zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Kytice v ND

Radúz Mácha, Jan Bidlas a Lucie Polišenská (Svatební košile)

autor: Pavel Hejný  

zvětšit obrázek

Inscenaci Kytice v režii dua SKUTR v Národním divadle vzbuzovala už dlouho před uvedením na jedné straně velké naděje, na druhé straně skepsi. V momentálním skóre ohlasů po premiéře vedou ti, kdo se na uvedení legendárního díla českého obrozence Karla Jaromíra Erbena těšili. Svědčí o tom i doporučení na facebooku: Jděte na to!
Vybírat z literárních pokladů, které jsou zároveň povinnou školní četbou, to, co se hodí pro uvedení na scéně, není snadné. Mnohá díla jsou zprofanována, jiná pro dramatický tvar nepříliš vhodná. Pokud jde o Kytici, patrně mezi Čechy, kteří prošli jakýmkoli vzděláním, neexistuje nikdo, kdo by netušil, o co jde nebo se mu nevybavil úryvek některé z balad. Ostatně, své v tomto smyslu udělala semaforská verze a samozřejmě i film F. A. Brabce z roku 2000.

Jak si ale poradit s tématem tak notoricky známým na scéně nejprestižnější a největší? Kytice, skládající se z 13 balad, vyšla poprvé v ucelené formě v roce 1853, přičemž nejslavnější Polednice vznikla už roku 1834! Při četbě si člověk uvědomí nejen to, jak pozoruhodný je jazyk balad, ale jak dramatické jsou veškeré příběhy. Při současném čtení pak oceníme to, jak se v různých náznacích a situacích Erben dotýká nejen archetypálních charakterů a námětů, ale i podivností povah, které lidi nutí dělat věci zakázané, ba tabuizované. V baladách, které jsou z dnešního pohledu spíše (hodně cool) thrillery, se objevují existenciální motivy, rodinné a vztahové tragédie, generační problémy, hříchy, ohrožující svého nositele i jeho okolí. A kromě toho záhady, mystika, nadpřirozené postavy, příroda zasahující do životaběhu postav. Zkrátka, je to vzrušující čtení, plné sugestivních obrazů a slov, které k audiovizuálnímu ztvárnění přímo láká.

Režijní duo Skutr, dnes vytížené snad na 200%, na sebe od počátku své kariéry upozorňuje vztahem k lidovým tradicích a folklóru, a také ponory do hlubin duše, a dotýká se rovněž magických momentů lidského života i vztahu lidí a přírody. Takže právě Kytice se pro ně jeví jako velmi dobrý výchozí materiál. Jestliže v některé z kritik zaznělo, že se jedná o jedno z jejich nejlepších scénických děl vůbec, je třeba souhlasit. Jejich Kytice má šanci zaujmout nejen odbornou kritiku, ale hlavně běžné diváky. Spojuje totiž v sobě uctivý vztah k tradici, minulosti, češtině, citlivou uměleckou vizuální a choreografickou stránku, s potřebnou atraktivitou pro diváky v akcentování hororovitých motivů jednotlivých balad a scénické realizaci včetně zapojení moderních novocirkusových prvků.

Společně s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou vybrali Skutři – Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský - celkem osm balad, z nichž každá má své specifické výtvarné řešení, z něhož se někdy divákovi až tají dech. Na počátku vidíme scénu polozborceného barokního chrámu, ve kterém je otevřená „díra do nebe“, na zemi rozvaliny – kameny (z nichž v konkrétní chvíli začne vyrůstat obilí), povalený zvon, a na horizontu projekce nebe s mráčky, tak, jak to vídáme, vyjedeme-li do volné přírody. Mezi rozvalinami se postupně vynořují postavy jednotlivých balad, které se v pravý čas zhmotní jako vypravěči či protagonisté konkrétního kusu, ale mezitím jsou stále přítomnými stíny historie a mýtů, které se nám hlásí z minulosti.
Celá inscenace je rámována přednesem balady Záhořovo lože, kde Poutník vypráví příběh viny a pokání. František Němec zde vystupuje nejen jako postava Poutníka, ale zároveň jako bard Národního divadla, symbol starší generace herců, kteří ještě měli klasickou průpravu, a umí přednášet verše. Ostatně, přihlášení se ke starší herecké generaci a její přirozené začlenění do koncepce inscenace je symbolické. Vyjadřuje úctu k tradici, ale zároveň je propojuje s Mladou krví ND (to je nejpatrnější u hořkosměšné kreace Štědrý den, kdy dvě dívky, toužící poznat svůj osud, hrají Iva Janžurová a Pavlína Štorková - a zatímco ta starší poznává štěstí, ta mladší umírá). Ano, na někoho z diváků, může toto propojování vážného a směšného působit neorganicky, ale ty uvozovky, nadhled, vlastní dnešnímu vidění světa, lze z celého tvaru snadno vyčíst. Je ovšem na každém divákovi, zda je ochoten tuto stylizaci přijmout.

Scéna Jakuba Kopeckého ovšem skrývá spoustu dalších překvapení, stejně jako kostýmy Simony Rybákové. Obrazy, které zůstanou v paměti, budou bezpochyby spojeny především s baladou Vodník, kdy se mladá dívka (Anna Fialová) jako skotačivá panenka, balancující na lávce kdesi nahoře nad scénou, se propadá do vodní říše, kde na ni čeká Vodník Csongora Kassaie. Ten není legrační postavičkou, ale je to chlapák, který umí ukázat svaly i něžnou duši. Probudí utopenou polibkem a zahrne ji přepychem (nabídne jí šaty z křišťálové sítě a naddimenzovaný perlový náhrdelník). Po čase, kdy mladou ženu zdejší život omrzí, a propuštěna k matce, nechce se vrátit zpět, se Vodník mění v zuřící živel. K jeho hněvu se přidává celá příroda, evokovaná pomocí vizuálních a zvukových efektů. Vyvrcholením je chvíle, kdy se koule symbolizující nemluvně hozená zlostně na zem, rozletí na tisíc kousků. Podobně efektní ve výrazových prostředcích je Svatební košile, kdy dívka (Lucie Polišenská) volající z hrobu svého milého, se vznese vysoko nad scénu, a její košile ve vzduchu kreslí pětimetrovou bílou dráhu letu. Dívčí naivita, ďábelskost milého (Radúz Mácha) a robotická hororovitost vstávajícího zombieho (Jan Bidlas) připomíná směšně strašidelné morytáty kramářských zpěváků. Krásný scénický obraz přináší také Holoubek, kdy mladou vdovu podobnou Barbie (Anna Fialová) v podkasané sukýnce, začnou trápit výčitky svědomí, když se krátce po smrti prvního manžela znovu vdá, a utopí se. Sukýnka se rozvine a vytvoří vodní víry, které doslova zahltí celý prostor scény, v němž hrdinka utone. Výtvarně působivých obrazů je ovšem v inscenaci mnohem více. Skutři pracují s dobře sehraným kolektivem herců, kteří jsou schopni nejen výrazných sólových okamžiků, ale zároveň slouží celku v obrazech chóru a choreografiích vytvořených Janem Kodetem. K celkové atmosféře přispívá i sugestivní hudba Petra Kalába a celý zvukový a světelný plán.

Inscenace vyvolala při premiéře dlouhotrvající potlesk diváků ve stoje. Ale i při střízlivém hodnocení lze konstatovat, že se zrodila záležitost, o které se bude nejen mluvit, ale na kterou se bude chodit. Je totiž vhodná prakticky pro všechny generace diváků, včetně rodinného publika a školní mládeže. Není podbízivá, ani prvoplánově didaktická. Dokáže zaujmout.

www.narodni-divadlo.cz

4.3.2019 09:03:40 Jana Soprová | rubrika - Recenze