zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Dotkni se vesmíru z Městského divadla Brno

Petr Štěpán, Igor Ondříček, Alena Antalová

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

První premiérou této sezóny v Městském divadle Brno byla hra René Levínského Dotkni se vesmíru a pokračuj v režii Hany Burešové. Každý zdařilý titul této režisérky se dříve či později objeví i v Praze, v jejím domovském divadle. V tomto případě navíc můžeme konfrontovat různé inscenační pojetí se stejným textem, který v roce 2016 uvedl na Nové scéně Jan Frič.

Hra René Levínského má podivný název jen zdánlivě, v autorově duchu se smyslem pro nadsázku je využita „chyba“ (a tím vlastně nabízí klíč ke vnímání celého příběhu), vychází totiž z nesprávného překladu počítačového pokynu Press Space to Continue. Příběh se odehrává v prostředí výzkumného ústavu, a na jedné straně zábavným způsobem nabízí vhled do dosti svérázné komunity vědců, a na straně druhé pojmenovává nejrůznější problémy dneška jak v profesní, tak osobní rovině (skryté i zjevné nenávisti či lásky, aspekty kariéry, fanatické nadšenectví, zahořklost, vzestup a odcházení, vyrovnávání se s minulostí ad.), ale také obecné problémy týkající se běhu světa, snahy o manipulaci s objekty zkoumání či nebezpečných experimentů, a to vše v konfrontaci s banalitou všedního dne (kávové rituály v ústavu). Navíc, autor velmi pregnantně vytváří hravou paralelu s biblickými motivy, a to jak prostřednictvím pojmenování postav (Bohumil, Božidara, Anděla, Adam, Svatava), tak i v nejrůznějších situacích (jak se ukazuje, neposkvrněné početí může mít přímo vědeckou podstatu). Zatímco Jan Frič na Nové scéně směřoval v interpretaci více ke grotesce a šklebivé absurditě, mystice či až komické scif-fi, u Burešové je zavilé experimentátorství a poetická paralela k biblickým příběhům více ukotvena v realitě, a tím děsivěji vyznívá. Zároveň je tu přítomen onen jemný humor, který chvílemi vybublá jakoby mimochodem, mezi řádky. Navíc, v obou případech, je hra upravena pro „místní poměry“. V tomto případě pro brněnské reálie – od Ústavu chemické ekologie umístěného na Veveří, po Lužánky se záplavou povlávajících smrčků a esoterickým cvičenců. Scénografie Tomáše Rusína s pohyblivými světelnými panely vytváří futuristicky odcizené sterilní prostředí, jemuž dodávají na mystice videoprojekce Tomáše Hrůzy (ať konkrétními legendotvornými odkazy, tak i hvězdnou mystikou neprobádaných dálek vesmíru). Výraznou roli hraje i hudba Petra Hromádky, neboť právě operně laděné sbory pracovníků laboratoře ilustrující a glosující prostředí dodávají příběhu potřebnou nadsázku). Výrazovou stránku doplňují kostýmy Zuzany Štefuňkové-Rusínové, která do kontrastu s pracovními bílými plášti dává jak dokonalou módní eleganci (u Božidary Plánovské), tak i bizarní oděvní kreace (různé variace odění vědců či kostýmní bizárv ála antika u předsedy spolku Sisyfos and his girls).

Jak se zdá, ve svých rolích se herci cítí jistě, zdárně balancují na hraně reálného a nadpřirozeného, na okraji nadsázky a aktuální skutečnosti. Z mužského obsazení asi nejvíce utkví v paměti nevelká, ale herecky vděčná kreace Jana Mazáka v roli Řehoře, věřícího vědce a zároveň potírače nesmyslných experimentů ve spolku Sisyfos, a z mého pohledu výrazné tři typy žen, od racionální a suverénní Božidary Plánovské Aleny Antalové, která za dokonalou fasádou ukrývá smutek nenaplněného mateřství, šedá myška Anděla Světlany Janotové, věrně sloužící vědě a svému idolu, doktoru Plánovskému, jejíž milostné ambice se naplňují velmi svérázným způsobem, a do třetice esence novinářského exhibicionismu, kdy se v roli Svatavy blýskne Ivana Vaňková.
Jako celek funguje představení velmi dobře, kumuluje v divákovi množství protichůdných pocitů, baví a zároveň vybízí k zamyšlení, a to nejen nad děsivými možnostmi, které před námi skrývá budoucnost, ale i nad tím, co jsme dlužni minulosti.

www.mdb.cz

29.1.2018 18:01:40 Jana Soprová | rubrika - Recenze