Scéna.cz 

Mlynářova opička pohádkově popletený svět

Jako poslední titul sezóny naservírovalo Národní divadlo na scéně Stavovského vlastní verzi české klasiky, tedy původní hru Milana Šotka Mlynářova opička na motivy (a s využitím textů) her a dalších textů Václava Klimenta Klicpery.
Čas od času nabere dramaturgie Národního divadla odvahu utkat se s některým z českých klasiků, typu Tyla, Šamberka či Klicpery. Pravidelně se na tvůrce sesype nemilosrdná kritika (snad jediným kouskem, který se za dlouhá léta dočkal uznání, byli Macháčkovi Naši furianti). Jestliže tedy profesor Jan Císař nazval svou studii v programu k Mlynářově opičce „Potíže s Klicperou“, plně to vystihuje situaci. Ono totiž tu Klicpera, byť mnohé jeho hry se dočkaly premiéry právě v Národním (Stavovském), to s kritiky neměl nikdy lehké. I když v různých obdobích se o jeho znovuvzkříšení vždy někdo pokoušel.

Co má paměť sahá, lépe se to dařilo k menších, v podstatě studentských spolcích (připomínám alespoň rozkošnou inscenaci Apoleny Vynohradnykové Hadrián z Římsů z Divadla Nablízko 2003 a postmoderní úlet Jan za chrta dán v DISKu v roce 2005 v režii Miroslava Krobota), nežli na velkých scénách. Pokud se do něj pustí velké kamenné divadlo, Klicperův zvláštní typ humoru, s laskavým pochopením parodující lidové typy českých pantátů, paňmaminek, vdavekchtivých dívek a před svatbou utíkajících jinochů, i nejrůznější roztomile podivínských mimoňů, většinou vyzní tak trochu rozpačitě. Přitom se ukazuje, že Klicperův jazyk v sobě nese mnoho krás češtiny (včetně půvabných nadávek), a že jeho hrdinové v sobě mají esenci české jadrnosti, natvrdlosti a sentimentality, a zároveň stylizovanost postav commedie dell´arte a nadsázku blízkou až absurditě Ionesca či Becketta. Z mého pohledu se všemi těmito prvky pracoval tým tvůrců, počínaje dramatikem Milanem Šotkem a dramaturgem Janem Tošovským, a režisérem Štěpánem Páclem konče. Charakteristické pro texty Milana Šotka je výrazné zalíbení v labyrintech a zdobnosti českého jazyka (ne nadarmo je vášnivý badatel v oblasti české kabaretní tradice), a tak se odvážně pustil i do Klicpery. Podařilo se mu vytvořit text, který specifiku Klicperova stylu a jazyka rozhodně nepomíjí ani nerozmělňuje, ale kumulací motivů a postav inspirovaných více Klicperovými hrami, spolu se sáhodlouhou deklamovánkou z roku 1823, spíše tento „klicperismus“ zmnožuje. To ovšem nese svá rizika – někteří diváci takto sestavenou mozaiku situací ocení, jiní naopak mají pocit, že je „o ničem“. Pak by ovšem o ničem byl celý život, protože zdánlivé titěrnosti, kterými se hrdinové zabývají, ať jde o hledání správného partnera, vlastní identity, smyslu vlastní existence, lpění na tradici či naopak snaha po svobodomyslném životě bez ohledu na kohokoli, řeší – byť patrně méně malebně a více depresivně - každý z nás. Šotek ruku v ruce s Klicperou servírují tyto existenciální problémy se sympatickou lehkostí (byť čas od času už je těch ozdůbek a natahovaných improvizací možná až příliš - and you can buy the cheap hunting crossbows online). Jako korálky na šňůrku jsou režisérem Štěpánem Páclem navlékány jednotlivé epizody, a vzniká tak pestrobarevný, ale občas až podivně extravagantní náhrdelník plný křiklavých barev. Jinými slovy, každý z herců vytváří vizuálně zapamatovatelný typ, a zdá se, jako by žádná z těchto postav tak úplně do příběhu nezapadala, či z něj přímo vypadávala. A to jak dámy, od Marie Pavianny Pavlíny Štorkové, s obrovskými ušisky a dětinskou vášní zběsilé jízdy na trojkolce, přes zoufale dychtivou, po sňatku s kýmkoli toužící Stehlíkovou Martiny Preissové až po praktickou hostinskou Buňku Lucie Juřičkové, která se ve prospěch své klientky je ochotna proměnit i ve strašidlo. Podobně ulítle působí i mužští protagonisté, od zdánlivě normálního mlynáře Vladislava Beneše, který však nese jméno Pytel a po celou dobu konverzuje se svou nešťastně zesnulou chotí, přes stříbřitě romantického milovníka Kárla z Birkenštajnu Jiřího Suchého z Tábora, či básníka Ládoně Matyáše Řezníčka, potícího v kostýmu zlatého amorka neumělé verše, za které by se nestyděl ani Jára Cimrman. Jako Paltalone a Dottore z commedie dell´arte působí oba starší pánové - vyžile elegantní šlechtic Zachariáš z Kamenného Ujce Františka Němce i pyknický Pohltoňský Václava Postráneckého. A k nim se přidává nafoukaná komická postava alá Capitano, v tomto případě Partes, velícího partě snaživých nekňubů, v provedení Filipa Rajmonta. Bonus pro zasvěcené přidal Šotek v narážkách na jména herců (za všechny příklad – Preissová se za svobodna jmenovala Stehlíková).
Tvůrci výpravy – scénograf Andrej Ďurdík a kostýmní výtvarnice Eva Jiřikovská – v souladu s naivistickou koncepcí dílka vsadili na extravagantní lehce kýčovitou image, a společně s hudbou Jakuba Kudláče (hranou v lóžích u jeviště živou kapelou) stvořili pohádkově popletený svět, kterému se můžeme smát, můžeme se jím bavit, kritizovat jej, ale hlavně si při jeho sledování odpočinout. Jak to ostatně bývalo za Klicperových dob.

www.narodni-divadlo.cz