zvláštní poděkování
Volný.cz

Zbyhoň – a to je ta krásná země…

Z inscenace Zbyhoň!

autor: Patrik Borecký  

zvětšit obrázek

Nejnovější inscenací, kterou představil soubor činohry Národního divadla v Praze na Nové scéně, je ZBYHOŇ. Autorem námětu je dramaturg a dramatik Milan Šotek, režisérem Jan Frič a celé dílko je společnou prací kolektivu herců ND. Máme-li hned na počátku jasno v tom, že Zbyhoň je jednou z postav legendárních Rukopisů, o jejichž pravost se vedou od 19. století bouřlivé spory, nabízí se nám dosti jasný klíč nejen k chápání celého tématu, ale i obsahu a formy inscenace, která budí u diváků velmi rozporuplné reakce. Každopádně, Nová scéna si dala pod vedením Daniela Špinara do vínku cíl nabízet kontroverzní tituly, a to se jim skutečně daří. Musím přiznat, že sledovat pohoršené výrazy některých diváků, bylo chvílemi zábavnější než dění na scéně …

Jakkoli se může některým divákům zdát tvar inscenace ZBYHOŇ jako žánrová „ptákovina“, při bližším ohledání a jisté poučenosti z historie a průběžného sledování médií, zjistíme, nakolik zajímavě dokáže tento tvar zrcadlit naši realitu, jak minulou, tak současnou, i způsob českého myšlení, uvažování, jednání a prožívání. K tomu navíc nabízí program k inscenaci jak znění obou Rukopisů, tak několik odborných studií na téma promyšleného či mimovolného falšování historie (které se ovšem netýká jen Čechů, ale všech národů), předsudků, i mýtů a legend spojených s identitou národa.

FAKE atmosféru představení (mezinárodní slovo „fake“ vnímej jako falzifikát, podvod, faleš či předstírání) navozuje už od vstupu do sálu dokonalá kulisa interiéru Národního divadla vytvářená po celém interiéru (ostatně takových kulis je vzhledem k rekonstrukcím k vidění v ulicích Prahy masivní množství). Na scénu se postupně trousí herci (jiní než jsou uvedení v programu – tedy opět zrada!). Dostáváme se do centra vlastenecké sekty NN (Národ neskoná!), bojující za identitu českého národa, a ostře se vymezující především proti největšímu nepříteli, Němcům. Zaznamenáme také, že nad scénou se objevují titulky – nikoli anglické, jak bývá zvykem, ale německé. Znalci němčiny to ocení jako bonus, neboť postupně se v německém textu odvíjí trochu rozdílný příběh… Celé představení má sice pevný rámec, každý z protagonistů svou osobitou charakteristiku, která odkazuje v různých rekvizitách i kostýmních prvcích k ikonickým symbolům národní cti. Setkáme se tu s „vlastenci“ různého typu, extrémisty, populisty, rozumáři, naivkami i svéráznými buditeli. Hlášky a projevy (přímé citace či improvizace na téma autentických prohlášení politiků a rádobypolitiků) se prolínají se zpěvy s texty z Rukopisů – autorem hudby je Jakub Kudláč. Herci se ukázali jako zdatní muzikanti – vždyť co Čech to muzikant, že!, i když jim režisér Jan Frič připravil mnohé výzvy. Po představení při diskusi prozradil, že se zeptal herců, na co hrají, a posléze jim přidělil jiné nástroje… Mystifikace a vršení falzifikátů všeho druhu tedy byla velmi důsledná, nicméně protagonisté – Filip Rajmont, Lucie Polišenská, Pavla Beretová, Ondřej Pavelka, Filip Kaňkovský, Patrik Děrgel a Jiří Suchý z Tábora – se s ní vyrovnali nejen se ctí, ale také s čerstvou energií a notnou dávkou smyslu pro humor někdy hodně černý… Improvizované části sice nejsou hladké, ale rozhodně jsou autentické. U hereckých výkonů nemohu nezmínit statečného doyena ND Milana Stehlíka, který hraje několik rolí, včetně Múzy v bílé říze s věnečkem na hlavě, či starého sluhu Firse z Višňového sadu, který je zapomenut v uzamčeném domě, a nakonec s bezelstným naivistickým sentimentem zmanipuluje publikum, aby povstalo a společně s ním si zazpívalo tu naši nejkrásnější písničku, totiž českou hymnu… Což je test pro diváky, zda ještě vůbec dokáže reagovat na hymnu a zároveň vtipný odkaz k dojemnému slepému muzikantovi Marešovi z Tylovy Fidlovačky, který zazpíval Kde domov můj tak sugestivně, že v této písni našli Čechové svou budoucí hymnu (podle Wikipedie byly Čechy první zemí, která si zvolila za svou hymnu divadelní šlágr). Ostatně, v inscenaci se pohrává i s prolínáním divadla a skutečnosti, které je u nás tradičně velmi silné. Samotné slovo Zbyhoň – jako heslo a rituální pokřik – rytmizuje představení, a dodává mu i nonsensovou nadstavbu, a stejně jako celek může diváky pohoršovat, bavit, naštvat či uvést ve zmatek. Ať už to pro diváky bude jakkoli, projektu nelze upřít, že přispívá výrazným slovem do diskuse (do pranice) o Češích dneška i včerejška, o různých druzích vlastenčení i vlastenectví, a inspiruje k zamyšlení nad tím, kdo vlastně jsme.

Detail inscenace zde.

21.5.2018 23:05:14 Jana Soprová | rubrika - Recenze

Časopis 25 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Městská knihovna Praha

Časopis 25 - sekce

OPERA/ TANEC

Štefan Margita připravuje X MAS GALA 2018

V pražském Kostele svatého Šimona a Judy

6. května odletěl Štefan Margita do San Francisca, kde si 12., 19. a 26. června zahraje a zazpívá v tamní opeř celý článek

další články...

LITERATURA/ UMĚNÍ

Vyšší principy Jiřího Krejčíka

Vyšší principy Jiřího Krejčíka

Vyšší principy Jiřího Krejčíka
Autobiografický dokument o neustávajících životních a tvůrčích zápasech jedn celý článek

další články...