zvláštní poděkování
Volný.cz

Inscenace Teror v Brně – vinen nebo nevinen?

Jan Grundman (Lars Koch - Teror)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

„Teror je označení pro politiku násilí a politické represe s cílem potlačení politické opozice. Pojem se poprvé objevil během velké francouzské revoluce za vlády jakobínů jako jakobínský teror. Novodobé případy zahrnují bílý a rudý teror.“ Takovýto výklad se vám objeví v prohlížeči po zadání příkazu „define:teror“.
V současné době se tento pojem řadí mezi často skloňovaná slova. Zlomovým okamžikem bylo 11. září 2001, kdy teroristi použili letadla s civilisty na palubě jako zbraně. V průběhu dějin se stáváme svědky četných teroristických útoků, které v poslední době eskalují. Všechny akce teroristů mají jediný cíl – vyvolat paniku a strach. Ten se postupně začíná zakořeňovat v našich myslích jako další, sedmý smysl. Vedle běžných obav o své blízké, obav ze zkoušek všeho druhu, z výsledků lékařských zákroků i mnoha dalších životních situací, se nám tak do podvědomí vkrádá další rozměr iracionálního strachu…

Je přípustné obětovat plné letadlo lidí (celkem 164 pasažérů), když víte, že tím zachráníte 70 000 životů? Tuto základní otázku klade německý dramatik Ferdinand von Schirach divákům ve svém modelovém dramatu TEROR. Inscenaci hry uvedlo v české premiéře Národní divadlo Brno v režii Martina Glasera.
Dramatik Ferdinand von Schirach divákům dávkuje přiměřené argumenty a nabízí úhly pohledu všech zúčastněných až exaktně přesně. Proti tvrzení každého z nich nelze mít námitek, každý má svou pravdu. Přesto se na konci každého zasedání soudu musí dojít k rozsudku – vinen nebo nevinen. Neexistuje nic mezi tím.
Tento zvláštní typ hry hned na počátku vzbuzuje množství otázek pro inscenátory. Jedná se o skutečné divadelní představení nebo o reality show ze soudní síně? Nakolik má režisér uplatňovat režijní prvky, nápady? Má herec využívat veškerých hereckých prostředků? Vždyť postavy jsou striktně dané – Soudce, Státní zástupkyně, Zapisovatelka, Obžalovaný, Obhájce, Svědek, Svědkyně a Porota - diváci. Není to jednoduché. Nicméně, přece jen se jedná o divadelní inscenaci, kde je ovšem využití běžných scénických prostředků omezeno. Ať již ve scénografii (soudní síň vyžaduje pouze židli a stolky pro dané funkce, a prostor pro vypovídání před soudcem…), nelze použít scénickou hudbu. Nicméně pro dramatický efekt lze pracovat se světlem, a ke slovu přichází kostýmy a hlavně světelný design.

Scénograf Pavel Borák nabídl ve scénografii strohý nábytek - židle a stoly z kovových trubek, pravděpodobně záměr odhalení postav do posledního detailu. Můžeme sledovat, jak kdo sedí, v jaké poloze má nohy, ruce. Horizont scény tvoří tři harmonikově poskládané stěny v kruhovém tvaru, základem je hnědá barva, která není jednolitá, ale nabízí různé „fleky“. Divák potřebuje udržovat pozornost zkoumáním jejich tvarů. Tato symbolika jasně komunikuje se záměrem postavit diváka před soukolí – života, osudu, soudní moci, státu, zákonitostí přírody, Boha, svědomí každého jednotlivce… Záleží na každém z nás, jakou veličinu si dosadíme do rovnice za neznámou X. Na režiséra Martina Glasera byla v tomto ohledu kladena větší zodpovědnost než obvykle. Musel najít správný klíč k interpretaci postav ze soudní síně, najít takový výklad textu, aby to působilo autenticky, a je třeba upozornit, že každý v soudní síni má svou pravdu. Byť Glaser patří k ostříleným režisérům, který má na kontě množství titulů různých žánrů, tento druh dramatiky byl pro něj nový. Jakési objevování sedmého světadílu.
Podobně na tom ovšem byli i herci. Ovládnout mimiku, gestikulaci, barvu a intenzitu hlasu, to určitě nebylo nic jednoduchého pro každého protagonistu, ani při hledání správné intenzity projevu na zkouškách. Zdeněk Dvořák v roli Předsedy senátu patří k bardům v souboru činohry, a věřím, že přes letité zkušenosti s rozličnými charaktery postav, které kdy ztvárnil, byla toto pro něj nová zkušenost. Představuje sudího, který dokáže být nad věcí, k členům poroty přistupuje vstřícně ve výkladu soudních a zákonných pravidel, dokáže si zjednat klid v soudní síni, ustát mnohé napětí v tomto neobvyklém případu.
Státní zástupkyně Evy Novotné dávkuje fakta o případu a rozklad principů práva a ústavy, otázky kolem hodnoty lidského života smírně. Nedá se říct, že chladně, ani temperamentně či s despektem, ale tato rovina se v podstatě nabízí jako první. Její vystupování lze přirovnat k chování šelmy, která číhá v argumentech a čeká na svou kořist. Dokáže nastavit svou moc a hlavně zodpovědnost ze strany státu.
Inteligentní, vyrovnaný, s bohatou škálou mimického rejstříku, smířlivě sledující argumenty státní zástupkyně i výpovědi svědků – takový je obžalovaný Lars Koch v podání Jana Grundmana. Pokud jej divák sleduje i ve chvílích, kdy stojí mimo hlavní pozornost, tedy v momentech, kdy např. mluví svědkyně Maiserová, neuvidí strnule či nezúčastněně sedícího obžalovaného, ale přemýšlivého člověka, který pečlivě váží argumenty druhých.
Obhájce Martina Siničáka představuje frajera, který si je jist vítězstvím, který neuvažuje a nezvažuje dopad porušení ústavních principů, ale staví je do protikladu s morálkou a etikou. Představuje odsouzení svého mandanta za vítězství teroristů.
Svědek Lauterbach Dušana Hřebíčka zastupuje jakousi odbornou veřejnost, nadřízeného vojáka. Jeho argumentace je strohá, daná vojenským řádem.
Protikladem je svědkyně Maiserová Kláry Apolenářové, která zastupuje civilisty. Její výpověď je emočně vypjatá. Odhaluje lidskou stránku všech obětí, mezi nimiž jsou studenti, děti, rodiče, manželé, dcery… Tedy nejsou to jen neznámé subjekty v počtu 164. Výkon herečky je obdivuhodný, protože výstup její postavy má v podstatě největší vliv na vynesení rozsudku.
Je zajímavé sledovat i Zapisovatelku Ludmily Havelkové, byť se jedná o němou roli. Je velmi vidět, že do notebooku nezapisuje, byť se snaží předvádět postřehové psaní, tak např. klade pravou ruku přes levou, pravděpodobně mačká klávesu ESC, nepoužívá palce pro psaní mezer. To jsou právě nevěrohodné okamžiky, byť chápu, že její role není jistě o psaní všemi deseti.

V každém případě hra Teror představuje jistý fenomén, zejména v tom, že nutí k zamyšlení nad všemi dopady omezení svobody, násilnému prosazování cílů… Všichni diváci se ocitají v pozici sudích, a je dobré si uvědomit, že mezi oběťmi nejrůznějších násilných činů můžeme mít sourozence, rodiče, dítě… tedy skutečné živé bytosti. Křesťané odpouštějí, aby si uchránili vlastní duši, protože neodpuštění, proklínání, odsuzování s sebou nese další negace. Odpustit, ale neznamená souhlasit. Je tedy Koch Lars vinen nebo nevinen, když zabil 164 lidí, aby zachránil dalších 70 000? Nakolik nese každý z nás vinu na běhu tohoto světa? Nakolik dokážeme odpustit svým blízkým? To jsou otázky, nad kterými nás tato hra nutí přemýšlet. Nepřipusťme si, aby nám do hlavy vnikl osobní teror.

www.ndbrno.cz

23.10.2017 19:10:52 Josef Meszáros | rubrika - Recenze