zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Kateřina Liďáková: Jednoduše mě to baví a naplňuje…

Kateřina Liďáková

autor: archiv   

zvětšit obrázek

„Kateřina je výborná herečka,“ chválí kolegyni Luděk Randár po skončení představení Blackbird, v němž mají diváci herečku Kateřinu Liďákovou doslova na dotek. Když z prostoru bývalé šatny orchestru odešel poslední divák, Kateřina se zavírá do šatny, a režisér inscenace a zároveň její manžel Petr Michálek vysvětluje: „Kačka potřebuje více času na relaxaci.“ Není, divu, Blackbird je o silných emocích, o prožité hluboké lásce, která byla poznamenaná zlem. A tak si nejprve připomeňme základní fakta spojená s jejím působením v Městském divadle Zlín, kde je v angažmá od sezóny 2005/2006. Za tu dobu hrála ve více jak dvaceti rolích. Ztvárnila mj. několik velmi rozdílných velkých ženských hrdinek, jako Lízu Doolittlovou v My Fair Lady (2014), Blanche Wittmanovou v Blanche a Marie (2011), vílu Ondinu v Ondině (2010), Roxanu v Cyranovi z Bergeracu (2009), Evu Norovou v komedii Evě tropí hlouposti (2008), či Eržiku v Baladě pro banditu (2008). V současné době je na mateřské dovolené, nicméně odskok do divadla považuje za zdravý pro udržení kondice… Kateřina loni oslavila třicátiny, a oslavila i kulaté výročí svého zdejšího angažmá.


  • Jak vnímáte ten koloběh životních jubileí?
    Začala jsem brát věk s větším humorem… skutečně. Do dvaceti devíti let jsem to opravdu neřešila a třicítka - to je legrace. Když si telefonujeme se spolužačkami a kámoškami, oslovujeme se „Ty stará bréco…“
  • Inscenace Blackbird je Vaše zatím poslední premiéra. Byla postava Uny pro Vás onen pomyslný dárek k narozeninám?
    (Smích.) Vůbec, přišlo to náhodou. Můj muž (Petr Michálek – ředitel MD Zlín, režisér) pro nás s Luďkem Randárem ten text objevil. Viděl nás několikrát parneřit a asi vycítil, že v nás dvou hercích je jakýsi potenciál, který by rád viděl rozvinutější, než jsme měli možnost dosud ukázat na velkém jevišti. Blackbird je až druhá volba. První text, který nám byl nabídnut, se mi sice líbil, ale Luděk o něm pochyboval. A tak Petr hledal dál. Pak přinesl hru Blackbird a oba jsme řekli ano. Do toho jsem dostala nabídku od režisérky Anny Petrželkové na roli v inscenace Dobré mravy, což je excelentní věc. Takže jsem poprosila kluky, aby na mě počkali, oni mi přání splnili a tak Blackbird vznikl nad plán. Výsledek jste viděl.
  • Děkuji, byl to silný zážitek. Text je velmi drsný, a je na něj kladen větší důraz než na scénickou akci. Měl jsem pocit, že se dívám na rozhlasovou hru. Jak se po takové hře cítíte?
    Musím si vždycky vydýchnout, tak dvacet minut se jen tak připitoměle a nezúčastněně usmívám, nejlépe, když zůstanu na chvíli sama, v hlavě si to přejedu, uvědomím si, co bylo dobré, co je třeba zlepšit, vychytat. Chvíli vám to běží v hlavě, ale po pár minutách už to hodíte za hlavu, necháte to uplynout. Přiznám se, že ten text už při prvním čtení byl pro nás silný zážitek. A netušili jsme, jak to přenést na jeviště. Zprvu jsme pochybovali, ale nakonec jsme do toho šli. Text dostal další rozměr nejen díky hlasu, ale i dalším hereckým prostředkům.
  • Zmínila jste, že se Vám text dostává hluboko pod kůži. Prý hercům pomáhá, když po představení svlečou kostým a tím se své postavy symbolicky zbaví. Unu ale hrajete v podstatě v civilu…
    A nemůžu tvrdit, že jsem ji jen hrála, že je té celé role, že mám všechno vymyšlené. V prvé řadě vycházím ze sebe, jsou to často prostě mé intonace, má mimika, mé nedostatky ve výslovnosti, a nádherné je, že si je v tomto případě můžu dovolit, alespoň já si to tedy myslím, abych dosáhla co největší autenticity.
  • Velká část příběhu je o přehazování viny a vzájemném obviňování, i když z toho všeho vyplouvá na povrch hluboká zamilovanost obou. I přes všechno zlo, které byli nuceni prožít.
    Při čtení jsem si to pojmenovala jako hodně divná love story, a snažili jsme se postupně odkrývat, co je pod tím. Je skvělé, že divák zpočátku vůbec netuší, že jde o vztah, zamilovanost dvou lidí. To se potom všechno odklání do úplně jiného světla. Ta hra je geniálně napsaná, má zvláštní jazyk, oba tam hodně věcí nedoříkávají. To vyžaduje totálně civilní projev, skákání myšlenek obou dvou.
  • Jak se vlastně dá naučit takový těžký text, když víte, že budete hrát bez jistoty nápovědy?
    Sám se to člověk skutečně hodně těžko učí. Mám výhodu, že mi to doma Petr nahazoval. Každá zkouška vyžadovala důkladnou připravenost, protože jsme mohli zkoušet nejvíce dvě hodiny, víc času nebylo. Svědomitě jsme se tedy museli připravovat, se mnou naštěstí Petr text doma zkoušel, ale Luděk se text učil naprosto sám. A dialog si tedy dal až při zkoušce.
  • Hrajete v neobvyklém prostředí, a také váš projev je minimalistický…
    To pro nás byla ta největší výzva. Řekli jsme si: Pojďme se zkusit totálně oprostit od divadla, od divadelní řeči, a dalších výrazových prostředků. Proč zatěžkávat text těmi divadelními záležitostmi, proč nedat vyniknout jenom tomu obsahu. Nebylo to snadné. Bylo to pro nás něco nového, protože jsme oba zvyklí na velké jeviště a tady bylo třeba výrazně zmenšit gesta. Rozpřáhnout náruč, to je na uříznutí rukou…
  • Hrajete doslova k divákům na dotek…
    To mě zpočátku hodně fascinovalo. Museli jsme si zvykat na absenci čtvrté stěny (osvětlení reflektory – pozn. red.), a navíc diváci nejsou pro nás schovaní ve tmě, jak to je, když hrajeme na velkém jevišti. Vnímáme je sice periferně, ale více cítíme jejich přítomnost.
  • Vztah Raye a Uny je velmi vypjatý, a to nejen velkým věkovým rozdílem, ale i zlem, které se stalo.
    Máte pravdu, popisuji pro diváka všechno, co musela Una prožít ve svých dvanácti letech, jakou váhu důsledků svého jednání musela nést, což ovlivnilo i její postoj ve vztahu k mužům. V tomto smyslu je vlastně zázrak, že láska, která vyklíčila před patnácti, možná i více lety, v nich i přes toto všechno zůstala. To je neuvěřitelné. I když doufám, že pro diváka to nakonec uvěřitelné je.
  • Ve hře je silné společenské tabu, vztah zralého chlapa a velmi mladé dívky. Na jedné straně se přikloníme k tomu, že vše zavinil on, ale neměla na tom podíl i ona?
    Tak chlapi pro mě byli určitě téma! Vylučuju, že by dvanáctiletá holka vůbec nevěděla, kolik bije, prostě to bylo koketování dospívající se vším všudy. Ta holka bezesporu smyslově a pudově na toho chlapa působila a skutečně se do něj zamilovala. Takže, možné to podle mě je. Kdybych tomu vůbec nevěřila, těžko bych do takového projektu mohla jít.
  • Kromě silného textu je bezpochyby velký zážitek hrát v takto neobvyklém prostoru, šatně orchestru. Pokládáte tuto možnost se vším všudy, tedy i s režií svého muže, a partneřinu s Luďkem Randárem, za jakousi symbolickou odměnu?
    V každé větě a za každým slovem je co hrát. Určitě je to za odměnu. I když jsem měla v hereckém životě hodně velké štěstí na role, takový výrazný text člověka samozřejmě potěší. Je tam obrovská plocha, v každé větě je co hrát. A za to vděčím výhradně svému muži. Kdyby si nevzal do hlavy, že on pro nás najde dobrý text a že se ujme i režie, nezažili bychom to. Musím prozradit, že můj muž je velmi aktivní, kromě své práce ředitele divadla má i spoustu dalších zájmů, dělá divadlo na více frontách, pracuje s ochotníky, s kamarády na Malé scéně, a kromě toho píše sám hry.
  • Vy si v současné době k divadlu pouze odskakujete. Pokud vím, stále jste ještě na rodičovské dovolené.
    Ano, stále jsem na mateřské, naše mladší dcera má rok a sedm měsíců. Určila jsem si takovou taxu – dvě inscenace za sezónu. To si držím, jsem šťastná, že mám i nadále kontakt s divadlem. Na jaře mě ještě čeká premiéra Noc na Karlštejně, ale ještě celý příští rok bych chtěla zůstat doma s dětmi.
  • Nemáte tedy tu filozofii maminek, které se soustředí jen na plínky, kašičky, koupání…. Hovoří se až o mateřském zakrnění, doslova odstřihnutí od ostatního života…
    Samozřejmě, prioritní logicky jsou potřeby dítěte. Ale problémem je, že některé matky se od toho nedokážou odstřihnout, takže i ve společnosti neustále předkládají své aktuální problémy, což může být pro okolí docela nepříjemné. Toto naštěstí nemám. Všechny lidi v divadle mám ráda, a pokud jsem s nimi, vracím se mentálně do doby před dětmi. I když samozřejmě nezapírám, že se něco změnilo. Nebudeme si asi povídat o mateřství…
  • … ale můžeme.
    To je úplně jiná role. Jsem za ni vděčná a totálně mě obohacuje. To jsou jen tóny, co ve vás cinkají, a hodně vám to pomůže při vytváření emocí na jevišti. Mám skvělou výchozí pozici, všechno mám tak pozvolné. Když byl staršímu synovi rok, začala jsem hrát v Žitkovských bohyních. Měla jsem štěstí, že jsem si z té mateřské mohla vybrat, do čeho chci jít. V běžném divadelním provozu se vás na to nikdo neptá.
  • V jakém časovém divadelním horizontu se nacházíte? Budou ustupovat role mladých děvčat? I když Vás se asi ještě dlouho budou držet…
    …. Myslíte, že by už mohly přijít matky? Já všechno beru s otevřenou náručí. Aktuálně mě čeká role Aleny v Noci na Karlštejně. Je to docela skok. Po dramatu Blackbird zkoušet komedii Noc na Karlštejně, ale to je pro mě také za odměnu. Můžu si odpočinout. Ty předchozí role – Žitkovské bohyně, Dobré mravy, Blacbird – byly vesměs vážné, potřebovala jsem si trošku odpočinout a také se na jevišti zasmát.
  • Je cítit, že je pro Vás herectví štěstí…
    To ano. Nevím, co bych měla dělat jiného. Jednoduše mě to baví a naplňuje. Potkání se s partnery na jevišti, s energií, se skvělými lidmi, se smysluplným a obohacujícím textem. Není co řešit.


    Medailon:
    Kateřina Liďáková se narodila 1. 5. 1986 v Čeladné. Na základní školu chodila nejprve ve Starých Hamrech a základní školní docházku ukončila v Ostravici. V této době tančila a zpívala ve folklorním souboru Gruník. V patnácti letech se stala studentkou Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, obor hudebně dramatický. Ve třetím ročníku hostovala v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě ve Strakonickém dudákovi /rež. J. Klimsza/ v roli Zuliky a v Šakalích létech /rež. P. Gábor/. Sezónu 2005/ 2006 strávila jako stipendistka v ostravské Komorní scéně Aréna. V šestém ročníku konzervatoře už nastoupila do angažmá v Městském divadle ve Zlíně. Za dobu svého působení ve svém prvním angažmá hrála už ve více nežli 20 rolích. Mezi její oblíbené role patří: Julie, Markétka, Eržika, madam de Tourvel, Nell Gwynová, Blanche Whitmanová, Winniefred, Eva Norová.

    Zadáno pro Městské divadlo Zlín.

    27.3.2017 14:03:46 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory
  •