Scéna.cz 

Lída Engelová: Sto růží v bidetu

Kniha vzpomínek Lídy Engelové, jedné z prvních českých režisérek, Sto růží v bidetu potěší několik generací čtenářů. Starší pamětníci si rádi znovu vybaví události, jež sami prožili. Mladším „nepamětníkům“ se odkryjí nové netušené souvislosti. Ctitelé divadla si připomenou řadu zajímavostí z historie za poslední půlstoletí. Sami divadelníci ocení postřehy z prostředí jim tak důvěrně známého. Součástí pozoruhodné knížky, kterou vydává nakladatelství Práh, je více než 100 unikátních divadelních fotografií.

Lída Engelová vzpomíná s noblesou, elegancí a vtipem. A nejsou to jen vzpomínky „o sobě“, ale hlavně „o době“ tak, jak se podepisovala na autorčiných osudech. V dětství prožila kratičký úsek demokracie, pak poúnorovou totalitu, éru pražského jara 68, tíhu normalizace, sametovou revoluci i rozkolísanost dnešních dnů. Toho všeho byla navíc nejenom svědkem, ale velmi často také přímým aktérem. V Národním divadle poznala herecké a režijní velikány té doby, především svou milovanou profesorku Vlastu Fabianovou, ale také Danu Medřickou, Miroslava Macháčka, Rudolfa Hrušínského a řadu dalších. Potom ji potkalo mimořádné štěstí, dlouhodobá stáž v Anglii u slavného režiséra Petera Brooka. Dodnes je Lída Engelová jediným českým divadelníkem, který měl možnost Brooka a metody jeho práce poznat tak zblízka. Po návratu z Anglie nastoupila dráhu profesionální režisérky, nejprve v Divadle J. K. Tyla v Plzni, potom v tehdejším Státním divadle v Ostravě. V Praze působila v Městských divadlech pražských a zejména ve Viole. Jako režisérka hostovala na řadě mimopražských i zahraničních scén, např. v Rusku a v Anglii.

Ukázka z kapitoly Škodolibá čarodějka z West Endu: Jednu z prvních lekcí britské šetrnosti jsem dostala hned s dvojitým poučením. V sedmdesátých letech minulého století Británie ještě neměla desetinnou soustavu. Libra se dělila na 24 šilinků, šilink na 12 pencí. Při kurzu 60 korun československých obnášela tedy jedna pence 20 haléřů. Na eskalátoru v metru mi jednou jednopencová mince vypadla. Co vypadla! Ona se vesele kutálela přede mnou. Dojeli jsme k zubům, ve kterých eskalátorové schody mizí. Moje pence na nich skákala jako na trampolíně. Gentleman za mnou se nabídl, že ji chytí. Po několikaminutovém souboji špičky gentlemanova deštníku a rozdováděné pence jsem se trochu lekla množství ostatních cestujících, kteří nás obklopili. Nedalo se poznat, jestli fandí gentlemanovu deštníku nebo mé penci. Už jsem to chtěla vzdát, když tu dav obdivně vydechl: „Oh!“(čti ou!) a rozestoupil se. Gentleman mi chycenou minci podal, jakoby to byla desetilibrovka a pravil: „I jedna pence jsou přece peníze, viďte, slečno?“