Michal Bumbálek: Komedianti jsou zvláštní sorta…
autor: archiv
zvětšit obrázekHerec Michal Bumbálek prožil konec zimy v cirkusovém šapitó, kde s kolegy připravoval inscenaci
Za tento titul jsem moc vděčný, Vančuru mám upřímně a hodně rád. Miluji jeho nádherný jazyk, zvlášť jeho novotvary.
Má svou úroveň, pod kterou nejde, prý je šlechtického původu, potrpí si na bonton, všechno podle něj musí být akurátní, distingované, když utrží nějakou ránu, tak to přijme s čelem vztyčeným a s obrovskou noblesou. To všechno je na něm krásné, je to úžasná figura. Další okolností je, že předloha vznikla po první světové válce. Síla postav Vančury pramení a má podhoubí z toho strašlivého zážitku v zákopech. Oni jsou hlavně proto nad věcí, do toho přijde krasavice, která jim trošku zčechrá vlásky a šediny.
Naprosto.
Snímek je také velmi silný, ale v inscenaci jsme se o něj moc neopírali. Šlo nám hlavně o Vančuru a ten příběh. Cirkusové prostředí je mi velice blízké, protože jsem vzešel z Divadla Husa na provázku, které vychází z komediantských tradic jako je komedie dell´arte, jarmareční a pouliční divadlo a taktéž cirkus.
Konzultantem mi byl prof. Petr Oslzlý. Ale já jsem práci nakonec nedokončil z osobních důvodů. Jednoduše jsem nestíhal: rodina, rekonstrukce domku.
Kromě Městského divadla Brno a Divadla Radost jsem spolupracoval se všemi ostatními divadly v Brně. Na provázek si nás s Radimem Fialou vybral Peter Scherhaufer, a máš pravdu, bylo to ještě v době studií. Hostovali jsme ještě ve starém Domě umění. Koketoval jsem i s HaDivadlem. Tam jsem dělal své absolventské představení Hamlet se slovenskou režisérkou Soňou Ferancovou. Pak jsem se rozhodl pro DHNP, což je moje krevní skupina.
Náš ročník přímo neměl, i když na JAMU působil. Jednou přišel jako zástup za někoho, a na tu hodinu nezapomenu. Otevřely se dveře, do místnosti vešel legendární Peter Scherhaufer a už ode dveří spustil. Mluvil celou dobu, dokonce i poté, co skončila hodina. Vůbec k ničemu jsme se nedostali, ale byl fascinující. A pak byl najednou pryč, my seděli a jen jsme zírali jako na zjevení. Byl to neskutečný člověk, dal mi hodně. Miloval herce, pro divadlo dýchal, pěstoval ho jako zahrádku. Byl tvrdý a nekompromisní. Viděl každému až do žaludku.
Provázek má za sebou úplně převratnou epochu, hlavně komedie dell´arte. K tomu spektrum velkých osobností jako Eva Tálská…
Každý z nich měl malinko jinou poetiku, a v tom to bylo krásné a zajímavé. Peter Scherhaufer dělal hlavně pouliční věci, komediantské průvody. Evička Tálská zase velice poetické věci, její příprava inscenace trvala skoro rok. Tím mě opravdu fascinovala, generálkový týden rozšířila na deset dnů, a to se dřelo opravdu tvrdě. Tehdy nás přivedla k novému cirkusu. Bylo to v době, kdy se o této disciplíně vůbec nevědělo. Učili jsme se chodit na kouli, na laně a tak. Bylo to všechno moc krásné, ale také hektické.
S Ivoškem to byla úplně jiná práce, Hrabalovská linka, nádherné věci –
Dělal jsem s ním kdysi
Opět krásný a silný text. Režijně to Píťa postavil na postavách kominíků a text spojil s konferencí ve Wannsee. Do toho debata s knězem a najednou činitelé té konference, esesáci.
Tu jsem psal pro divadlo Facka, kde se zabýváme klauniádami, plenérovými představeními, třeba divadlem na vodě. Dle mého text musí mít téma a příběh, ten je klíčový, to je mé gusto. Psaní je úžasná věc, hlavně při něj toho spoustu objevuju.
Určitě, housle jsou nádherný nástroj. V koukátkách hrajeme dokonce křížem, taháme si navzájem za smyčec. Když si vzpomněl mé houslové začátky, musím hodně děkovat učiteli panu Tesařovi ze základní školy, byl úžasný a trpělivý. Hrál jsem na housle od svých osmi let, dokonce jsem později hrál i v cimbálové muzice, a to bylo něco. S futrálkem na housle jsem jako kluk chodil pořád. Kluci šli hrát fotbal a já musel cvičit, jejdamane… Hudba to je čaro a hlavně základ, každý herec by měl aspoň na něco hrát.
To je neuvěřitelná persona… Nasával jsem z něj jako houba, jak to jen šlo. Naši doma se mi smáli, prý jsem dělal gesta jako Lakomý. Byl to obrovský člověk. V jeho blízkosti se každý stále učil. Hodně nás vedl ke kultivovanému slovu, dělali jsme hlavně poezii, hodně se pracovalo na hlase. Měl nás do třetího ročníku na konzervatoři, pak nás převzali pan Rímský (otec Pavla Rímského – pozn. red.) a paní profesorka Ludmila Slancová. Když jsme přešli na JAMU s Radimem Fialou, tam nás vedl opět Ladislav Lakomý. Celkově musím říct, že jsme měli štěstí na obrovské učitele. Všichni, i režiséři, jsou svým způsobem učitelé, ale na JAMU jsme měli nejdříve pana Lakomého, Zdeňka Dvořáka (ND Brno), a pak jsme měli pana Hajdu, což je velký brechtovec, možná pro Brno či divadlo nedoceněný, Miroslava Plešáka, Břetislava Rychlíka, takže to bylo nádherné. S Břeťou jsme například dělali
Jasně, měl jsem dlouhé vlasy, no mánička. A do toho dlouhé vousy zamotané v culíku. Jednou jsem se musel kvůli herecké práci oholit. Jeden z mých synů se zalekl, vykřikl
Aničku si pamatuji jako malou holku, a vidíš, už nás honí po jevišti. Je úžasná, má zajímavé režijní nápady, svůj rukopis. Neodpustí nic.
Nemá ho tak nakoukaného, ale je to v ní. Braňo Holiček, ten mě úplně „rozsekal“. Dělali jsme společně inscenaci Černou labuť. Knižní předloha je úžasná, nechtělo se mi věřit, že se tak náročný text dá zdramatizovat. Autor je matematik, ale udělal to takovým způsobem, že smekám. Princip černé labutě je jednoduchý. Dokud nebyla objevená Austrálie, lidé pevně věřili tomu, že labutě jsou jen bílé. Najednou se objevila černá labuť a všechno bylo postavené na hlavu. Práce s Braněm byla velice dobrá.
Tam hraju jen okrajové role, ale to už tak k divadlu patří. Myslím, že už jsem se divadlu nasloužil až dost, do důchodu mám daleko, a u divadla už jsem skoro třicet let, ale pořád mě to baví.
Neumím si představit, že bych dělal něco jiného. Nedokážu žít jinak než s divadlem, to prostě nejde vymýtit. Každý po něčem touží, u mě jsou to divadelní role, koloběh věčného divadla. Ani filmu se nepodařilo vytlačit to syrové, se vším, co k tomu patří – přebrepty, šminky, hudba, potlesk, emoce… To bude vždycky.
Má to ale i své temnější stránky. V Rozmarném létu jsem měl akrobacii na kouli, nedávno jsem to nedal a urval jsem si koleno. Další reprízu mi to nedalo, ještě ten večer jsem na tu kouli znovu vylezl a dal jsem to. Noze se sice nechtělo, ale proč to nezkusit? Dělal jsem to pro diváky, to by tam pak něco chybělo, a to nejde. Mám teď od koule aspoň na měsíc pauzu, ale i tak mám puzení. Musím smutně uzavřít: Divadlo není rozhodně pro rodinu. Obdivuju kolegyně, které dokážou vychovat děti a udržet si partnera, ten musí mít velké pochopení. Komedianti jsou holt zvláštní sorta.
TIP!
Časopis 17 - rubriky
Časopis 17 - sekce
HUDBA
Luboš Pospíšil má nový singl
Po úspěšném albovém projektu Poesis Beat (2021) a loňských oslavách 40 let od prvního vydání dnes již legendár celý článek
OPERA/ TANEC
Z první řady: Rusalka z Toulouse
A. Dvořák: Rusalka z Toulouse
Lyrická pohádka o třech dějstvích na libreto J. Kvapila v podání souboru Théa celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Audioknihou roku 2023 se staly memoáry
Vítězem ankety Audiokniha roku 2023 se stala memoárová kniha Vlastní životopis spisovatelky Agathy Christie na celý článek