zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Jan Mazák: Sloužím divadlu, ať je to velká role nebo malá

Jan Mazák

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Herec Jan Mazák je členem Městského divadla Brno od roku 2003. Má za sebou šestnáct let v angažmá v ostravském divadle Petra Bezruče, šest let v hradeckém Klicperově divadle. V roce 2007 oslavil padesátku, a má na kontě přibližně stejný počet rolí. Náš rozhovor se odehrál před představením Síla zvyku v režii Hany Burešové. Díky roli cirkusového ředitele Caribaldiho se Jan Mazák ocitl v širší nominaci na Thalii 2009.

  • Za svou kariéru už za sebou máte spoustu velkých rolí. Jaké místo mezi nimi má ředitel Caribaldi?
    Je to možná největší role, jakou jsem kdy hrál. Ten text sám o sobě je velice zapeklitý, repliky se často opakují, takže je velké nebezpečí, že v něm člověk zabloudí. Je to v podstatě báseň, podobné hudební skladbě, i v těch refrénech, bez interpunkce... Než jsme začali zkoušet, museli jsme si interpunkci udělat, aby to vše dostalo smysl, jinak by to mohlo na první pohled vypadat jako nesourodé výkřiky, které jdou po sobě. Šlo o to uspořádat text do nějakých myšlenkových toků.


  • Jakou postavou je Caribaldi podle vás?
    Těžko říci. Mám na něj různé ohlasy. Někomu je Caribaldiho líto, jak v beznadějném boji s průměrností touží někam vzlétnout. On sám si ale uvědomuje, že na to nemá. Po dvaceti letech zkoušení na violoncello se dostal k dlouhému, táhlému tónu...
  • Je to tedy „mohutný“ text. Jak náročné byly požadavky režisérky Hany Burešové?
    V podstatě to, že je Hanka náročná režisérka, herci situaci spíše usnadní. Vyloží obsah, pomáhá vytvářet postavu. A že je to postava hodně expresivní, vypjatá, a navíc stále přítomná na scéně. Bernhard vyžaduje prostě kovaného režiséra, dobrého, přesného. Nejde to udělat levou zadní...
  • Jak např. Charleyovu tetu...
    Ježíšmarjá, to néééé, nepodsouvejte. To se nedá srovnávat, je to jiný žánr. Charleyovka se myslím nedá pokazit. Kdežto toto se dá. I když je to dobře zrežírované, a my všichni se snažíme, často je to pro diváka tvrdý oříšek.
    Těch výkladů je mnoho. Je to patrné i z kritik, které vyšly. Každý v té inscenaci vidí něco jiného - někdo totalitu, jiný touhu. A právě tu jsme tam hledali my. Je to taková touha po dokonalosti, ke které Caribaldi jako ředitel cirkusu nutí ostatní, možná i nevybíravými prostředky. Ale on cítí jako povinnost ty lidi vždycky vést k vyšším metám. Je logické, že – podobně jako to bývá v životě – občas narazí.
    Mně se ta hra hodně líbí. Konvenuje mi v mnoha směrech, i v té touze po té dokonalosti. Mám své touhy, ale na druhé straně vím, jaké jsou mé možnosti a že některých met prostě nedosáhnu. Podobně si to uvědomuje i Caribaldi. Kromě toho, vidím ve hře obraz celé společnosti. Pořád jsme někým nebo něčím ovládáni, ale přesto můžeme celou dobu žít v iluzi, že jsme silné osobnosti. Ale v podstatě jen sloužíme v rámci nějakého systému. Mnohé z těch jeho „výkřiků“ podepisuju. Život nechceme, ale život se žít musí.
  • Být dokonalý není přeci špatné...
    Chtít být dokonalý není špatné, ale být dokonalý - to asi nejde. Já aspoň nikoho dokonalého neznám.
  • Zmínil jste se, že je to vaše největší role. Jak dlouho jste vlastně u divadla?
    V roce 1981 jsem dokončil školu- takže už dvacátý devátý rok. Napřed jsem byl 16 let u Bezručů, pak šest sezón u Vladimíra Morávka v Hradci a teď v MDB.
    Takže mě u divadla už hned tak něco nepřekvapí. U Bezručů jsem zažil avantgardní dramaturgii, spolupráci s režiséry Janíkem a Paloušem, u Morávka zase hodně stylizované divadlo.
  • Takže vás paní Burešová taky nepřekvapila?
    Naopak. Je radost s ní pracovat, protože to je skromný a pokorný člověk vůči autorovi. To se mi hodně líbí. Nemám rád režiséry, kteří v podstatě dojdou ztvárněním k tomu, že autor byl „blbec“ a režisér je génius... Mám rád, když je člověk pokorný k látce. Protože díla, která přetrvají svou dobu, v sobě musí mít nějakou kvalitu. A režisér může přidat nějakou kvalitu navíc. S Hankou Burešovou jsem na konci zkoušení nikdy nezjistil, že bych hrál v nějaké jiné hře, než kterou jsem si přečetl.
  • Jak tedy takový proces zkoušení vypadá?
    Přečtu si hru a je v podstatě asi vím, co mám dělat. Hanka přijde a potvrdí mi, že to tak je. Samozřejmě, mohou v tom být nějaké posuny, ale vždycky je v tom nějaké jádro, které by se nemělo měnit. Ale jsou umělci, kteří hru rozcupují na malé kousky, takže je v podstatě jedno, o jaký text se jedná. Je to prostě jejich exhibice, která sice ukáže nějaké jejich dovednosti, ale mě taková práce nebaví.
  • Zažil jste divadlo před rokem 1989 a po něm. Je to rozdíl?
    Ani ne. Tenkrát mělo divadlo tendenci pracovat s jinotaji, tepat nešvary. Dělalo se to s možnou obavou, že to neprojde nebo že z toho bude průšvih. Počítalo se s cenzurou, takže se netepalo až tak, jak by se mělo.
    Jinak žádný rozdíl nevidím. V každé době platí, že je dobré a špatné divadlo. Nehledě na to, že ty nešvary se nezměnily. Jediná změna je, že to nyní můžeme divadlo dělat bez obav. Zároveň je v tom ale trošku větší beznaděj. Máme svobodu a žádnou velkou vize další možné změny. Před tím byla nějaká naděje, ke které jsme se upínali.
  • Trochu černé vidění...
    To ano, ale tak to je. Toto jsme si zvolili, je to naše cesta, která je skutečně příšerná.
    Ale hraní je pořád stejné. Jde o nějakou vnitřní pravdu, herecké postupy, u nich se nic nezměnilo.
  • Proti Bezručům má MDB punc měšťáckého divadla. Nemáte pocit, že kostnatíte?
    Při různorodosti repertoáru, kde mám možnost zahrát si od komedií, přes muzikály až po psychologické hry, se zkostnatět nedá. Tady u nás se dělá tzv. normální divadlo pro hodně diváků – na Malou scénu se jich vejde 350 a na Hudební scénu 700. Kromě toho mám možnost hostovat v Divadle U stolu, v komorním divadle pro 80 diváků.
  • Jaké role hrajete v Divadle U Stolu?
    Například v inscenaci Zapomenuté světlo, které zdramatizoval František Derfler. Dělali jsme tam také Macbetha, Fausta, Agamemnona z Orestei. A jednu zvláštní věc – Šamorocký proces Elie Wiesela, to je taková permanentní lamentace nad židovským osudem, pronásledováním.
  • Kdybyste měl volit, zda vám vyhovuje více velký nebo malý prostor?
    Cítím se dobře v obou divadlech. Každé má svoje. Když hraju v Bídnících, a ve stoje aplauduje 700 lidí, má to něco do sebe. Thénardier je hodně životná postava, člověk toho nejhrubšího a nejhnusnějšího ražení, kterých je na světě spousta. Na druhou stranu si rád zahraju v komorním prostředí. Je příjemné v tom, že tam můžete šeptat. Ta intimita je taková, že připomíná skoro bytové divadlo. Diváky máme půl metru od sebe.
  • Když se ohlédnete za svou dosavadní kariérou, v jakém poměru byly velké role a tzv. služba divadlu?
    Myslím, že to bude fifty fifty. Ani to tak neberu, protože i ta služba divadlu vyžaduje zodpovědnost. I malá role má své místo. Snažím se respektovat režiséra, autora, a je to mozaika. Když mám větší roli, snažím se s kolegy domluvit, protože i jejich vztah ke mně vytváří mou roli. Malé role jsou stejně důležité jako velké. Sloužím divadlu, ať je to velká role nebo malá.
    Ale mezi velkou a malou rolí je přece jen rozdíl - když u velké role něco pokazíte, tak máte ještě možnost to napravit. Když ale přijdete na jeden výstup, který může být zásadní, a nějak ho pohnojíte, tak je to setsakramantsky poznat.
    Musím říci, že malé role mě nikdy neurážely. Beru to fatalisticky – když mám malou roli, mám více času, víc volna. A když mám velkou roli, je to šance něco předvést. Už to, že mi někdo dá velkou roli, předpokládá, že mi ji nedal omylem. Takové role, doufám, se nedávají špatným hercům. (Smích)....


  • Jan Mazák (1957)
    Pochází z Kroměříže. Studium JAMU ukončil v roce 1981, angažmá: Divadlo Petra Bezruče Ostrava, Klicperovo divadlo Hradec Králové, od 1.5.2003 v angažmá Městského divadla Brno. Rád vzpomíná na tyto role: Allan Felix (Zahraj to znovu, Same), Jakub (Jakub Fatalista), Hugo Pludek (Zahradní slavnost), Dafné (Někdo to rád horké), Miloš Hrma (Ostře sledované vlaky), Peer Gynt (Peer Gynt), Korovjev (Mistr a Markétka). V MDP jej nyní můžete vidět v těchto rolích: pravý Benedikt Höllrigl (V jámě lvové), Pivo, královský hejtman boleslavský (Markéta Lazarová), Lajzr Wolf, řezník (Šumař na střeše), Herodes (Jesus Christ Superstar), Thénardier (Bídníci), Pan André (Večer tříkrálový), Čebutykin, (Tři sestry), Caribaldi (Síla zvyku), Brasset (Charleyova teta), Planchet)Tři mušketýři), Jagilov Olbramovič (Nahá múza), Kardinál Zambelli (Becket anebČets Boží), Dudek (Ptákoviny podle Aristofana), Kolísko, češtinář a třídní sexty (Škola základ života).

    31.5.2010 12:05:00 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory