Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Martin Pechlát: Dodneška nevím, co mě to popadlo…

autor: Scena.cz

Narodil se v roce 1974 v Praze. Vystudoval alternativní a loutkové herectví na DAMU. Spolupracoval s Miroslavem Krobotem, Vladimírem Morávkem, Jiřím Pokorným. Dnes patří do týmu divadla Komedie. Můžete ho vidět v inscenacích Klára S., Předtím/Potom, Praha – kořist a Parsifal.
Má rád filmy, knížky, muziku. Svého času byl zpěvákem kapely Jelizaveta Bam, ale dnes už na zpívání nemá čas.

Jak jste se vlastně dostal k divadlu?
Po maturitě jsem napřed tři roky pracoval v České televizi jako mikrofonista. Pak jsem se přihlásil na DAMU, vystudoval katedru alternativního a loutkového divadla pod vedením Miroslava Krobota. Předtím jsem divadlo nikdy nehrál, zkušenosti jsem s tím neměl, dodneška nevím, co mě to popadlo…

Proč zrovna alternativní a loutkové divadlo?
Já to nerozlišuju. Vždycky jsem chtěl dělat činoherní divadlo. Dnešní katedra alternativního divadla není vyhraněně loutková, jak bývala dřív, studují se tam veškeré možné žánry. Bylo to pro mě hodně pestré a zajímavé.

Jak to bylo po škole?
Končil jsem školu, blížily se prázdniny a já nevěděl co dál. Pomohla náhoda. Ve školním divadle jsem objevil plakát, že pan Morávek dělá konkurs na Richarda III. do Globu. Tak jsem se přihlásil a obsadili mě. Pak se najednou ozval telefon a zvali mě do Hradce, do angažmá. Spadnul mi kámen ze srdce.

Richard III. v Globu bylo tedy první přičichnutí k divadlu?
První přičichnutí bylo už v I. ročníku na DAMU, náš ročníkový pedagog Miroslav Krobot nás pozval na hostování do Dejvického divadla. Hráli jsme tam třeba ve Fedotovově inscenaci Revizor.

Jaký dojem na vás udělal Hradec?
Pamatuju se, že první představení, které jsem tam viděl, byly Tři sestry Vladimíra Morávka. Vladimír byl taky tím nejzajímavějším, co jsem v Hradci zažil. První věcí, kterou jsem tam dělal byl Troilus a Kressida, ale nebyla to moc zdařilá inscenace. S Vladimírem jsme pak začali Rackem, tam jsem hrál Medvěděnka a Jakova, na začátek takové malé roličky… Pak přišel Písek, to bylo úžasné, měl jsem ho moc rád. Hrál jsem tam pak ještě ve Strýčkovi Soleném a Othellovi, a naposledy v Goldflamově inscenaci Povídky z vídeňského lesa.

Proč jste z Hradce odešel? Měl jste něco lepšího?
To ne. Odešel jsem proto, že se mi v Praze narodilo už druhé dítě, a já pořád koloval mezi Hradcem a Prahou, což bylo neúnosné. Šel jsem tedy do nejistoty, ale měl jsem ohromné štěstí. Už na konci sezóny mi Miroslav Krobot nabídl roli v Důkazu v Divadle v Řeznické.

Důkaz – to byla moc pěkná inscenace. Vy jste tam hrál matematika. O čem ta role pro vás byla?
O úspěšnosti a neúspěšnosti. Ta moje postava byl matematik kolem třicítky, který sice výborně ovládá svůj obor a učí na vysoké škole, ale není v tom nic víc. Není to ten génius, takže svůj osud pociťuje trochu jako životní prohru, nesplněný sen, je sám se sebou nespokojený. Je to takové hodně americké téma o tom, že když neuděláte do třiceti let nějakou velkou práci, nějaký objev, tak jste vyřízený. Naopak, kdo něco vymyslí, tak z toho může žít do konce života.

V Řeznické se hraje na hodně malém prostoru, v Hradci jste si naopak vyzkoušel velké jeviště. Co je pro vás příjemnější?
Nedávám ničemu přednost. Mám rád obojí. Opravdu jsem měl rád hraní v Globu, v tom alžbětinském prostoru, tam se nedá hrát tak „filově“ jako v Řeznické.

A co bylo pak?
Pak jsem obcházel divadla, někde se chovali příjemně, někde byli hodně nepříjemní… a pak mi zase zazvonil telefon. Byl to Jirka Pokorný, že bude připravovat Buriana v Arše, a já to hrozně rád vzal. Byla to zase úplně jiná, hodně zajímavá práce.

Máte štěstí na zajímavé režiséry…
To je pravda už od školy - Krobot nám už tam udělal velmi zajímavý výběr - Fedotov, Marek Bečka z Buchet a loutek, Markéta Schartová, Alex Birne, Hubert Krejčí a pak Morávek, Goldflam, Pařízek….

Máte raději režiséra, který vás přesně vede nebo spíše volnost?
Neupřednostňuji ani to ani to. Mám rád, když ta práce je smysluplná. Pak už může mít každý jinou metodu, já se přizpůsobím. Samozřejmě mám rád i takovou tu volnost, kdy jsem spíše než nástroj spolutvůrcem. Ale režiséra vždycky respektuji.

V divadle Komedie asi neexistuje něco jako angažmá?
Tady jsme všichni na smlouvy na představení, ale je to poměrně úzký okruh spolupracovníků, kteří trvale spolupracují. Nejnovější naše věc je Předtím a potom Dušana Pařízka – hraju tam takového třicátníka, který bilancuje. Je to o lidech, kteří jsou sami opuštění, upřednostňují kariéry, nevědí, co se svým životem. je to taková odpověď na dnešní dobu.

Je to také váš životní pocit?
Já na takové věci nemám čas. Máme dvě holčičky, tříletou a jednoletou, a ty samozřejmě dávají zabrat, ale těší mě to. Samozřejmě, tohle jsou individuální věci – dnes nikdo moc do zakládání rodiny nehrne, protože to má spoustu nevýhod. Ale má to i své výhody… a dává to životu nějaký smysl.

V divadle Komedie ale většina her vypovídá právě o těch depresivních pocitech…
Mně to zas tak depresivní nepřijde. Tohle divadlo má svojí vlastní cestu, důsledně se věnuje věcem, které se jinde v Praze nedělají. Je to určitá cesta – a je to dobře, že to tady děláme.

Co teď máte před sebou?
Začínám zkoušet v Národním divadle s Ivanem Rajmontem Schnitzlerovu hru Duše – krajina širá. A v Komedii bychom měli začít zkoušet s Janem Nebeským novou hru Egona Tobiáše.

26.9.2005 21:09:49 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!