Scéna.cz 

70. leté výročí JAMU

Vládním zákonem z 12. září 1947 byla ustavena Janáčkova akademie múzických umění v Brně. Nová vysoká škola si dala do štítu jméno muže, který ve městě už dlouho před tím o vybudování uměleckého školství usiloval. Po sedmdesáti letech jde o moderní umělecké učiliště, které je i po světě zavedenou značkou a které vychovalo řadu známých osobností.

Slavnostní zahájení výuky se odehrálo 1. října 1947 před budovou někdejší Janáčkovy varhanické školy, za níž v zahradním domečku patron nové akademie až do své smrti v roce 1928 bydlel. A začátky to byly ve srovnání s dnešní podobou JAMU více než skromné. První pověřený profesorský sbor čítal čtrnáct mužů a školu tenkrát navštěvovalo 23 studentů. Mezi zakládajícími pedagogy tehdy figurovalo několik brněnských osobností zejména hudebního života: Antonín Balatka, Gracian Černušák, František Kudláček (ten se ještě s Janáčkem znal), Ludvík Kundera (otec slavného spisovatele), Vilém Petrželka či František Schäfer.
Základním úředním ustanovením, jímž se JAMU řídila při svém vzniku, byl organizační statut pražské AMU založené o dva roky dříve. Tento statut určoval základní obory studia: skladbu a dirigování, operní dramaturgii, režii a herectví, hudební teorii, hru klavírní, houslovou, hru na ostatní orchestrální nástroje, varhanní hru. Operní a komorní zpěv a skladba se studovaly deset semestrů, ostatní hudební obory osm, dramatické ještě o semestr méně.
Důležité je, že studium na JAMU bylo zrovnoprávněno s ostatními vysokoškolskými studii. Ministr školství a osvěty Jaroslav Stránský ustanovil první hlavou JAMU ředitele konzervatoře ve výslužbě Jana Kunce. Rodokmen JAMU sahá prostřednictvím zakládajících profesorů až k samotnému Leoši Janáčkovi. Vynikající pianista Ludvík Kundera, v roce 1948 jmenovaný prvním rektorem JAMU, byl Mistrovým žákem a jeho žáci působí na katedře klavírní interpretace dodnes.
V archivní knize Evidence státních zkoušek čteme v zápise ze studijního roku 1950/1951 jména prvních absolventů, mezi nimiž figurují herci Eduard Cupák a Josef Karlík, herečky Květa Fialová a Blanka Bohdanová nebo první primárius Janáčkova kvarteta Jiří Trávníček, houslisté Antonín Moravec a Jiří Motl či skladatelé Jiří Matys a Jaromír Podešva. V nadcházejících dvou letech tento seznam rozšíří kupříkladu herci Vladimír Menšík a Lubomír Kostelka, režisér a pozdější rektor JAMU Alois Hajda nebo skladatel Alois Piňos a varhanice Alena Štěpánková-Veselá, která stála v čele akademie v pohnutých časech po roce 1989.
Nově založená akademie nejdříve sídlila ve třech budovách: vedle někdejší varhanické školy využívala tehdejší dům Komenium, který stál přímo naproti, a horní patra budovy pojišťovny na dnešním Moravském náměstí. Dnes si mnozí JAMU spojují zejména s nádhernou stavbou, jejíž vchod na Komenského náměstí nesou čtyři karyatidy jako alegorie klasického vzdělání. Budova někdejšího německého gymnázia (svého času jej navštěvovali T. G. Masaryk, Alfons Mucha či Adolf Loos) byla škole z půli přidělena v říjnu 1949. V roce 1965 ji akademie dostala do užívání celou a dnes je sídlem Hudební fakulty JAMU. Nádherný dům je dílem architektů vídeňské Staatsoper – Eduarda van der Nülla a Agusta Siccarda von Siccardburga. A bustu patrona školy, jak ji vyvedl zakladatel moderního českého sochařství Jan Štursa, najdete hned za dveřmi v rozlehlém vstupním vestibulu.
Ve významné secesní budově na Mozartově ulici je dnes zase krásné sídlo Divadelní fakulty JAMU. Původně se ale JAMU nečlenila na fakulty, měla jen obor hudební a dramatický. K rozdělení JAMU „na fakultu hudební a na fakultu divadelní“ došlo vládním nařízením roku 1951, ale o osm let později bylo dalším vládním nařízením stanoveno, že škola se na fakulty nedělí. K jejich znovuobnovení došlo s účinností prvního porevolučního zákona o vysokých školách na počátku července 1990.
Řeč dnešních čísel je ve srovnání s uvedenými historickými fakty výmluvná. K poslednímu dni loňského kalendářního roku 2016 na hudební fakultě řádně studovalo 368 a na Divadelní fakultě 352 studentů. To je přibližně třicetkrát více než při vzpomínaném založení. Než došla škola k letošnímu vzácnému jubileu, zažila samozřejmě mnoho přelomových událostí a historických mezníků. Všechny jmenovat nelze, a tak připomeňme třeba léto 1952, kdy dostala definitivně sídlo svého prvního divadla – sálu Marta v Bayerově ulici. Na stavebních úpravách dnešního činoherního studia divadelní fakulty se tehdy významně podíleli studenti herectví a režie Alois Hajda, Lubomír Kostelka, Vladimír Menšík, Jiří Tomek, Milan Vágner a další. Do posledních let naopak spadá největší rozvojový projekt JAMU – stavba Divadla na Orlí / Hudebně-dramatické laboratoře JAMU. Tato druhá stálá scéna akademie je špičkově vybaveným pracovištěm v oblasti jevištních, zejména zvukových a světelných technologií. Divadlo umožňuje studentům připravovat se na profesionální kariéru v prostředí odpovídajícím současným světovým trendům a slouží především studentskému hudebnímu divadlu: opeře a muzikálu. Stavba byla zahájena v roce 2010 a dokončena na podzim 2012.
JAMU v současnosti sídlí v šesti budovách ve středu města. Mimořádně kvalitní prostorové, nástrojové i technologické zabezpečení dnes dělá z JAMU moderní pulzující akademii. Velká pozornost je tady vedle vlastního uměleckého školení a tvorby věnována také vědě a výzkumu, komunikaci se zahraničím nebo třeba vlastní ediční činnosti. JAMU je nyní veřejnou vysokou uměleckou školou univerzitního typu s bakalářským, magisterským i doktorským studiem, vedle řady uměleckých disciplín a excelentních studijních programů.
Připomeňme tři významné umělecké aktivity. Opravdu celosvětovou prestiž si vydobyly každoroční Mezinárodní festival divadelních škol SETKÁNÍ / ENCOUNTER na jaře, tradiční hudební Mezinárodní interpretační kurzy v létě a Mezinárodní soutěž Leoše Janáčka v Brně konaná na podzim. Podle mimořádného zájmu o účast na těchto akcích lze soudit, že o JAMU se skutečně ví v mezinárodním měřítku.
A co škole přeje její rektor profesor Ivo Medek? „Janáčkův věhlas ve světě v posledních 20 letech neustále roste. Maestro nám – i téměř devadesát let po své smrti – rozhodně ostudu nedělá – je jen na nás, abychom jej v tomto směru dokázali následovat. Stále se lze inspirovat jeho vztahem k umění a hudbě, jeho zaníceností a až urputností při prosazování nejen svých tvůrčích myšlenek, ale i svých pedagogických záměrů a představ o charakteru uměleckého školství. Rozhodně je čím se inspirovat… Škole proto přeji spoustu nápadů a elán je prosazovat, protože často i ty nejlepší potřebují správné vysvětlení a onu „janáčkovskou“ zarputilost.“