jsem si prošla celou čtyřtýdenní cestou výroby inscenace - od první čtené do premiéry.
Člověk vidí provoz v jiných divadlech, což není nikdy na škodu, může porovnávat, přiučit se. Navíc v mém případě to byla hned dvě divadla a ještě k tomu dost odlišná. Londýnské Národní divadlo je obrovská instituce. Stejně jako naše má tři scény, ale na rozdíl od nás, pod jednou střechou. No, a pak jsem byla v divadle Traverse, které má dvě scény, je menší – velikostí bych ho přirovnala k Arše. Je to takové, řekněme, regionální divadlo, i když pro Skotsko velmi významné, neboť je v Edinburghu, hlavním městě Skotska, na čemž si oni velmi zakládají..
Dalším přínosem pro mě bylo, že jsem navázala nové kontakty. S režiséry, s divadly, s mladými autory, získala přehled o lidech, kteří by s námi mohli spolupracovat, atd. A navíc i ve Skotsku se nyní ví, že existuje nějaké Národní divadlo v Praze. To považuji za hrozně důležité.

Říkáte, že jste měla možnost projít celou fází výroby inscenace. Dělají to stejně jako my?
Nedělají. Hlavní odlišnost spočívá v tom, že všude v Británii hrají tzv. seriálově, což u nás není téměř zvykem, s výjimkou muzikálů. Od toho se samozřejmě odvíjí i jiný režim a styl zkoušení. Jak už jsem řekla - zkouší se pouze čtyři týdny, což je pro nás nepředstavitelně krátká doba, za to však osm hodin denně, což si u nás snad ani nedovedeme představit.

A myslíte, že by se dal tenhle princip uplatnit i v našich podmínkách?
Asi by to trvalo strašně dlouho. Ani diváci, ani herci na to nejsou zvyklí a připravení.

Navíc je otázka, co je lepší…IJistě. Všechno má své výhody i nevýhody. Já si dovedu představit, že pro herce to musí být hrozně náročné tři neděle v kuse hrát to samé každý večer. Na druhou stranu si myslím, že je to výhodné pro divadlo v tom smyslu, že ti diváci vědí, že když na to nepůjdou během těch tří nedělí, už to neuvidí. Znám to sama od sebe. Člověk to neustále odkládá, říká si, nepůjdu dnes – půjdu někdy jindy, až se to představení stáhne a on to nevidí vůbec. A je pravdou, že divadla v Británii byla hodně plná, že se tam do divadla chodí, a přitom vstupenky nejsou nejlevnější.

A už jsme opět u financí. Jak na tom jsou britská divadla po této stránce?
Londýnské národní divadlo problémy s penězi opravdu nemá. To mě docela překvapilo, protože nikdy a nikde jsem zatím nezažila, že by divadlo bylo spokojené s penězi, které má. Je to dáno především velmi dobře zpracovaným sponzoringem. Na „svoje“ Národní divadlo si tam přispívají nejen velké firmy, ale i jednotlivci. Mají spoustu drobných sponzorů, fyzických osob, které každý měsíc platí od 50 liber do 10 000. Za to si pak mohou přednostně rezervovat lístky v pokladně. Ti, kteří dávají víc, jsou pozváni šéfem divadla na slavnostní večeři, atd. Já jsem se zúčastnila prohlídky zákulisí, kterou pořádali právě pro sponzory. Byla to akce na celé odpoledne, ti lidi byli naprosto nadšení, že vidí svoje divadlo, a zákulisí, navíc to bylo systematicky věnováno jedné divácky velmi úspěšné inscenaci. Takže na vlastní oči viděli, jak a kde se dělají kostýmy, zvukaři a osvětlovači jim ukazovali různé efekty apod.

To zní jako dobrý tip. Neuvažujete, že by naše Národní divadlo zavedlo něco podobného?
Tak do toho už já nemůžu moc zasahovat, ale pokusím se to navrhnout, protože si myslím, že je to opravdu dobré.
Jinak ale je hlavním zdrojem peněz pro všechny divadla umělecká rada - Arts Council, což je orgán vlády. Oni nemají ministerstvo kultury, ale vládní instituce. A ty každému divadlu podle určitých pravidel a podmínek přidělují peníze. Národní dostává jednoznačně nejvíc, ale to je dáno i tím, že má téměř stoprocentní návštěvnost a nejvíc splňuje všechny podmínky.

To mě přivádí k další, u nás nyní často diskutované, otázce – jakou měrou, pokud vůbec, se v Británii na financování divadelní činnosti podílejí města?
Např. v Edinburghu mají problémy s penězi, dostávají méně, mají menší kapacitu, nemají velkou návštěvnost, a tak se musejí hodně snažit. Město, aby jim trochu pomohlo, dává jim na provoz malý příspěvek. Ale není to častý jev, aby města sponzorovala divadlo, a rozhodně nejsou jejich zřizovateli.

Takže je tam asi dost soukromých divadel?
Je. Konkrétně v Londýně je slavný West End, kde je přes deset divadel, nevím kolik přesně, které jedou na soukromé bázi. Jedním z jejich spoluvlastníků je Andrew Lloyd Weber. A tam se hrají divácké hry, muzikály, vystupuje tam spousta hollywoodských hvězd.

Je rozdíl mezi řekněme skotským a anglickým divadlem?
V divadelním prostředí jsem rozdíly nezaznamenala. Všude se hodně píše, všude se zabývají novým dramatem, tzv. novým psaním. Specielně Traverse uvádí hlavně skotské autory, což hodně vychází z tamního národního cítění. Dokonce bych řekla, že ve Skotsku vládne silný nacionalismus. Oni nejsou Britové, oni jsou Skoti, a všechno mají své, skotské - parlament, zákony, Národní galerii, Národní knihovnu dokonce si založili i své vlastní Národní divadlo. To sice ještě nemá budovu, ale už je založené.

Lze tedy říci, že současný divadelní trend je i v Británii zaměřen na moderní hry?
Rozhodně. A to i v Národním divadle v Londýně. Jinak divadlo Traverse to má přímo v programu. Každý, kdo jde do Traverse, ví, že jde na současnou dramatiku.

U nás se současné divadlo hodně spojuje s cool dramatikou, která, nemýlím- li se, má své kořeny v Anglii. Jak to vidí Britové?
Cool dramatika jako taková je na ústupu, ale pořád se píše, stále moc. Viděla jsem tam mnoho nových anglických her a asi bych to nenazvala coolness.
Všude jsou však patrné výrazné snahy po podpoře mladých autorů, po tvorbě nových her a po jejich uvádění. Zrovna Národní divadlo pořádá řadu workshopů a dělá všechno pro to, aby se hrálo. Mark Ravenhill, který je považován za jednoho z protagonistů coolness vlny, vede ve studiu Národního divadla kurzy pro mladé dramatiky.
Workshopy jsou u divadel v Británii obecně populární. Hodně je tam navštěvují dramaturgové, literární agenti, nakladatelé – tedy spíše odborná veřejnost.
Další zajímavost, která stojí za zmínku, je „Studio Národního divadla“. Je to takový ateliér, se samostatnou budovou nedaleko ND, kde začíná většina jejich autorů. Často se tam pořádají interní inscenovaná čtení, aby si všichni zainteresovaní poslechli hru a rozhodli se, jestli má cenu na ní dále pracovat. Navíc pro mladé dramatiky a režiséry je zde připraven jakýsi šestiměsíční pracovní pobyt, kdy dostanou malou kancelář, počítač a nějaký ten plat, zkrátka jsou pro ně vytvořeny veškeré podmínky, aby se těch šest měsíců nemuseli zabývat ničím jiným než psaním či zkoušením hry. Setká se tam např. režisér se scénografem, a týden si v klidu povídají, co budou za dva roky dělat, jak na to a hned si to také zkoušejí. K tomu tam mají k dispozici pár zkušeben, různě velkých, nějakou tu techniku, zatím minimální, ale chystá se tam rozsáhlá rekonstrukce a modernizace celého vybavení a pochopitelně i herce. Ovšem, ti, kteří se podílejí na těchto dílnách nemusejí být titíž, kteří pak hrají v samotné inscenaci. Zkrátka, je to takové pracovně-tvůrčí prostředí.

Věnují se tedy hodně výchově mladých talentů…
V Británii je silná tradice, pokud jde o divadlo, už od středních škol. Mají tam „drama“ jako volitelný předmět. V Národním divadle je pak přímo jedno oddělení, které se jmenuje Education- výchova. Hodně spolupracují se středními školami (a každá střední škola v Británii má svůj vlastní divadelní sál). Snaží se jim zprostředkovávat kontakt se současnými autory , vybírat jim hry, hledat současné texty, které by ty školy mohly hrát. Autoři jezdí po školách, mají různé besedy a dělají školení i pro učitele. Zatím bylo hodně zvykem hrát Shakespeara, a oni chtějí ukázat, že existují i jiní autoři než Shakespeare. Tímto způsobem se snaží do škol dostat současné drama. Vždycky na konci sezóny udělají výběr z nejlepších školních představení, a ty se hrají v Národním. S námi se to nedá srovnat, protože tu není taková tradice školních představení,a už vůbec ne školních souborů.

A kdo to všechno financuje?
Jelikož je to součást práce Národního divadla, tak peníze jdou pochopitelně z jeho rozpočtu. Ale jak už jsem řekla, toto divadlo skutečně neřeší nějaké finanční problémy!

No, nezbývá, než popřát všem mladým českým divadelníkům a našemu Národnímu divadlu, abychom si jednou mohli takový luxus dovolit i my!

3.10.2005 01:10:58 Jaroslav Pokorný | rubrika - Ze zlaté kapličky

TIP!