Scéna.cz 

Hamlet naší doby

Jedinečnost Shakespearových her je v tom, že podobně jako herci, na něž odkazuje, mohou sloužit jako obraz doby současné. Jaká je tedy naše doba z pohledu režiséra Michala Vajdičky a osmi herců, kteří společně vyprávějí příběh Hamleta na Letních shakespearovských slavnostech? Mnohému divákovi jistě nebude po chuti – protože tak se přece Hamlet nehraje… a nebyl tam ten slavný monolog, nebyli tam hrobníci, a ani velkolepý souboj na konci… Ale ono to tam všechno bylo. Jen stačilo méně slov. Zkratky a nedoslovené myšlenky jsou znamením naší doby.

Text v překladu Martina Hilského je osekán na dřeň, jako by už všechno bylo řečeno, a zbývalo jen ticho – dávno předtím, než je předepsal Shakespeare. Protože čas je nemilosrdný, a nezáleží mu na tom, co právě prožíváme, nakolik je konkrétní okamžik pro nás důležitý, roztoužený, dojemný či tragický. Vajdičkova inscenace to akcentovala i – až rituálními – gesty, kdy při zaznění úderů zvonů z nedaleké katedrály všichni na chvíli strnou, a zírají na hodinky. Protože i my diváci, jakkoli zabráni do děje, tak instinktivně činíme. Snad, abychom si podvědomě potvrdili ubíhání času.
Změna prostředí Letním shakespearovským slavnostem prospěla, uzavřený prostor Nejvyššího purkrabství měl sice romantický šmrnc, ale Královská zahrada nabízí příjemnou změnu, plnou udržované zeleně a vůní. Příjemné prostředí k promenádě. Zvlášť, když se podaří hezký večer. Vajdičkova úprava textu je navíc k divákům vstřícná délkou, metro stihnou bez problémů… Zdá se to banální, ale právě tyto věci jsou pro „letní“ diváky hodně důležité. Pro divadlo bylo nutné v zahradě postavit speciální scénu, vhodnou i na koncerty, a ozvučit ji tak, aby hluk nedaleké silnice nepřehlušoval herce. A tak, překvapivě, není rušivý hluk ze silnice nijak zvlášť patrný.

Scéna Pavola Andraška je sestavena z několika řad sloupoví s lampami v horní části sloupů, jinak není na scéně nic dalšího. Průhledy mezi sloupy umožňují vidět, že postavy, které nemají v situaci co dělat, alespoň z dálky pozorují, co se děje, a ani se nesnaží schovávat. Jen jeden se o to pokusil, a zaplatil to životem (smrt Polonia je v tomto případě dílem Hamletova záchvatu). Prostor evokuje pocit, že v zámku neexistuje žádné soukromí, člověk je stále pod dozorem ostatních, stále špiclován. Není komu věřit. Hamlet si postupně odškrtává lidi, kterým kdysi mohl důvěřovat. Všichni se dali do služeb mocného, někteří se nechali zmást jeho vlídnou praktičností, jiní jsou schopni za peníze udělat cokoli. To až v poslední scéně ukáže Claudius naplno svou pravou tvář bezohledného gaunera. Jedinou rekvizitou, a jedinou zbraní zároveň, je barevná pistole, smrtící vykonavatelka nelítostných, ale i náhodných vražd. Kromě zbraně, hodinek a mobilů především současné kostýmy Kataríny Hollé napovídají, že se to děje teď a tady.

I když základní situace hry zůstávají zřetelné, ze strany tvůrců jde o jakési pohrávání si se Shakespearem a jeho textem. K výraznému posunu došlo jak redukcí, tak prolnutím některých postav, ale i celkovým výkladem. Skromný počet herců, kteří se na scéně objevují, není ničím svévolným. Naopak, propojení má logiku a některá komická či mrazivá překvapení. Kromě pětice protagonistů – Hamleta Jaroslava Plesla, Horatia Petra Vrška, Gertrudy Lenky Vlasákové, Claudia Hynka Čermáka a Ofélie Veroniky Mackové (alt. Veronika Kubařová) zastanou další tři herci několik postav. Přitom i tato kumulace nejenže má svou logiku, ale i vtip – ať už jde o Herce Pavla Šimčíka, který je zároveň knězem a dvorským pánem, Rosencranze Vladimíra Polívky, kterého si stále pletou nepřítomným Guildensternem, a který se – předtím odsouzen Hamletem na smrt přepsáním dopisu pro anglického krále - nakonec zjeví Hamletovi jako hrobník, či spíše „memento mori“. A Ladislav Hampl se z únavně upovídaného tajného rady Polonia promění v jeho syna Laerta. Takto rozestavěné postavy dokážou výmluvně (ať již slovy či akcí) sdělit vše důležité, a dovést děj ke smutnému „masakróznímu“ konci. Nad textem se vznáší více tajemství, ale tím největším, které nám postupně dochází, je funkce Horatia. On, věrný druh Hamletův, který byl vždy ve hře jen jako nezúčastněný svědek, se ukáže být Hamletovým alter egem. Na počátku mu prostřednictvím nahrávky v mobilu zprostředkuje krutou pravdu o zavraždění otce, a po celou dobu je korektorem Hamletových činů. S nikým jiným nekomunikuje – a je všem ostatním neviditelný. Jen Ofélie jej na okamžik spatří ve chvíli, kdy už je její mysl rozložena a smrt je blízko. Definitivně se podstata Horatiova odhalí v konfrontaci s matkou v její ložnici. Hamletovo alter ego, druhá část jeho rozdvojené osobnosti, tu najednou promlouvá slovy mrtvého otce. A nakonec je to právě on, kdo zastřelí na konci Claudia, který předtím zabil Laerta a smrtelně zranil Hamleta. Ale bylo to skutečně tak? Vždyť je nakonec zastřelen Horatiem zezadu. Takže zde zůstává viset otazník, kdo vlastně vraždil?

Všechny charaktery jsou do detailů promyšlené, a byť se může zdát něco z toho náhodné, nebo nedomyšlené, vzápětí se přesvědčíme, že všechno přesně zapadá do logiky (či nelogiky) příběhu. Vše je na svém místě. Jemné narážky ať už v dialozích, tak situacích připomínají nejen různé aktuální politicky a společensky sporné záležitosti, ale zároveň velice přesně ukazují postupný rozpad jednotlivých charakterů. To se netýká jen Hamleta, ale i ostatních. To divné šílenství, které pohlcuje svět, takže zdánlivě mírní a rozumní lidé dokážou bez varování způsobit masakr, to je dnes součástí naší existence. Iracionalita, kontaminující realitu. Záhady bolavých duší, které balancují na hraně normality a šílenství.
Zároveň je tu ale také komentář ke společnosti, jejím proměnám, kdy přestávají platit jakákoli pravidla. Průměrní snaživci, podlézavci, špiclové a slouhové se dostávají do sedla. Ať už je to Claudiu Hynka Čermáka, jehož image solidního rozumného chlapíka se v okamžiku změní v chladnokrevného zabijáka, či hloupý afektovaný panák Rosencranz Vladimíra Polívky, z něhož se v mžiku stává bodyguardem, ochotným na příkaz Claudia zlikvidovat Hamleta. A Polonius Ladislava Hampla – to je charakterový odpad a manipulátor. Stejně jako manipuluje svou dcerou Ofélií, vzápětí s gustem manipuluje i diváky, když je vyžene z první řady, aby měla královská rodina kde sedět při vystoupení Herce. A zástupce hereckého stavu – v umolousaném historickém kostýmu je to podivná existence, pohrdaný klaun, esence šmíry, patosu a sebedojímavosti, a zároveň symbol hereckého stylu, který je dnes pasé. I tady můžeme hledat drobný komentář doby – jeho způsob hraní stojí v přímém kontrastu k přirozenému hereckého minimalismu protagonistů.

Vzhledem ke komornímu obsazení nikdo v inscenaci není zbytečný. Každý z herců přesně zná funkci své postavy ve hře. Jaroslav Plesl v roli Hamleta je přirozený, hravý a sympatický, aby vzápětí odhalil ambivalentní stránku své osobnosti, když začne zuřit a bez rozmyslu ohrožovat své okolí. Odlidštěnou podobu racionality propůjčuje Horatiovi Petr Vršek – je na něm od počátku něco divného, ale co to vlastně je, odhalujeme teprve postupně. O Hynku Čermákovi jako Claudiovi už byla řeč, image něžného gaunera zvládá perfektně, a nabídne divákovi chvíle, kdy je sympatičtější než nevyzpytatelný Hamlet. Lenka Vlasáková jako Gertruda má v sobě královskou eleganci, ale dává nahlédnout i do duše postavy, ve které se mísí smutek a nejistota, snaha najít záchytný bod v životě, ale také něha a mateřské porozumění. Tato Gertruda není otrávena omylem, ale dobrovolně odchází ze života, když zjistí, jak se mýlila… Ofélie, kterou v mém představení hrála konzervatoristka Veronika Macková, je půvabná a přirozená. Svou proměnu od normální sympatické holky v žalem zničenou trosku zvládá s uvěřitelností. Takže je zkušenějším hercům dobrou partnerkou.

Nový Hamlet ukazuje překvapivou proměnlivost této hry, která ve Vajdičkově úpravě a režii hovoří jasně k současnosti, a pojmenovává její podivnou neurotičnost a potenciální nebezpečnost. A když úvodní slova očekávaného kultovního monologu Být nebo nebýt… zazní z úst mluvky Polonia, a Hamlet jen doplní ironicky a hořce – To je otázka … není už vlastně co dodávat. Protože taková je naše doba. Herci se tedy znovu stali zrcadlem doby, je třeba jen jim dobře naslouchat.

www.shakespeare.cz