zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Zemřel Václav Postránecký

Václav Postránecký

autor: Česká televize  

zvětšit obrázek

(*8. září 1943 - †7. května 2019)
Další z legend, Václav Postránecký, odešel po dlouhé nemoci do hereckého nebe. Za šedesát let života na jevišti, ve filmu a v televizi vytvořil bezpočet zapamatovatelných rolí. A je trochu nespravedlivé, že se stále připomíná jen jeho svérázný tatínek z filmu Marie Poledňákové S tebou mě baví svět. Vždyť na kontě má více než 140 rolí na rozmanitých jevištích, včetně Městských divadel pražských a Národního divadla.

Václav Postránecký byl s divadlem doslova srostlý od dětství, kdy byl členem Dismanova rozhlasového sboru. Jako dítě a teenager si zahrál v několika filmech a objevil se i na scéně (Tylovo divadlo, Divadlo Na Vinohradech). Vyučil se zámečníkem, ale divadlo si ho přitáhlo. Nevystudoval DAMU, začínal tzv. od píky – jako jevištní technik v Divadel F. X. Šaldy v Liberci (1959/60), následně byl angažován jako elév do Slováckého divadla v Uherském Hradišti a poté do Státního divadla Brno (1962-69). Po stáží ve Velké Británii, kam odjel na studijní pobyt jako vítěz soutěže Divadelních novin, strávil téměř deset let v Městských divadlech pražských, a odtud odešel do souboru Národního divadla, kde od roku 1979 hrál až do doby, kdy mu to nemoc znemožnila. Díky svému všestrannému talentu byl Postránecký hojně obsazován do filmu, i televizních seriálů, působil i v dabingu a také jako funkcionář Herecké asociace (v letech 2005-2011) byl jejím prezidentem.

Vzhledem k délce jeho působení na divadelních prknech si zahrál skutečně rozsáhlou škálu rolí – ve Státním divadle v Brně připomeňme postavu Kněze v Náměstkovi, Puka ve Snu noci svatojánské, či titulní role ve hře Já, Jákob. V Městských divadlech pražských ho proslavila titulní role Čtrnáctý hrabě Guerney, Hérostratos v Zapomeňte na Hérostrata, Zilov v Lovu na kachny či Čert v muzikálu Malovaném na skle. Štědré k němu bylo pokud jde o role i Národní divadlo, kde si hrál mj. Františka Fialu (a v jiné inscenaci Dubského) v Našich furiantech, Edgara v Králi Learovi, Rogožina v Idiotovi, Valdštejna ve Vévodkyni valdštejnských vojsk, Jiřího v Matce, Oranta v Misantropovi, Pdkolatova v Ženitbě, Oidipa, Pána z Prasečkova, či Kena Laye v Enronu. Zvláštní zkušeností pro něj byla spolupráce s režisérem Robertem Wilsonem ve věci Makropulos a 1914. Jeho role z posledních let v ND byly Winston Churchill v Audienci u královny, Dědeček v Modrém ptákovi či Pohltoňský v Mlynářově opičce.

Jako vzpomínku na Václava Postráneckého zveřejňujeme rozhovor, v němž zavzpomínal na své působení v souboru Městských divadle pražských za vedení Oty Ornesta.

  • Přišel jste do Městských divadel pražských v hektické době na konci 60.let. Jaké máte na to období vzpomínky?
    Samozřejmě krásné, protože jsem byl mladičký jinoch a celý měl život před sebou. Byl jsem chlapec s ambicemi a už s patrnými výsledky – protože do MDP jsme byl angažován jako čerstvý vítěz ceny Divadelních novin. Všichni se divili, proč utíkám z Brna, kde jsem měl tolik velkých rolí – ale v té době se tam začal probouzet bolševický duch a proto jsem tam už nechtěl být. I když MDP předcházela ta nejlepší pověst, nevěděl jsem, do čeho jdu, to vnitřní klima jsem neznal. O to větší bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že je to nebe – nebe českých herců.
  • V jakém smyslu?
    To, jak se k sobě lidi chovali u Ornesta, jsem nezažil nikdy předtím, ani potom. Teď s odstupem času to dokážu ocenit ještě více. Bylo to neuvěřitelné – vedle naprostých hereckých špiček se zkušenostmi z Národního divadla (Horníček, Voska, Spal) a silné skupiny velmi dobrých, populárních herců jako Mirek Lipský či Stela Zázvorková tam byla třetí sorta lidé, kteří hráli poměrně málo a jejichž jména spousta lidí vůbec neznala jako Láďa Salač či Honza Maška. A zatímco jinde tahle sorta působí zaprášeným, smutným, odstrčeným dojmem, tam to tak prostě nebylo. Všichni to byli milovaní a uznávaní kolegové, na které nikdo nedal dopustit, nikdo nebyl diskriminován. Neslušelo se tu projevovat hereckou řevnivost, každý, kdo by poodhrnul cíp své špatné nálady nebo nedobrých pocitů by se strašlivě ztrapnil. Vztahy starších kolegů k nám „zajícům“ byly naprosto úžasné, chovali se k nám jako k rovnocenným partnerům. Nebyl tam ani stín žádného mazáctví,a to naši úctu a respekt k nim ještě zvyšovalo, proto něco takové člověk neočekával a neuměl na to reagovat.
  • Jak myslíte, že se to podařilo?
    Na to není recept. Já si myslím, že to bylo osobou vedoucího lídra Oty Ornesta, ptal jsem se jej na to několikrát, naposledy v nekrologu při jeho pohřbu, ale to tajemství si odnesl s sebou. Dokázal vytvořil klima, a to bylo velmi důležité. Byl to svět sám pro sebe, a vzpomínám, že i když se hrálo na dvou či třech jevištích, všichni účinkující bez výjimky se pravidelně sešli v klubu Komorního divadla v Hybernské. Právě tam byla ta naše kaplička, duše souboru, protože Komorní divadlo mělo ojedinělého genia loci.
  • V souvislosti s vaším angažmá je nejčastěji vzpomínána hlavní role ve hře XIV. hrabě Guerney. Ale zkoušení prý nebylo bez problémů...
    Režisér František Miška zpočátku říkal: Kdyby bylo Voskovi o deset let méně, byla by to role pro něj, ale takhle to budeš hrát ty. První půlka ti nebude dělat starosti, ale ta druhá, kde máš být lordem, to ti asi nepůjde, chlapče...Moje představa byla nehrát Lorda, ale prostě jím na jevišti být. Pro co jsem neměl oporu v textu, hledal jsem v kontextu. V tom byl problém naší komunikace. Naštěstí na jedné z posledních zkoušek se shodli přizvaní lidé, že moje nastoupená cesta je správná a František pak říkal, že to přesně tak chtěl... A já jsem si jistý, že tohle přetlačování je pro tvůrčí práci nutné. Vždycky to bolí - u sochařů jsou to rány kladivem a mejzlíkem, u malířů trhání pláten, u herců se mnohokrát musí začít znova od začátku, než se dojde k dobrému výsledku. Když je zkoušení idylická selanka, obyčejně to pak nechá lidi chladné.

    Rozloučení s hercem Václavem Postráneckým se odehraje v historické budově Národního divadla ve středu 15. května, na jevišti scény, v jejíž činohře dlouhá léta působil.

    8.5.2019 10:05:50 Jana Soprová | rubrika - Ze zlaté kapličky
  • Časopis 16 - rubriky

    Archiv čísel

    reklama

    Asociace profesionálních divadel České republiky

    Časopis 16 - sekce

    HUDBA

    Bratři Karamazovi - Studený dříví

    Přebal alba

    Bratři Karamazovi, jedinečná kapela, která dokázala podivuhodně skloubit víru, mystiku, bigbít, underground a celý článek

    další články...

    LITERATURA/UMĚNÍ

    Filmové tipy 15. týden

    Collin Farrell (Oklamaný)

    U mě dobrý
    Kdo dokáže převézt bandu podivných skořápkářů? Jedině banda ještě podivnějších přátel! Česká kom celý článek

    další články...