zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Libor Stach: Divadlo je svět, v němž je člověku líp…

Herec Libor Stach

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Novopečený člen souboru Městského divadla Mladá Boleslav Libor Stach zde debutoval na Malé scéně v inscenaci Slídil (Anthony Shaffer), v níž po celou dobu doslova nesleze z jeviště. Po obchodní akademii byl v roce 2010 přijat na JAMU v Brně. Tvrdí, že po Českých Budějovicích je Brno dalším městem, které důvěrně poznal a k němuž vzplál láskou. Po dvacetiměsíční zastávce v Západočeském divadle Cheb se vydal do Mladé Boleslavi, i když svůj domov našel v Praze. Povídali jsme si nejen o přípravě inscenace Slídil, ale také o tom, kde nebo s kým je mu v divadle dobře. Nemohli jsme vynechat počátky jeho divadelního putování… A tak zavřeme dveře ředitelny, kde jsme se setkali, a vydáme se do Českých Budějovic…

  • Na ekonomické škole jste musel zvládnout psaní všemi deseti?
    Musel jsem to dát a byl to někdy dost tvrdý boj, ostatně jako celé mé studium tam. Ekonomka byl pro mě takový únik po tom, co mě nevzali na konzervatoř (až pár let na to jsem si uvědomil, jak to bylo dobře – patnáctiletý člověk nemůžete některé podstatné věci tohohle řemesla chápat). Matematika a vůbec peněžní svět mi nic neříká. Vlastně jsem tam celou dobu hrál roli našprtaného studentíka, který u zkoušek vůbec neví, co říká, ale dělá, že tomu rozumí. A oni mi na to skočili.
  • Prozraďte, jak jste se dostal k herectví?
    Z umělecké rodiny nepocházím. Můj otec spravuje auta a mamka dělá na Úřadu práce (což se může někdy, zvláště v této profesi, hodit, že jo). Ta mě od čtyř let brala do divadla, které mě očarovalo. Zamiloval jsem se do toho zvláštního tajemna. Byl (a stále je) to pro mě svět, v němž je člověku tak nějak líp.
    Od nějakých svých deseti let jsem chodil do Jihočeského divadla. Od čtrnácti let jsem začal jezdit do Českého Krumlova na otáčivé hlediště (scéna Jihočeského divadla – pozn. red.). Na točně jsem strávil prakticky své dospívání. Také jsem tam hrával komparsní nebo menší činoherní postavy. A to i v operách. Po celou dobu studií na JAMU jsem tam pak každé prázdniny trhal vstupenky. Tomu se vlastně již v menší míře věnuji dodnes, je to taková příjemná letní dovolená. Ten prostor má skutečně génia loci. Miluji, když tam prší.
  • Jak Vaše rozhodnutí stát se hercem přijali rodiče?
    V podstatě kladně. Odmalička mě dávali do dramatického kroužku apod. Pochopili velmi brzy, k čemu tíhnu, a nebránili mi v tom. Studium na JAMU bylo pak logickým pokračováním mé divadelní cesty. Jezdí prakticky na všechny mé premiéry a dost mě sledují. Často ví o mně z internetu víc, než vím já. (Smích.) Poslední premiéru inscenace Slídil mamka hodnotila prohlášením: „Koukala jsem na tebe a říkala si: Jak tohle ze mě mohlo před těma léty vylézt…“ (Smích.) To byla pro mě asi největší satisfakce, jakou jsem kdy za tu práci dostal. Vidí, že se mi tak nějak daří a jsou za to rádi.
  • Uživíte se?
    (Dlouhé mlčení.) Občas mi pomáhají a podporují mě rodiče. Určitě... Snad to dělají rádi. Je to asi takový úděl začínajících herců… Snad jim to někdy vrátím. Určitě!
  • Na JAMU jste byl v ročníku Ivo Krobota.
    Ano, bylo nás celkem deset. Trochu jsem z počátku s panem Krobotem zápasil, nechápal jsem, co po mě chce - má trochu jiné vidění divadla, než já a tam se to bilo. Ale nakonec jsme k sobě našli cestu, vlastně pořádně až potom, co jsem odjel na semestrální stáž do Bratislavy.
    Jinak mými spolužáky byli Alžbeta Vaculčiaková, Ida Sovová, Vojtěch Říha, Jan Řezníček, Jakub Rek, Táňa Malíková, Lucie Ingrová, Zbyšek Humpolec a Sarah Haváčová…. Prakticky všem se nám podařilo uchytit se. A v docela solidních divadlech…. Bezruči, HaDivadlo, Zlín, Husa na provázku….. Mám z toho upřímnou radost, protože to se jen tak nestává. Když mi to vyjde, rád se na spolužáky jezdím podívat.
  • Ve třetím ročníku jste si zajel na zkušenou do Bratislavy…
    Ano, z nějakého přetlaku v sobě a z chutě zkusit něco nového jsem se pokusil dostat na VŠMU a měl jsem to štěstí, že jsem skončil v ročníku Emilie Vašáryové a Zuzany Kronerové. Hereček, jejichž práce a přístup k ní je pro mě už několik let velkým vzorem. To byl pro mě takový příjemný závan, uragán, ze kterého jsem dlouho žil a prakticky z něho čerpám dodnes. Byl to po dvou letech na JAMU návrat ztracených ideálů, jak já říkám. Víte, ono je velmi dobré a vyživující, když si můžete vyzkoušet zcela opačný pohled na divadlo. Oni se pak ty všechny přístupy zvláštně propojí a člověk si vytvoří svou vlastní techniku a vybere si, co mu pasuje líp. A tam jsem i tak nějak pochopil, co po mně vlastně chtějí v Brně, a že musím v něčem změnit svůj pohled a skutečně si vybírat jakou cestou půjdu.
    Na Slovensku mají úplně jiný druh herectví. Slováci jdou více po emocích… Vnímají to, co ten člověk prožívá, vyzařuje to, co je ukryto uvnitř. České divadlo klade větší důraz na slovo. Hodně se tu vyskytuje stylizace, občas dost samoúčelně jen pro formu. V závěru studia jsem psal o slovenském herectví a všem, co jsem se tam naučil diplomovou práci, za níž jsem dostal cenu děkana. Hezky se to uzavřelo.
  • Jak se vlastně končí na JAMU? Jak jste to prožíval?
    Končí se v Martě, kde má každý ročník pět absolventských inscenací, na které zve šéfy a režiséry. Ten odchod jsem nesl velmi těžce. Brno jsem si zamiloval a nerad jsem ho opouštěl. I když se přiznám, nepřijde tak divadelně zajímavé, zvláště teď ne. Hodně se za tu dobu, co jsem tam žil, proměnilo. Říká se, že je to líheň různých alternativních a avantgardních skupin a projektů. Až teď, s odstupem času, kdy jsem v Praze navštívil nějaké brněnské inscenace, jsem pochopil, co znamená ono známé pořekadlo, že divadlo se dělá dobře, špatně a v Brně. Je to takový svébytný divadelní svět, kterému už teď příliš nerozumím. Ale miloval jsem třeba Hadivadlo, zejména když tam působil Marián Amsler. Jeho inscenace Poruchy Falka Richtera byla pro mě zjevením. Strávil jsem tam několik skutečně krásných a bolavých večerů. Ale teď….? Buraj… Morávek… já se vám na ty jejich věci nějak nemůžu dívat…
  • Styl režijního vedení herce coby loutky vám tedy nesedí?
    Vlastně jsem se s ním sám při aktivní práci nesetkal, a asi ani po tom netoužím. Myslím si, že divadlo nemá popírat herce, nemá z něj dělat loutku. Herec a režisér mají spolu vést dialog. Právě proto nemůžu chodit na poslední Morávkovy inscenace, otevírá se mi kudla v kapse.
  • A jaké bylo zkoušení Slídila? Nastal dialog?
    No jéje. I když já se spíš nechával vést, protože je to opravdu velmi těžká role, nejtěžší s jakou jsem se kdy potkal. A díky Jirkovi Bábkovi (pozn. režisér inscenace Slídil) to byla skutečně krásná a obohacující práce. To je člověk, který dokáže každé slovíčko vysvětlit a obohatit vnitřním významem, který třeba ani diváci nepostřehnou, ale v celku se to pak propojí. Když mi něco nejde, najde způsob, jak mě k tomu dovést. A myslím, že jsme si tak nějak porozuměli i lidsky, což je pro mě velmi důležité. Podle mě dělá přesný prototyp hereckého divadla, pracuje vlastně podobným stylem, jako na Slovensku.
  • A jaký je podle Vás výsledek? Povedla se ta inscenace? Jaké jsou ohlasy?
    Pro mě je vždycky důležitější proces přípravy, než samotný výsledek. Nicméně, ohlasy odborné kritiky i diváků jsou povětšinou více než příznivé. Zatím za sebou máme nějakých 10 plně vyprodaných repríz a ještě asi min. 45 nás čeká, což je báječné! Je cítit, jak s každou reprízou ta inscenace roste. A v květnu si to vyzkoušíme i na velké scéně. To se moc těším.
  • Jiří Bábek je také herec…
    Ano. Sice už hraje tak sporadicky a zaměřuje se spíše na režii. Vede Komorní činohru, kde dělají opravdu velmi kvalitní inscenace. Právě tím, že je herec, tak lpěl na každé replice, na každém pohybu, aby všechno mělo svůj význam.
  • Jaká je vlastně postava Mila Tindla? Klaďas nebo mrcha?
    To takhle nejde říct. Není bílý ani černý. Je obojí. V něčem je takový, v jiném onačí. Ale typický záporák to rozhodně není. V podstatě přirozeně reaguje na věci kolem sebe. Na to, jak se k němu chovají druzí. Má hezký vývoj, který láká k přemýšlení a nabízí divákovi konfrontaci se sebou samým. Na začátku přijde takový sebevědomý floutek, a nakonec odchází zcela změněný, vlastně tam hraji tři zcela jiné postavy zastřešené jedním člověkem. Ale větší mrcha je podle mě Henry Wyke (hraje Martin Hrubý – pozn. red.).
  • Dá se ta role třeba v něčem přirovnat k Hamletovi…
    Je vtipné, že ho zmiňujete. Po prvním přečtení textu Slídila jsem totiž prohlásil, že Hamlet je proti tomu procházka růžovou zahradou… Ale ono to nejde tak zcela říct. To jsou dvě úplně jiné postavy, ale v nějakém vývojovém základu, v tom, jak jisté věci řeší, jsou si vlastně hodně vzdáleně podobné. Jirka od začátku chtěl, aby byl Milo postava až antického rozměru, proto se na konci zachová tak, jak se zachová. Je smířený s tím, že nemusí z celé hry odejít živý, nasazuje svůj život pro záchranu své cti a svědomí.
  • Chtěl jste si někdy zahrát Hamleta?
    Chtěl! A moc! Vlastně mě provázel od druháku až do konce studia. Každý ročník jsem se s tou hrou potkal, ale jen jednou jsem si Hamleta skutečně zahrál – a to na Slovensku. Byl jsem za to nesmírně šťastný. Tak nějak se to propojilo i s věcmi, které jsem v tu dobu prožíval. Teď jsem se dostal do fáze, kdy bych si raději zahrál Horacia. Podle mě je to vlastně Hamlet číslo dvě, jen má větší štěstí a asi řeší věci víc racionálně, proto z toho vyvázne vlastně nejlíp... no, i když….? V něčem je hodně napřed. Já si třeba myslím, že on Hamleta tajně miluje. V tom textu to je tak nějak v pár detailech zakódované.
  • A Merkucio nebo Treplev vás nelákají?
    Dost mladých herců o Merkuciovi sní, ale já ne. Nikdy mě nelákal. Nechápu proč. Je to krásná postava. Možná se jí tak podvědomě bojím, co by ve mně odkryla, že jí prostě hrát nechci. Nevím… Jinak s Treplevem to mám úplně stejně jako s Hamletem. Chtěl jsem se s ním strašně potkat a najednou mě to opustilo. A přeneslo se to na Trigorina. Pan Krobot nám říkával, že každý mladý člověk u divadla chce hrát Trepleva. A pak se to nějak zlomí a najednou chce hrát Trigorina. A to je znamení, že dospěl. Nooo, nevím, jestli to tak je a upřímně mě to trochu děsí, protože si říkám, že na Trigorina je přeci ještě dost brzy. Ale mám poslední dobou dojem, že mu rozumím mnohem víc a že tak nějak koresponduje s tím, v jaké životní fázi zrovna sem.
  • Jak došlo vůbec ke spolupráci s Městským divadlem Mladá Boleslav?
    Znal jsem se s Petrem Mikeskou a dost okrajově i s Pavlem Khekem. Petr připravoval v Chebu před dvěma lety Cyrana z Bergeracu, kde jsem měl hrát Kristiána – v té době ještě pohostinsky. Kvůli závazkům ve škole a zkoušení poslední věci do Marty to však nešlo. Pak jsme se tak nějak míjeli a vlastně se seznámili až o rok později. Z Mladé Boleslavi jsem se znal ještě s dramaturgyní Lenkou Smrčkovou. Nicméně než jsem dostal nabídku do Západočeského divadla, chvilku to vypadalo, že bych mohl jít hned po škole do Boleslavi. Ozval se mi tehdejší ředitel divadla pan Skřípek s tím, že by měl zájem o mě a jednu mou spolužačku. Pak to nakonec z různých důvodů nevyšlo a já odešel do Chebu. I když Boleslav byla pro mě jedním ze tří divadel, kam jsem po škole skutečně moc chtěl. Koncem loňského roku si na mě vzpomněli, přijeli se na mě podívat a vše vyústilo v nabídku angažmá. Nahradil jsem Vaška Šandu, který odešel do pražského Činoherního klubu. No, nahradil je strašné slovo. Prostě jsem dostal jeho úvazek. (smích)
  • Vedle angažmá v Mladé Boleslavi se věnujete různým workshopům…
    Ano, od loňského léta. Oslovila mě jedna pražská agentura, věnující se školení mladých holek v modelky. V rámci jejich kurzů mají i několik hodin herecké průpravy. Ale spíš to cílím na jejich osobnostní rozvoj, zejména vystupování na veřejnosti a tak. Aby uměli říct svůj názor a postavit se za něj. Jsou to lidi od dvanácti do patnácti let. Hodně mě to svým způsobem baví a je to krásné osvěžení. Musím říct, že jsem velmi překvapený, jak je tahle mladá generace vzdálená té mé, i když jsem jen o dvanáct let starší. Ale jsou to velmi chytří lidé, a některé jejich názory mě dokáží skutečně uzemnit.
  • Je pro vás stále divadlo vášní?
    Zaplaťpánbůh pořád jo. Nevyčichlo to. I když teď jsem dost unavený. Budu zkoušet už šestou věc v sezóně plus tři věci jsem přebíral, a je toho už opravdu dost. Ale vidina blížících se prázdnin mi nahazuje motor.
  • V Mladé Boleslavi už se cítíte jako doma?
    V jedné knížce se píše, že „domov je tam, kde vás lidi vítají“. A pokud je tomu tak, můžu říct, že se v Boleslavi skutečně jako doma cítím. I když samozřejmě to ještě nějakou dobu potrvá, než se zcela začlením. Je to přirozený proces. „Domov“ si musíte dlouho budovat. Nicméně je mi tu strašně hezky, jak pracovně, tak lidsky. A jsem šťastný, že teď patřím zrovna sem.
  • Kde se vám v divadle nejvíce líbí kromě jeviště?
    (Zamyšlení.) V divadle nemám oblíbená místa, spíš mi záleží na lidech, s nimiž je mi dobře. Když s někým takovým trávím hodně času, pak je mi jedno kde. Jinak se cítím dobře na jevišti i v hledišti. Rád se chodím dívat na věci, v nichž nehraji.
  • A co vás v nejbližší době čeká?
    Teď začínám u nás v divadle zkoušet detektivní komedii S nebožtíkem v patách v režii Zdeňka Bartoše (umělecký šéf z Chebu), poprvé se potkám v plném zkušebním procesu s většinou souboru a zkusím si práci na velké scéně, na což se moc těším, i když tam mám úplně malou roličku. A na podzim bych měl zkoušet něco většího v Králi Learovi s Pavlem Khekem. Pak se mi rýsují i další věci mimo boleslavské divadlo, ale o tom ještě mluvit nechci. No, vypadá to na hezký podzim…


  • Libor Stach
    Pochází z Čeksých Budějovic, kde se v roce 1991 narodil ve znamení Lva. Po absolvování Obchodní akademie byl v roce 2010 přijat na Divadelní fakultu brněnské JAMU ke studiu činoherního herectví u prof. Ivo Krobota. Od září 2012 do ledna 2013 absolvoval semestrální stáž na VŠMU v Bratislavě, kde studoval v ročníku prof. Emílie Vášáryové a doc. Zuzany Krónerová. Studium na JAMU úspěšně ukončil v červnu 2014 absolventskou trojrolí v dramatizaci románu Thomase Manna Zpověď hochštaplera Felixe Krulla ve Studiu Marta. V rámci absolventského ročníku si zahrál kupříkladu Learta v Shakespearově Hamletovi nebo Nevěstina otce v Lorcově Krvavé svatbě. V květnu 2014 nastudoval (ještě jako host) role Černíka a Macury v inscenaci textu Karla Steigerwalda Políbila Dubčeka na jevišti Západočeského divadla v Chebu, kam od srpna 2014 nastoupil do angažmá. Během své západní mise nazkoušel více jak 13 inscenací (z toho 4 přebrané). Mezi nejzásadnější řadí Josefa Koudelu v dramatizaci knihy Z. Šmída Cejch, Fersena a Strážného v Marii Antoinettě Davida Adjmiho, Whita v Sidonově Shapirovi a Puka v Shakespearově Snu čarovné noci.
    Příležitostně vede workshopy, účinkuje v různých nezávislých projektech, v nichž vystupuje také v roli dramaturga – režiséra. Od ledna 2016 přijal angažmá v Městském divadle Mladá Boleslav.

    Detail inscenace Slídil zde
    MD Mladá Boleslav

    2.5.2016 00:05:50 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory