zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Radim Madeja: Do vínku mi bylo dáno, nahlížet na svět z té lepší stránky…

Herec Radim Madeja, také coby Doktor Štětka

autor: archiv   

zvětšit obrázek

V komorním dramatu jednoho herce – Novecento (1900) Alessandra Baricca ustojí celé představení v roli Tima Tooneyho po boku geniálního klavíristy Jakuba Šafra, ale okamžik, kdy přebíral Cenu Thálie za rok 2015 v kategorii nejlepší herecký výkon v oboru činohra-muži, si herec Radim Madeja nedovede vybavit a popisuje ho jako momentální zatmění, krátkodobý výpadek systému. Celých devatenáct let byl rodák z Karviné, absolvent střední průmyslové školy chemické, věrný Městskému divadlu Most. Šťastný otec desetiletého syna se po letech rozhodl ke změně. A pustil se do nezávislých projektů a různých hostování – Východočeské divadlo Pardubice, Veselé skoky, Indigo Company, Městská divadla pražská a Městské divadlo Mladá Boleslav, za které oblékl dres Thálie. Kromě okamžiků při předávání ceny Thálie, jsme si povídali o přípravě inscenace Novecento (1900), o jeho hereckém zlomu a také o práci zdravotního klauna…

  • Nominace na Thálii byl pro Tebe asi blesk z čistého nebe?
    Byl. V prvé chvíli jsem si myslel, že je to fór kolegů z divadla. Zavolali mi z Herecké asociace, že v daný den ukončila porota hlasování a že jsem nominován do užšího výběru mezi tři herce.
  • Jak ses dostal k inscenaci Novecento (1900)? Kdo tento text objevil?
    Přesně nevím. Režisér Pavel Khek hru spolu s dramaturgyní Lenkou Smrčkovou viděl ve slovenské produkci na nějakém festivalu, a bylo to pro ně opravdu silné. Takže se rozhodli, že to nazkouší pro boleslavské publikum. To byl začátek. Já jsem s Pavlem Khekem dělal v mosteckém divadle Přelet nad kukaččím hnízdem. Když pak přišel s návrhem, zda bych si zahrál Tima Tooneyho, neváhal jsem. Pavel je vynikající režisér, výborně se mi s ním dělá. Jeho věci jsou vyloženě záležitosti mého srdce. Shodou okolností podle hry Novecento (1900) vznikl také film, který se jmenuje Legenda o „1900“. Je to můj oblíbený velký biják.
  • Můžeš přiblížit zákulisí zkoušení? Monodrama asi nelze táhnout třeba čtyři hodiny v kuse?
    Přiznám se, že jsme s tímto žánrem, jako takovým, neměli zkušenosti. Nejdříve jsme se začali scházet na čtené zkoušky po pražských kavárnách. Vždycky jsme se někde zavřeli, četli jsme a bylo. Samotné zkoušení jsme si pak naplánovali od 9:00 do 17:00 hodin. Při jednom čtení v kavárně skvělé herečky Diany Šoltýsové, která má s monodramatem zkušenost, protože sama hraje představení Frida K., jsme vyzvídali, jak to chodí. Konstatovala, že v takovém zápřahu to nedáme, prý skutečně stačí zkoušet dvě hodiny denně. My to, ale dali. Intenzivně jsme zkoušeli třeba šest hodin, s hodinovou pauzou na oběd. A snad je to na představení vidět. Byl to pro mě opravdu intenzivní zážitek. Nesmím a nechci zapomenout na Jakuba Šafra, který v inscenaci hraje samotného Novecenta, hraje geniálně na piano, a navíc je to vynikající jevištní parťák. Přes čtyřicet let žiju, a najednou poznám člověka stejného vnitřního zaměření. Bylo a je to výjimečné a nádherné setkávání.
  • Kdy do toho Jakub vstoupil?
    Nemohl s námi hned zkoušet, ale věděli jsme, která část bude jeho, kdy bude hrát. Pak se postupně začal zapojovat. Přicházel s nápady a nakonec se všechno skloubilo a pospojovalo.
    Celý příběh vypráví trumpetista Tim Tooney. Přišel na zaoceánskou loď Virginii a tam zažil silný příběh. Potkal tam geniálního pianistu Novecenta (Jakub Šafr), kterého, jako nemluvně, našel na lodi v krabici od citrónů jeden černošský námořník. On na té lodi vyrůstal, nikdy ji neopustil a zůstal tam až do smrti. Sám se naučil hrát na piano a stal se z něj opravdu fenomenální hudebník.
  • Užíváš si to?
    Naprosto. Navíc se to hraje na malé scéně. Když rozpřáhnu ruce, tak bych mohl diváky třeba šimrat pod bradou, protože jsou na dosah. Snažíme se je občas zapojit do hry. Nenásilně. Ale pozor! Když někdo nechce, tak nikoho nenutím, protože jako divák to sám nemám rád. Oproti klasickému kukátku, kdy má člověk před sebou pomyslnou čtvrtou stěnu a nanejvýš slyší, cítí, jestli lidi reagují nebo ne, je to obrovský rozdíl a pro mě nová zkušenost. Tady jim najednou vidíš do obličeje a vnímáš, co si asi myslí.
  • Vraťme se ještě k tomu slavnostnímu večeru… Jak jsi ho prožil?
    Spousta, spousta vjemů!!!
  • Jak jsi zvládl těch pár kroků k mikrofonu v Národním divadle? Rozlepená obálka, Jan Přeučil čte tvé jméno…
    To je moment, který si úplně nevybavím. Musím prozradit, že vše, co se dělo kolem Thálií, ať už samotná nominace, nebo potom okamžiky, kdy se členové komise jezdili dívat do Městského divadla Mladá Boleslav na představení, stejně tak předávací večer, jsem se snažil maximálně užít. Věděl jsem, že to nezažívám běžně. A dařilo se mi to. Opravdu jsem si všechno užíval. Jeviště Národního divadla, osobnosti velkých formátů v hledišti, krásná atmosféra. Byl jsem v pohodě a snažil jsem se racionálně ovládat všechny emoce. Najednou se objevil titulek činohra – muži, a bylo po klidu. Odkrvily se mi nohy, všechno se nahrnulo do hlavy, stažené hrdlo, bušení srdce, udělalo se mi těžko. Slyším své jméno… Je to něco, s čím nepočítáš. Najednou přebíráš vázu, stojíš u mikrofonu, veškerá pozornost je upnutá k tobě. Nejde to popsat. Bylo to krásné, opravdu. Svým způsobem jsem si to užil. Hlavně abych neupadl, tanulo mi na mysl, vázu neupustil. Teď musím něco říct, samozřejmě chci poděkovat, jen, aby to mělo hlavu a patu, abych neblekotal. Pomalu jsem nevěděl, ani jak se jmenuju. Když jsem pak viděl záznam, docela to šlo.
  • Co maminka?
    Prožívala to daleko intenzivněji, než já. Dívala se doma na televizi. Díky tomu jsem si uvědomil, kolik lidí mi fandí. Díky. Dodnes mi chodí SMS a maily, že mi to přejí a gratulují mi. Hezký pocit.
  • Když se připravuje inscenace, vždycky je to riziko. Jaký bude výsledek a jaká reakce diváků, je nevypočitatelné…
    To nevíš nikdy. Jak se dá ocenit divadlo nebo umění? Když podáš sportovní výkon, tak to změříš, kdo kolik doskočil, za kolik to uběhl… Jak to chceš měřit na jevišti? Někomu se to líbí, jinému ne. Kdyby v komisi Thálie seděli lidé, kteří mají rádi jiný způsob vyjadřování, tak by to mohlo dopadnout úplně jinak. Myslím, že to byla nějaká dobrá konstelace a štěstí, které se spolu potkaly a vyšlo to.
  • Prezident Herecké asociace si v rozhovoru pro portál Scena.cz posteskl, že všichni mají rádi Thálii, ale být členem asociace, to už ne. Prozradíš, jak jsi na tom ty?
    Ano, jsem členem Herecké asociace.
  • Kde všude vlastně hraješ?
    V Městském divadle Mladá Boleslav jsem na poloviční úvazek, druhou polovinou jsem na volné noze. Doma, tedy divadelně doma, jsem tady v Mladé Boleslavi. Předtím jsem byl dlouhou dobu v Městském divadle Most. Zkoušel jsem ve Východočeském divadle Pardubice (Mezi nebem a zemí), ve Studiu dva Praha (Podivuhodné příhody rodiny Smolíkovi), v Městkých divadlech pražských (Noc bláznů). Kromě toho spolupracuji s divadelní společností Indigo Company Praha, kde jsem nastudoval dvě věci – Černá ovce rodiny a pohádku Tři veteráni.
  • Jak tě tak poslouchám, tak jsi klasický kočovný herec? Jaké jsou tvé divadelní začátky?
    Nemám herecké vzdělání. Mám školu života. U divadla se pohybuji přes dvacet let. Původní profesí jsem chemik, ale už na škole jsem věděl, že to dělat nebudu. Dostudoval jsem jen kvůli maturitě.
  • Nyní jsi nejméně v polovině hereckého života, co budoucnost?
    Těžko říct, co bude do budoucna. Dlouhou dobu jsem byl v angažmá v Městském divadle v Mostě. Dospěl jsem, ale do stavu, kdy jsem věděl, že takhle už dál nemůžu, ale hlavně nechci. A že jediným možným způsobem, jak to vyřešit, je odchod. Působil jsem tam skoro devatenáct let. Nebál jsem se, že budu bez práce. Práci k životu potřebuju, bez ní bych nemohl být, a nevadilo by mi, kdybych třeba nějakou dobu vykládal zboží nebo zametal chodníky... Určitě bych něco dělal. Uvažoval jsem, a říkal si – buď nějaké divadlo přijde, nebo je to vyčerpaná věc a život se bude ubírat úplně jinam. Ale někde se něco propojilo, protože ve chvíli, kdy jsem angažmá opouštěl, měl jsem už jakési vyhlídky na divadelní práci.
  • A role přicházejí jedna za druhou…
    Vlastně ano, nemohu si stěžovat. Vše, co mě potkalo, bylo hezké. Lidi kolem divadla, ať už v Pardubicích, Praze, Mladé Boleslavi… Všude jsou skvělí, takže se na ně těším, když tam jedu hrát.
  • Pro herecké srdíčko nejsou jen důležití kolegové v šatně a na jevišti, ale také garderoba, inspice, nápověda…
    Určitě. Bez nich to prostě nejde. Divadlo dělají lidi a je takové, jací ti lidé jsou. Doma jsem v Mladé Boleslavi. Thálie sem přišla za čtyři roky již potřetí. To je ohodnocení pro celé divadlo. Svědčí to o tom, že to tu funguje, že se tu dělá divadlo, které dokáže překročit hranice regionu.
  • Má na tvůj den vliv, co večer hraješ – zda komedii nebo monodrama?
    Záleží spíše na tom, jak samotný den vypadá. Někdy je té práce tolik, že nemáš prostor přemýšlet, co bude za hodinu, natož večer. Jindy je den volnější. Známe to všichni. Buď je toho málo, nebo moc. Nic mezi tím.
  • Zaujalo mě, jak optimisticky proplouváš divadelním životem …
    Tak to podle mého v životě chodí. Co se má stát, stane se. Každý by tomu měl nějakým způsobem jít naproti, ale stejně to moc neovlivní.
  • Rád bych se ještě zastavil u tvých dalších aktivit – například spolupráce s Originálním pohybovým divadlem Veselé skoky…
    Působíme už dvanáct let. Všichni jsme už trochu zestárli a každý máme své rodinné závazky a práce. Už nefungujeme jako na začátku, i když stále tančíme. Před lety to bylo více nadupané, více jsme dřeli. Nyní už jen v uvozovkách hrajeme. Vstoupil jsem do Veselých skoků krátce po založení, zůstal dodnes a jsem na to pyšný.
  • Jak ses k tomu dostal?
    Tehdejší zakladatel Veselých skoků, choreograf a režisér Martin Pacek dělal v Mostě pohybovou spolupráci. Tam jsme se poznali. V té době byla mou kolegyní Lucie Pernetová, se kterou jsme snili o jevištním divadelním pohybu a vyjadřování. Když Lucka odešla do Prahy, do Městských divadel pražských, začala trénovat u Jany Hanušové a Martina Packa. A v té době vznikaly Veselé skoky. Hned mě kontaktovala, že to je to, co jsme chtěli dělat, abych zavolal Martinovi. Udělal jsem to, on mě pozval na trénink. Dnes jsem hrdý, že jsem „Veselý skok“.
  • Vedle divadla se věnuješ nemocným dětem. Přinášíš jim radost coby zdravotní klaun…
    To je druhá věc, na kterou jsem pyšný. Osudy nebo spíš bolesti se musíš naučit od sebe odříznout. Na druhou stranu je dobré, že tě to postaví na zem. Neřadím se k pesimistům nebo negativním lidem. Mám pocit, že mi bylo do vínku dáno nahlížet na svět z té lepší stránky. Člověk se stejně nevyhne tomu, aby si občas nezareptal. Ale když přijdeš do nemocnice, vidíš, to co vidíš, postaví tě to do lajny, zaťukáš si na čelo a řekneš: „Přestaň blbnout!“ Tohle je důležitý.
  • Změní se nějak tvůj život po Tháliích?
    Jsem realista. Bylo to hezké, užil jsem si to, ale neočekávám, že se stane něco zásadního. Pokud ano, tak je to zase podle hesla - co se má stát, stane se. Někteří kolegové mi říkají, že se začnou přicházet nabídky, ale myslím, že to tak nebude. Chvíli se o tom mluví, chvíli se o tom ví a pak se vše vrátí do zajetých kolejí. Zatím je krátce po Tháliích a nikdo se neozval, žádný zvýšený zájem nepozoruju, A to je také dobře, ne? V tuto chvíli zkouším s Petrem Veselým Lermontovu Maškarádu, premiéra je na konci dubna. Potom už budu mít volno a běžné reprízy. Takže budu mít víc času na práci zdravotního klauna, ale především na syna.
  • Ale to už budeš klaun s Thálií…
    (Smích.) Tam se na to vůbec nehraje. Nasadíš si klaunský nos a kostým, hned je to jiná realita. Lidi nevědí, že jsem herec. Jsem pro ně doktor Štětka a nazdar. Protože se pohybujeme v nemocnicích, tak jsme všichni buď doktoři, sestry, bratři.... Každý máme svou profesi, která se váže ke zdravotnímu prostředí.
  • Je to dobré, když lidé nevědí, že jsi herec?
    V nemocnicích? To určitě. Proč taky? Sdružení má kolem devadesáti klaunů v celé ČR, a mám pocit, že lidé, kteří nejsou herci, jsou lepšími klauny.
  • Každý máme do vínku v sobě daného klauna i tragéda…
    Asi jo.


  • Radim Madeja
    Narodil se 30. července 1974 v Karviné. Původně byl chemikem, hereckou školu nevystudoval, ale v dosavadním profesním životě má za sebou už na 120 rolí (!). Během svého téměř dvacetiletého působení v Městském divadle v Mostě ztvárnil velmi pestrou škálu postav z činoherního i z muzikálového repertoáru. Za titulní roli Caliguly (Albert Camus: Caligula, režie: Alexandr Galperin) byl v roce 2013 v širší nominaci na cenu Thálie. Mezi další významné role patří Loupežník (Karel Čapek: Loupežník, režie: Pavel Pecháček), Bobčinský (Nikolaj Gogol: Revizor, režie: Pavel Pecháček), Vavřinec (William Shakespeare: Romeo a Julie, režie: Milan Schejbal), Král navarský (William Shakespeare: Marná lásky snaha, režie: Pavel Pecháček), Don Juan (Moliére: Don Juan, režie: Vít Vencl), Jean (August Strinberg: Slečna Júlie, režie: Vít Vencl), Elling (Henrik Hellstenius: Chvála bláznoství), Holmes (Petr Svojtka, Jan Jirků: Prokletí rodu Baskervillů, režie: Petr Svojtka), Florindo (Carlo Goldoni: Poprask na laguně, režie: Milan Schejbal), Chewick (Dane Wasserman: Přelet nad kukaččím hnízdem, režie: Pavel Khek). V Mladoboleslavském divadle září v roli Lazara Mageri (Milan Uhde a Miloš Štědroň: Balada pro banditu, režie: Petr Veselý). Od roku 2005 je členem Originálního pohybového divadla Veselé skoky (Chabrus Line, Ve stanici nelze, Havran a další). V současné době je v angažmá v Městském divadle Mladá Boleslav.

    Zadáno pro:
  • Městské divadlo Mladá Boleslav
  • Východočeské divadlo Pardubice
  • Veselé skoky - originální pohybové divadlo
  • Hereckou asociaci
  • neziskovou organizaci Zdravotní klaun
  • 4.4.2016 11:04:38 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory