zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Marek Němec: Po pěkných textech se mi stýská…

Herec a režisér Marek Němec

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Za loňskou sezónu stihl tři režie, na rok ho trochu zastavil „seroš“, jak herec a režisér Marek Němec slangově označuje seriál. Jeho postava MUDr. Davida Hofbauera z Modrého kódu je divácky přitažlivá a zajímavá, ale jsou fanoušci, kteří raději dají přednost jeho divadelním rolím. Kromě Divadla v Dlouhé a Činoherního studia Ústí nad Labem se s ním můžete setkat hlavně v Divadle v Celetné. Se spolkem Kašpar spolupracuje už patnáct let. S Kašparem ho zastihnete i o prázdninách. Tituly Mikulášovy prázdniny a Richard III. jsou nasazeny v rámci letního hraní Kašparu. Povídali jsme si nejen o seriálu, ale hlavně o divadle, o hranicích mezi herectvím a režií, pedagogické zkušenosti a taky o tom, jak dělit čas mezi profesi a rodinu.

  • Sedíme v Café Kašpar a pan Dub, dobrá duše za barem, nadhodil, zda bys nechtěl kandidovat na poslance…
    Vznešené slovo…
  • Jak to má podle tebe divadlo s politikou. Je divadlo politika nebo není?
    Všechno, co se odosobňuje, a kde přestanou platit nějaké lidské rozměry, a začnou se používat pojmy typu: „Takto je to teď nastavené… To je předepsané zákonem…“, k politice v tom špatném slova smyslu směřuje. Podobná hantýrka může začít třeba ve vrátnici, kde ti znemožní vstup, protože to software neumožňuje… Jakmile z toho zmizí člověk, tak se z toho stane politikum.
  • Doufejme, že v divadle člověk hned tak nezmizí…V poslední době se zdá, že se věnuješ více režii než hraní. V loňské sezóně jsi režíroval hned tři inscenace – v Celetné Opilé Ivana Vyrypajeva, ve Švandově divadle Brechtova Baala a v plzeňském Divadle J.K.Tyla Howie a Rookie Lee Marka O´Rowa. Kdy ses začal ubírat režijním směrem, kdy nastal první impuls?
    Bylo to nacvrnknuté už na DAMU, kde mě to začalo zajímat. I pedagogové mě pobízeli, abych chodil na hodiny režijní propedeutiky… Býval bych chodil rád, ale bylo to souběžně s hodinami herectví. Nakonec jsem na propedeutiku chodil půl semestru, když už jsem měl herectví za sebou. Usoudil jsem, že podávat si přihlášku na režii a být ve škole dalších pět let, už není nic pro mě.
  • Kolegové Daniel Špinar nebo Petr Mikeska se touto cestou vydali…
    Dan byl se mnou v hereckém ročníku, pak šel na režii. Mé spouštěče nepramenily z nějakého filosofického rámce, nebo režie jako systému, kde si můžeš vytvořit nějaký svět, jehož je herec součástí. Jako student bych zjišťoval, kde je jeho místo, jaká je jeho intenzita v daném tvaru. Já to ale měl vždycky spojené s lidmi skrze herectví, k režii jsem vždycky docházel zevnitř. Poprvé jsem už na škole dělal v divadle Metro se studenty konzervatoře (Matouš Ruml, Štěpán Benoni, Veronika Kubařová – pozn. red.).
  • První režii na profesionálním jevišti jsi uskutečnil v Činoherním studiu Ústí…
    … to se psal rok 2010. Měl jsem jasný nápad udělat Utrpení mladého Werthera s Janem Jankovským. Moc mě bavilo to dramatizovat, pak si to stvořit na jevišti. Krásně to fungovalo, a stala se z toho skutečně naše srdcovka. Další úvahy směřovaly k tomu, jak co nejrychleji přepadnout Jakuba Špalka (principál Divadelního spolku Kašpar – pozn. red.) a poprosit ho, aby mě nenechal režírovat v Celetné. Vím, že jsou jen dvě místa na světě, kde jsem to mohl udělat - v Ostravě na Kašparově ostravském týdnu, kdy má klid, a pak na Kašperku, kde má úplný klid. Povedlo se.
  • Za dva roky na to jsi dostal nabídku učit herectví na DAMU. Jak to dopadlo?
    Dovedl jsem jeden ročník k absolventským představením do Disku, a dál jsem už nemohl pokračovat. Mám děti, a ty potřebují tátu. Práce je hodně, a tak chci využít zbylý čas k tomu, abych byl s nimi. Přišlo mi absurdní být se studenty, když jsou to už dospěláci. A tak jsem to ukončil. Ale s jedním studentem spolupracuji jako konzultant na jeho závěrečné práci, a dokonce spolu hrajeme v Klubu rváčů v Činoherním studiu, kde si vzájemně dáváme do těla. S jinou bývalou studentkou Evou Hacurovou hrajeme v Divadle v Dlouhé. Tak se to hezky propojuje.
  • Jak tuhle etapu své pedagogické činnosti s odstupem hodnotíš?
    Byla to pro mě velká výzva. Pamatoval jsem si, co mě na škole bavilo, a co mě naopak štvalo. Snažil jsem se tedy u studentů posilovat jen to dobré, nebo alespoň nedělat to druhé. Bylo to takové hození do vody, šel jsem rovnou před studenty. Nejsem vystudovaný pedagog, nabízel jsem své nadšení, energii, chuť, intuici a nějaké své zkušenosti. Myslím, že takové životní lekce jsou nade vše.
  • Jak tě tak poslouchám, zdá se, že nadšení pro divadlo se tě drží ve všech směrech?
    Jasně, i když ke konci sezóny jsem hodně unavený. Páchám takový seroš (seriál Modrý kód – pozn. red.) a jsem z divadla vyřazený na celý rok. Nemohu zkoušet nové věci, ani jako režisér, ani jako herec. Po pěkných textech se mi stýská.
  • Zmínil jsi seriál, už tě nějak válcuje, pokud jde o popularitu? Zastavují tě lidé na ulici?
    Válcuje mě jen v tom, že mi ubírá energii. Snažím se pracovat intenzivně, co to jen jde. Mám tam pěknou roli a dá se s tím pracovat (MUDr. David Hofbauer – pozn. red.). To je dobrá figura, trochu autista, má bipolární poruchu. To je super, nebudu muset být „happy“. Někdy je ale natáčení dost humorné. Do denního seriálu jsem šel s tím, že mě zaujalo, jak se vymezuje oproti běžným seriálům, které zaplňují podvečer nebo jsou v jednom rámci.
  • Přiznám se, že jsem z pracovních důvodů zhlédl jeden díl, zaujal mě a tak jsem jeden víkend dal celou sérii. Bere mě hlavně vyváženost dějové linky hlavních postav s epizodami jednotlivých dílů, i když někdy je tam až moc krve…
    Když ji vidíš naživo na place, tak ti to nepřijde. Ale jak to projde kamerou, je to o něčem jiném. Při natáčení je výborná atmosféra, ale valíme, jak to jde. Jinak jsou všichni v pohodě. Pro mě je to takové objevování nějakého dalšího světa. Děkuju za to a jsem rád, že to lidi baví.
  • Říkal jsi, že tě seriál trochu časově omezil. Čeká tě nějaká divadelní premiéra v nové sezóně?
    V říjnu dotočíme první sérii Modrého kódu, bude pauza, a mě čeká česká premiéra Život podle Jonesových Willa Eno v Divadle Ungelt, což je poctivé herecké divadlo, jaké mám rád. Obsazení: Vanda Hybnerová, Lucie Štěpánková, Miroslav Táborský a Ladislav Hampl. Je to takové americké léto.
    Necpal bych se do režie, kdybych měl pocit, že to herce se mnou nebaví. Když potom vidím, že to funguje, že jsem schopen jim i něco dát, je to radost. Tím dostávám takový vnitřní mandát se do režie pouštět.
  • Až takto to vnímáš?
    Režírovat z pozice nějaké moci nebo zaměstnavatele je podle mého kravina. Divadelní svět u nás spěje ke crossover projektům. Lidi se domluví, vytvoří inscenaci, a zase jdou dál. To neznamená, že by souborové divadlo nemělo dnes šanci na existenci. I když tím, že máme možnost nasávat jinde, je trochu umrtvené. Ale má tu být, zaručuje kvalitu, kterou nedostaneš z letmých setkání. Když soubor pracuje společně delší dobu, má to velkou váhu.
  • Máš zajímavé vize, někde jsem četl, že podle tvého projektu stojí dům u Františkových lázní. Nelákalo by tě projektovat budovu divadla a pak ji naplnit režijním a hereckým duchem?
    Trochu s tím provokuji. Říkám, že bych si něco takového zkusil, myslím tím divadlo po umělecké stránce. Ale mám děti, a nechci nic prošvihnout (syn Matěj, dcera Rosálie – pozn. red.) Chci být s rodinou, a do toho se ve mně mele chuť po divadle, těžko se to spojuje. Nejde naplno se ponořit do práce a zároveň žít rodinný život. Takový ten rychlík, kdy dítě vidíš v úterý a v dubnu, je na nic.
  • Každý ti potvrdí, že se nic nedá vrátit, děti rostou a dětství uteče…
    Také jsem to prožil, můj táta byl na vojně, pak jsem prý brečel, když si mě chtěl po vojně pochovat. Toto nechci v žádném případě prokaučovat. Vím, že když budu skládat účty sám před sebou, jak jsem prožil život, toto by byl větší hřích, než když řeknu, že jsem neměl své divadlo.
  • Naštěstí máš dostatek divadel, která ti nabízejí spolupráci. Třeba divadelní spolek Kašpar, se kterým už spolupracuješ patnáct let.
    To je neuvěřitelné. Připadám si tu neustále jako elév, novic…, a ono už je to tak dlouho. Začínal jsem tady ještě v době studií, v roce 2002. Patnáct let, to je brutální. Ale nedá se říct, že bych byl patnáct let jenom tady. Jsem takový fluktuant, měl jsem mezitím angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, a hrál jsem a hraju v Divadlo v Dlouhé.
  • Máš štěstí na inscenace, že se hrají dlouho?
    Asi ano, i když v Činoherním studiu jsem zažil inscenace, které se dlouho nehrály… Ale takový Klub rváčů hrajeme už devět let. V Dlouhé jsou to tři roky Tři mušketýři a Mnoho povyku pro nic. V Celetné hrajeme Richarda III., sice s přestávkami, ale taky spoustu let.
  • Za těch let sis vyzkoušel na jevišti všechno možné …
    Mám pocit, že v tomto odvětví už mohu klidně umřít. Samozřejmě, umřít nechci, ale v herectví bych mohl říct Sbohem, bylo to skvělé… Rozhlas mám rád, zkusil jsem si seriál, filmy, i dabing, ale ten není pro mě. Hrál jsem, režíroval…
  • A už ti v divadle schází jen scénografie, když máš tu stavební průmyslovku…
    Scénografie je nedílnou součástí mého režijního působení. Scénu si vymýšlím sám, ale pak potřebuji scénografa, který mi to zrealizuje. Mám štěstí na lidi, kteří mě do toho nechají vstupovat. Řeší to po technické stránce, a dokážou to obohatit. Práce s prostorem mě velmi baví, tam si realizuji své architektonické přistřižené tužby.
  • Je pro tebe jednodušší tvořit postavu pro herce jako režisér, nebo sám hrát ….
    Pro mě je jednodušší vést herce. Chci postavy z herců vytáhnout, inscenaci dělám s herci. Někomu mohou mé metody připadat invazivní, ale spíš jde o nepochopení. S tím jsem se také setkal. To je asi normální. Nejhorší je lhostejnost typu „to je dobrý…“ Buď jsou herci nadšení, nebo je to nebaví. Tady v Kašparu je to na dobré slovo, tady není žádné angažmá, takže to nadšení musí být.
  • Jsi na herce jako režisér náročný?
    Určitě jsem maximalista. To, co chci od sebe jako herce na jevišti, vyžaduji i jako režisér, jinak by nevznikla inscenace. Když herci nedělají svou práci, tak na ně někdy vlítnu, a pak mě to štve. Přijď na Terminus, je to skvělý text.
  • Tvoje partnerka Johana Součková je dramaturgyně. Objevuje ti texty?
    Například hru Howie a Rookie Lee našla ona. Pobídla mě, že to musím udělat a pak nastoupila na mateřskou dovolenou. My jsme takové chodící divadlo. Ještě děti zapojit, a je to hotové.
  • Když má režisér někoho, kdo mu vybírá texty, je to fajn.
    To je skutečně skvělé. Johana má na hry výborný čuch. Třeba i Terminus Mark O´Rowa, to je vlastně podobný příběh. Řekla, abych si to přečetl, že je to skvělé. Musel jsem jí dát za pravdu, má všechno, co má mít dobrá hra. Tím jsem tomu textu dal zelenou.
  • Je nějaká hra, kterou jsi přinesl, ona ji zamítla, a tys ji přesto pak režíroval?
    Nebylo to tak, že bych si něco prosadil. Spíš o některých textech pochybuje, a to je v pořádku. Byl bych rád, kdybychom časem spolu mohli pracovat, i když vím, že mi do toho bude moc mluvit. Se mnou to není jednoduché. Muž má být sice ta hlava, pragma, ale já mám myslím hodně rozvinutou animu, tu ženskou stránku. Takže, v tom mám těžký život.
  • Dokud máš práci, která tě baví, tak ten život tak těžký není... Jaká bude letní tečka na závěr?
    Bzzzzzz… Prázdniny, Hosana, Hosana, Hosana.

  • Oficiální webové stránky Marka Němce zde

    21.8.2017 12:08:51 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory