Scéna.cz 

Vilém Dubnička: Dát divákům čichnout divadla, kterému budou rozumět

Divadelní léto pod plzeňským nebem, to je festival, který slaví už 10. výročí. U jeho zrodu stál herec a režisér Vilém Dubnička. Po deseti letech má stále energii a dostatek nápadů, jak oživit Plzeň v období léta. Zajímalo mě, jak festival vznikl, jak funguje a co se připravuje na letošek.

Vy jste před lety vystudoval herectví a získal angažmá v Divadle J. K.Tyla. Na volnou nohu jste odtud odešel v roce 2009. Od té doby se kromě herectví věnujete režii, moderování, produkci. A jste uměleckým ředitelem Divadelního léta pod plzeňským nebem. Zajímalo by mě, jak festival vznikl. Dočetla jsem se, že u jeho zrodu stála hra Akvabely Davida Drábka. Právě tu letos uvádíte v nové inscenaci. Jak to tedy bylo?
Po deseti letech, co jsem praktikoval herectví v plzeňském divadle, mě začalo lákat podívat se na to z druhé strany. Režii jsem si poprvé vyzkoušel na plzeňské neprofesionální scéně v divadle Dialog, kde se sdružuje spousta souborů. Začal jsem pracovat s neprofesionálními herci. Kdybych tam zjistil, že mě to nebaví, nebo mi to krutě nejde, asi bych se pokorně vrátil na jeviště a byl bych spokojený. Ale to se nestalo, a já měl chuť udělat nějakou profesionální režii na profesionální scéně. A tak vznikla inscenace hry Akvabely Davida Drábka, která mi tenkrát učarovala, protože vypovídala nějakým způsobem o mně a mých třech kamarádech, kteří byli tehdejšími třemi představiteli „Drábka“, protože on v té hře má svá tři schizofrenní alter-ega. Tentokrát to byl jakýsi truc podnik, snaha dokázat, že jsem režisér, a že ta naše generace něco umí. Podařilo se nám tehdy oživit Klub Divadla J.K.Tyla, který byl tou dobou naprosto mrtvý. Nabalili jsme na to spoustu diváků, ta inscenace byla dlouho vyprodaná, úspěšná, až kultovní. Dodnes si to dost lidí pamatuje. A kromě toho jsem na sebe nabalil tým lidí, kteří mi začali věřit. Uvěřili mi jako režisérovi a taky jako idealistovi, který - když si vezme něco do hlavy - je schopen to dotáhnout. Tak se stalo, že Akvabely stály u zrodu toho dalšího, co se potom stalo…

To znamená festivalu?
Protože mi nebylo umožněno stát se profesionálním režisérem, v Divadle J.K.Tyla, což jsem chtěl, musel jsem si založit festival, abych mohl někde režírovat (smích). Bylo to samozřejmě trochu složitější, sešlo se několik věcí najednou. Asi v roce 2000 jsem hrál na Pražském hradě na Letních shakespearovských slavnostech v inscenaci Marné lásky snaha, a to mj. s panem Přeučilem. A já jsem dostal nápad, že udělám v Plzni Letní divadelní scénu, uvedu tam hru Don Juan, kterého bude hrát Viktor Limr a celé se to uskuteční v proluce v Křižíkových sadech. Když jsem tohle ženě řekl, smála se mi, protože takových nápadů a keců mají chlapi spoustu. A smála se i tomu, že do té doby jsem Dona Juana nikdy nečetl. Můj nápad - Viktor Limr - taky nebyl typickým představitelem Dona Juana, a nic podobného se v Plzni do té doby nedělo. Tenhle nápad se narodil v Maďarsku, v Budapešti, kde jsme byli na dovolené, já pak přijel a nadšeně jsme to vylíčil kamarádům, kteří hráli předtím v Akvabelách. A oni to řekli doma. A vzhledem k tomu, že Zdeněk Rohlíček má doma pana Přeučila, který je jeho nevlastní tatínek, tak do mě následně začal pan Přeučil šťourat: Dubňo, to musíte udělat! Já na to, že mi v tom bude muset hrát, on to slíbil, a tak se pan Přeučil stal takovým duchovním otcem festivalu, protože mě k tomu doslova nakopl. Já jsem ho obsadil do role otce Dona Juana, rozjelo se to. Nabalovali se další a další lidé, kteří nám pomáhali, a tak se stalo, že z ničeho nic na zelené louce bez jakéhokoli ukotvení v nějaké instituci vznikl festival. Ten název Divadelní léto pod plzeňským nebem je poměrně složitý,, ale chtěli jsme, aby to dávalo co nejširší informaci. Protože to nikdo neznal, potřebovali jsme vyjádřit, že to nejsou hosté ze Shakespearovských slavnosti, kteří přijeli do Plzně na jedno představení, že to není ani soubor Divadla J.K.Tyla, ani spolek amatérů, a že to je v létě.

Usuzuji, že tenhle nápad, který vypadal z počátku bláznivě, vyšel…
Ta premiéra Dona Juana byla absolutní Woodstock, lidi si nosili vlastní židličky, sedali si na trávu. Zkrátka, obrovský úspěch. Přesto, že se nám v Plzni smáli, že nejsou lidi zvyklí platit divadlo venku, dokázali jsme to zvrátit. V té době skomíral v Plzni jakýsi open-air festival, podporovaný městem, a v Plzni v létě vůbec nebylo co dělat. A tak se dá říct, že jsme se výborně trefili do doby – i když byla tehdy finanční krize a naše myšlenka udělat nový festival se zdála bláznivá, vyšlo to.

To se opravdu zdá až neuvěřitelné.
Měli jsme štěstí nadšeného začátečníka, a ten první ročník dal najevo, že to lidi chtějí. My jsme od začátku deklarovali, že je to plzeňský festival, nikdo si na něj nedělá nárok, akorát že to musíme nějakým způsobem tlačit dál. A tak jsme začali přemýšlet, co bude dál, a zrodila se myšlenka, že se ta místa hraní budou měnit. Tím jsme sami sobě hodili další klacek pod nohy, ale pro diváky to bylo strašně atraktivní. Ta proluka v Křižíkových sadech je ideální prostor pro divadlo, tam bychom klidně mohli hrát každý rok a bylo by to fajn.

Ale vám to nedalo…a přišli jste s něčím novým?
Druhý rok jsme druhý rok vymysleli Revizora, a ten nás jasně táhnul před radnici. Protože je to o městské správě, a nás lákalo zahrát to před radnicí, a ono to šlo. Radnice řekla, proč ne… aby se mohlo hrát, bylo třeba zastavit na tři hodiny dopravu v centru, ale i Dopravní podniky řekly, proč ne. Takže jsme si nakonec taky řekli: Proč ne.

Tak se zrodila další letní senzace?
Revizor nakonec úspěch toho Dona Juana ještě přebil, protože lidi, i ti, kteří na představení nebyli, si pamatovali, že jsme ti, kdo zastavili dopravu na náměstí. Od té doby střídáme ta místa pravidelně, pokud nám to finanční a produkční podmínky dovolí. Měli jsme i dobu, kdy jsme mezi těma dvěma inscenacemi přenášeli elevaci z jednoho místa na druhé, což je hodně náročné. A lidi nám pak přestali odpouštět ty chyby, a i když jsme neměli peníze, museli jsme začít platit jako ostatní, takže pak se některé věci mění z finančních důvodů.

Takže od té doby každý rok novou inscenaci, s opakováním té z předchozího roku?
Letos máme na repertoáru dokonce tři inscenace, protože jsme zjistili, že diváci chtějí pestrost: chtějí novou inscenaci, ale jdou se třeba znovu podívat na tu loňskou. Kromě premiérových Akvabel uvádíme reprízy dvou předchozích Psa baskervillského a Dona Quijota. Z deseti ročníků jsem sám režíroval sedm.

Takže jste si režijní sny splnil?
Ano, ale můžu slíbit, že v příštím desetiletí už to tak nebude, poměr by měl být obrácený. Všechno se jednou vyčerpá, a je potřeba, aby to bylo pestřejší. Protože režiséři, kteří tu byli, jako Zdeněk Bartoš z Chebu, který dělal Goldoniho Lháře, a Petr Svojtka z pražských Městských divadel, který dělal Psa baskervillského, byli zajímaví a jejich inscenace měly dobrý ohlas. A pro mě je fajn, že si můžu plnit další sny, a zvát si režiséry, které znám jako herec nebo kamarád, nebo o kterých si myslím, že jsou dobří. Myslím, že je to dobrá šance pro plzeňské herce vyzkoušet si práci s nimi, a mít něco na léto. Protože v Plzni je hodně jiná situace než v Praze, kde je divadel spousta – tady mají herci šanci hrát jen v Divadle J.K.Tyla nebo v Alfě, jinak nikde.

Jak vzniká dramaturgie – jsou to věci, o nichž si myslíte, že jsou vhodné na letní repertoár, nebo plnění snů?
Tak i tak, Don Juan byl vnuknutí, Revizor byl taky velká komedie, která dokázala rozžít obrovský prostor. My máme hlediště pro 500 lidí. Je to prostor, který se musí uřvat, takže je třeba tituly, které podle našeho názoru unesou tohle velké plátno. Nicméně Tři mušketýři, nebo Don Quijote, jsou pochopitelně splněné sny, protože jsou to témata, se kterými se chce utkat asi každý, Já navíc mám rád i práci s textem. Dost dlouho jsem nespolupracoval s dramaturgem, což se teď změnilo, upravuju si sice hry sám, ale jako dramaturg mi pomáhá Jirka Janků (pozn. dramaturg z MDP).

Letošní rok je nejen jubilejní, ale i dosti jiný nabídnutou inscenací…
Don Quijote a Tři mušketýři byli pro mě obrovskou výzvou, a měli velmi dobrý ohlas. Ten letošní to postavil na hlavu, po těch všech tutáčích, jako Sherlock Holmes, Juan, Quijote najednou BÁC - vrátíme se k Akvabelám, což jsme kdysi hráli v klubu jako komorní inscenaci. Navíc je to intimní text, současná hra, což jsme na letní scéně ještě nedělali. Tak trochu riziko. Ovšem zapéct se na osvědčené lince by nás mohlo velmi brzy přivést na nějakou šarži, machu. Tak jsme si řekli, že to zkusíme, protože Akvabely byly symbolicky u zrodu. Je to pro mě takový oblouk, uzavřeme kruh… To neznamená, že se vracíme k Akvabelám, jak jsme je dělali před těmi 10-11 lety. I když ti tři hlavní herci u toho zůstávají, ti ostatní se mění, změní se i prostor, scénograf, choreografie. Bude to velké, úměrné tomu prostoru, a mělo by to fungovat jako taková venkovní podívaná.

Byla za těch deset let nějaká krize, kdy jste se na to chtěl vykašlat?
Co si budeme povídat, každý rok je pochopitelně krize, protože každý rok začínáme od začátku. Nemáme žádnou pevnou formu, žádný prostor, který bychom se naučili, a často se mění lidi v našem týmu. Máme demokratické řízení… Ředitelkou festivalu je Marcela Mašínová, já jsem uměleckým šéfem, a kolem sebe máme lidi, kteří do toho vstupují z chuti, neživí se tím. Tím ovšem nechci říci, že je to něco amatérského…

To by asi ani při tak obrovském množství diváků nešlo!
Naším produkčním týmem prošla spousta lidí, kteří byli tehdy studenti a pracovali s námi jako brigádníci. Někteří mezitím vystudovali produkci a vrátili se, My tomu říkáme Open art, mají možnost si s námi něco zkusit, a třeba je to nakopne na cestě do dalších odvětví umění. Takže krize je vlastně pořád, je to vždycky nový, na něco se zapomene, něco se pokazí. A ještě jedna věc - a od začátku jsme si mysleli, že přijde den, kdy to pošleme někomu dál. Ale to byla bláhová idea, protože když nemáte k nějakému projektu osobní vztah, tak se těžko, bez adekvátního finančního ohodnocení ten projekt dělá s takovou sílou, jakou je potřeba.

Na co se těšíte v příštích deseti letech?
Do příštích deseti let, bych chtěl méně režírovat, a spíše se soustředit na to najít další zajímavé lidi, režiséry ke spolupráci. Teď už plánujeme příští rok, máme oproti předchozím letům předstih. Titul neprozradím, řeknu jen, že by to mělo být zajímavé, a nebudu to režírovat já. Těším se na to jako produkční, umělecký šéf, aniž bych se na tom podílel. Rozvazuje mi to ruce, když nehraju, nerežíruju a nemusím to upravovat, najednou spousta práce ubyde, a já se mohou soustředit na hledání lidí, kteří by to s námi v té Plzni chtěli dělat, měli k tomu chuť a sílu. A aby si uvědomovali, že je to specifický žánr. Musí to být přitažlivé, musí to k lidem doletět. Musíme pečlivě volit, aby se to těm divákům s námi líbilo. Jsme vlastně takovým mostem - chodí k nám lidi, kteří se do hlediště normálního divadla bojí. Takže my jim odbouráváme strach z divadla. K nám můžou přijít v džínách, pohodlně, nemusí se ničeho bát, a třeba si řeknou. Ono to divadlo není tak strašné… Dát divákům čichnout divadla, kterému budou rozumět.

Takže zvete všechny - nejen z Plzně - na open-air v průběhu celého července…
Kromě Akvabel, Dona Quijota a Psa baskervillského máme ještě doprovodný program. Snažíme se ten prostor rozžít a poskytnout ho dalším aktivitám. Už od června spolupracujeme s Tancem Praha, který náš prostor otevírá. A letos tam máme ještě Slam poetry, a divadelní tábor, jehož výsledky se také představí na tom našem prostoru.

Oficiální stránky Viléma Dubničky zde
Oficiální stránky Divadelního léta pod plzeňským nebem zde
Rozhovor nejen o postavě Dona Quijota Kamil Halbich: Černý humor - to je moje živná půda, druh sebeobrany…